Aidy Skripnikové se ptal Petr Jašek

Je to zvláštní tajemství člověka na zemi, že jakmile dostal vědění dobrého a zlého, dochází v první lidské rodině k bratrovraždě.

Od rána se nikde nemluvilo o ničem jiném. Byly toho plné zprávy. Nechci tomu uvěřit, říkala si. Je to zlý sen. Nechci to přijmout. Ale je to pravda. A moc to bolí.

Se závislými pracuji od roku 1994. Službu Teen Challenge jsme začali s vírou, že Bůh může závislé vysvobodit z jejich potíží, pokud jej začnou hledat. V průběhu služby se mnozí z nich setkali s Ježíšem a pozvali jej do svého srdce. Otázkou je, jak získávají trvalou svobodu. Je to díky zkušenosti znovuzrození, nebo díky učednickému procesu? Budu vám vyprávět dva příběhy.

Každý z nás se ve svém životě setkal nebo i setkává s nějakou formou závislosti bez ohledu na rozdíly v závažnosti a dopadech na náš život. Závislost na omamných látkách je bohužel jednou z těch, která má silný ničivý potenciál. Rozhodujícím vlivem je kombinace různých faktorů, které předurčují vyšší zranitelnost daného jedince vůči vzniku takové závislosti.

Stál tam a pořád se ještě vyděšeně třásl. Co to chtěl udělat?! Kolik chybělo? Vteřina? Pár centimetrů? Bože... jestli tam někde seš, tak mi, prosím tě, pomoz!!

Vánoce jsou obdobím v roce vpravdě mimořádným. Do každého z nás se totiž už od dětství vtiskují všemi smysly více než jiné svátky během roku, třeba vůněmi, chutěmi nebo hudbou. A proto jsou tak silným prožitkem. I malé děti, které ještě neumějí mluvit, cítí klima domova. Pozitivně prožívají klid a pohodu, mírnost hlasů, a naopak negativně vnímají napětí nebo křik.

Asi nikoho nepřekvapím, když začnu tím, že evangelijní vánoční příběh nebyl žádná idylka. Dosud neprovdané dívce Marii se na cestě vynucené vyhláškou o daňovém soupisu obyvatel narodí dítě do podmínek vpravdě polních, v přístřešku pro dobytek.

„Tomu říkám Vánoce,“ usmála se Bohuška šťastně a pohladila ten malinký živý uzlíček, který ležel na posteli vedle ní. Má své dítě u sebe. Tři hodiny po porodu, a může být se svou holčičkou! To není dárek, to je dar. Bylo půl osmé ráno, Štědrý den roku 1981.

Prožitky z dětství ovlivňují naše chování po celý život, a to zásadním způsobem

… k stáru jako když najdeš. Nebo taky ne. Ale za ohlédnutí za dětstvím to rozhodně stojí. Zvlášť když se zážitky z dětství promítají do našich vlastních rodičovských kauz.

Hm, tak tohle nevyšlo. „The reason of your registration doesn't comply with our website policies.“ Lenka koukala na tu odpověď v mailu a přemýšlela, co teď. Věděla, že zkoušku jazykové kompetence bez intenzivní konverzace s rodilými mluvčími nedá

S každým dalším dítětem se často musí začít s výchovou zase od začátku a jinak. Jak je to možné, když genetická informace od rodičů je totožná?

Pět dětí v rodině je opravdu pořádná nálož. Samozřejmě by bylo mnohem jednodušší, kdyby si člověk na prvním dítěti vyzkoušel, co bude fungovat, aby dítě zdárně rostlo a v přiměřeném věku odevzdalo život Kristu a zapojilo se do vhodné služby, a pak to aplikoval na všechny mladší sourozence, ale takhle to žel není. A dokonce ani není potřeba, aby bylo dětí více, člověk i při výchově jedináčka může zmalomyslnět.

„To je mazec, když se domů sjedou všichni,“ pomyslel si Jindřich a myšlenka se převtělila do úsměvu. V malém domku v srdci Moravy bylo těsno, ale veselo. Kromě zpěvu tu zněla trubka, klavír a klarinet. Jako před jídlem pokaždé, když dozní společná modlitba. Prohlížel si je jednoho po druhém: pět dětí, pět cest. Vyrůstaly spolu, všechny v tomhle domě, všechny se stejnou křesťanskou výchovou. Ty cesty by se měly podobat, jenže…

Jsou věci, bez kterých se manželství neobejde… a věci, které se jen tak tváří. Takže: bez čeho se manželství obejde?

A co když jo – co když se fakt všecko změní? Co když o ni přijdu? Jedna malá bulka… Pavel si naplno uvědomil, co pro něj Blanka znamená. Jak moc mu na ní záleží – a kolik by toho mohl ztratit.

Začínala noc. Stáli tam, u tátovy postele, všichni čtyři a Hele se neodbytně vracela myšlenka: Je to nachystané. Tohle jsi Bože, zorganizoval Ty. Slyšel jsi moji modlitbu. Máma ani nikdo jiný z Heliny rodiny dneska do nemocnice přijet nemohli. Tak tam byli sami – se svojí vírou a s Bohem. Jen oni čtyři – Hela, Jirka a jejich dvě dospívající děti. Mohli se modlit.

Je 6. května 2020, krásný jarní den, a já stojím na autobusové zastávce. Jen 500 metrů ode mě, za železným plotem, neprostupnou zdí a nekompromisním vrátným dole v přízemí části domova důchodců, mi v karanténním pokoji umírá táta.