„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Matouš 6,12

„Chtěl bych, aby mně Bůh odpustil, co jsem udělal, a aby pomohl těm, kterým jsem ublížil, protože já to nedokážu nikdy napravit. Amen.“

Na jazyku nemůže být vše, co na srdci

Na našem odpuštění bylo zvláštní, že proběhlo tak rychle, bez přípravy, bez dovětků – a najednou bylo čisto.

Místo modlitebny asfaltový plácek uprostřed kasáren, místo obleku zelená armádní uniforma s nášivkou kříže na pravém rukávu. I tak vypadá pracovní prostředí kazatele Církve bratrské. Toho jediného, který je vojenským kaplanem, Miloslava Kloubka.

Hlas lidu, hlas Boží. Tak zní známé přísloví, jež u nás překvapivě ožívá. Naneštěstí. Lid bývá totiž od nebes vzdálen, dav je na tom ještě hůř.

Svědectví Moniky Řezníčkové na téma Odpuštění.

Velikonoční rozhovor o tom, že i vrazi mají právo na obhájce. S advokátem Janem Luhanem o vině, odpovědnosti i polehčujících okolnostech lidí, kteří se podíleli na popravě Ježíše Krista.

Když člověk ubližuje člověku, je to neomluvitelné. Být křesťanem ale znamená odpouštět právě to, co omluvit nelze.

Ještě kousek. V očích už měli zamlženo, ale musí dojet až na ten kopec, až tam mohou zastavit. Tam už od domu není vidět. Nechat slzy, ať odtečou, utišit srdce a jet dál. Ztratili dítě. Už popáté. A jako přechodní pěstouni ví, že to není naposledy.