Dokázal to. Byl rychlejší, obratnější, nenechal se dostihnout.

Slova mají moc a někdy tuto realitu bereme na lehkou váhu.

Máme za sebou možná jeden z nejtemnějších roků, co jsme dosud prožili. Nebylo to sucho, hlad ani válka – byla to nemoc. Nicméně z velké části jsme sami netrpěli nijak zvlášť větší nemocností než jiné roky. Osobně se mi díky restrikcím letos vyhnuly i obyčejné chřipky a virózy. Zažívali jsme nemoc s výborným PR. Slyšeli jsme o ní denně. Stala se nejfrekventovanějším slovem, tématem nepřeberných vtipů. Přesto zprávy většinou naši náladu zhoršovaly a na podzim jsme přestávali vidět světlo na konci tunelu.

Jako bych splynula s okolím a nehrozilo mi už vůbec nic.

Odpuštění nikdy není laciné – má cenu krve Božího Syna.

Zvědavost je palivem naší touhy vyrůst, vyrazit k cíli.

Takže co divného se to vlastně děje! Na to fakt nejsme zvyklí!!!

Víra musí obstát i na pustém ostrově bez Bible a bez církve.

Je zjevné, že rekordmanem se může stát v podstatě každý.

Hrdost, kterou by šlo nahmatat. Krájet by se dala, kdyby měl někdo chuť nabrat kousek i pro sebe.

Teprve důvěřivá víra ví, že nad životem církve bdí sám Kristus Pán.

Zřejmě i kočka vycítila, že být pohromadě znamená mít domov a lásku.

Chci po okolním světě, aby běžel stejně rychle jako já – a přitom by to mělo být naopak.

Jedno z těch míst, kde na vás sáhne genius loci. Nebyl to ale letmý dotek, nýbrž facka.

Možná i já jsem měl svoji zázračnou studnu a svoji posvátnou horu.

Skutečně by vše bývalo bylo jinak, kdybyste si s nimi dělali „více rodinných pobožností“?

Pozdravíte se, vyměníte si úsměv, ale do řeči se pravděpodobně nedáte.

Co uděláme my se svou touhou vyjít někam ven, …něco udělat, …s někým něco podniknout?

Co je jedovaté a co je zakázané pro naši duši?

Chceme mezi sebou nové lidi? Pokud ano, chceme platit cenu?