Jsou věci, bez kterých se manželství neobejde… a věci, které se jen tak tváří. Takže: bez čeho se manželství obejde?

A co když jo – co když se fakt všecko změní? Co když o ni přijdu? Jedna malá bulka… Pavel si naplno uvědomil, co pro něj Blanka znamená. Jak moc mu na ní záleží – a kolik by toho mohl ztratit.

Začínala noc. Stáli tam, u tátovy postele, všichni čtyři a Hele se neodbytně vracela myšlenka: Je to nachystané. Tohle jsi Bože, zorganizoval Ty. Slyšel jsi moji modlitbu. Máma ani nikdo jiný z Heliny rodiny dneska do nemocnice přijet nemohli. Tak tam byli sami – se svojí vírou a s Bohem. Jen oni čtyři – Hela, Jirka a jejich dvě dospívající děti. Mohli se modlit.

Je 6. května 2020, krásný jarní den, a já stojím na autobusové zastávce. Jen 500 metrů ode mě, za železným plotem, neprostupnou zdí a nekompromisním vrátným dole v přízemí části domova důchodců, mi v karanténním pokoji umírá táta.

Zaslechneme-li ve svém okolí či sdělovacích prostředcích informaci o týraném dítěti v rodině, zpravidla se nás zmocní pocit naprostého nepochopení, vlastní bezmoci a možná i údivu. Je něco takového vůbec v dnešní civilizované společnosti možné?

Michaela se uvolněně opřela o sedadlo. Porada skončila. Musela to říct. Bylo to zásadní. Pro ně – vychovatele, trenéry, vedoucí, ale hlavně pro děti, které sbírali po ulicích, doučovali, dávali jim svačiny, rozvíjeli jejich talenty, ukazovali jim, jak velkou mají hodnotu. Byla ráda, že to vědí – že jejich práce stojí a padá s tím, jestli pro ně mají lásku.

Kazatel–-pastýř má v rukou jeden klíčový nástroj a tím je blízký vztah. Díky této blízkosti může dobře rozumět trpícímu. Díky vzájemné důvěře trpící obvykle přijímá vedení svého pastýře. Pokud pastýř zná cestu z temnoty, pak je veliká naděje, že svou ovečku vyvede ke světlu.

Na oddělení té noci na konci léta kromě Anežky jiná sestra nebyla. Najednou si uvědomila, že sedí v okně na sesterně, nohy má venku a pod ní je hluboká propast. Je to vysoko. Chci skočit dolů, už se neprobudit. Mít to za sebou. Už nechci tenhle život žít.

Vyslechnutí závažné diagnózy představuje jak pro toho, koho se diagnóza týká, tak i pro jeho nejbližší okolí ránu, velmi náročnou situaci. Začíná tím duševně značně obtížné období plné nelehkých pocitů – odmítání, popírání, hněvu, deprese, nejrůznějších obav.

Spánek nepřicházel. Kolikátá noc beznaděje už to je? Jitka hleděla do tmy a hlavou jí jako nekonečná smyčka zaseknuté gramofonové desky běželo: „Je mi devatenáct, jsem rozvedená, nemocná, bez vyhlídek. Celej život rozbitej. Tohle nikdo nedá dohromady. Zůstanu sama a půjdu do blázince.“

Na vrátnici se svítilo. Vždycky tam někdo byl. Pavla sevřela v ruce tašku s tím nejnutnějším. Měla strach. Musela projít tak, aby si jí nevšimli. Jakmile bude venku, už to půjde. Z rozsvícené vrátnice nebylo venku ve tmě vidět nic. Zhluboka se nadechla a vykročila.

Při dlouhodobém pozorování intimních vztahů lze identifikovat přirozené fáze blízkosti a vzdálení se. V obdobích blízkosti zdůrazňujeme vše, co máme společné, a ze vztahu odvozujeme podstatnou část identity. Rozumíme si, vztah nám dává smysl a jsme vyladěni jeden na druhého. Čerpáme i dáváme současně. Zároveň se ztrácí naše odlišnosti a chybí konflikt. V obdobích vzdálení se zdůrazňujeme každý svou osobitost. Hledáme, kým jsme bez toho druhého. Je to období konfliktu a krize, kdy opakovaně narážíme na své odlišnosti.

Jak začít stavět nový kvalitní vztah lásky a důvěry? Co použít z trosek předchozího vztahu a kde je naopak lepší trosky úplně odstranit?

Dospívání je také obdobím emoční lability. Proto dospívající potřebují co nejdříve získat jistotu, že Bůh je pevnou skalou, k níž se lze upnout v jakékoliv emoční i jiné bouři.

Osmnáct. Podle úřadů už je dospělá. Ester to připadalo divné. Kromě toho, že už dva dny chodí s klukem, se nezměnilo vůbec nic. Jana, jediná starší sestra, je na škole, takže Ester je přes týden doma nejstarší ze zbylých pěti dětí. Děti, statek, vaření, zaměstnání. Jako by dospělá byla už dávno.

Každá změna životní role s sebou nese očekávání, někdy těšení se, ale také zátěž, a to i když je to změna dobrým směrem. Období změny je vlastně obdobím krize. Krize má v sobě obsaženo nebezpečí, ale také naději, že pokud krizí projdeme a ohlédneme se, budeme po čase schopni být za ni vděčni.

Karanténa - Miriam Pokorná, učitelka na 1. stupni základní školy v Praze

Zřejmě jako většina Čechů jsme situaci kolem koronaviru nebrali moc vážně a každou chvíli jsme sdíleli nějaký trefný podařený vtip od našich přátel. Nakažených ještě nebylo mnoho, když zavřeli školy. Pracuji ve škole (ETS) a jako každý učitel se naivně těším na každé prázdniny, že stihnu to, co jsem zatím odkládal. První, co mě napadlo, bylo: „No, tak budu muset pracovat z domova, alespoň nebudu muset ráno hodinu dojíždět.“ U druhé myšlenky už mě trochu zamrazilo: „No, jo, ale doma budou také děti! Kdo je bude učit? Kdo jim bude vařit? Kdo je bude nutit uklízet?“

Ne, neocitli jsme se přímo v karanténě! K dnešnímu datu jsme, Bohu díky, doma všichni zdrávi a ani nikdo z našeho bezprostředního okolí se nepere s tou divnou novou chorobou. Ale zavření tedy jsme! Manželka, já, tři děti. Jako všichni v našem okolí, jako téměř každý v této zemi. A podle všeho ještě dlouho zavření budeme… anebo že by nás vláda pro změnu vyslala do ulic, abychom se vzájemně promořili? Kdoví.

Zatímco jako rodiče pravděpodobně přistupujete k novému sňatku a nové rodině s velkou radostí a očekáváním, vaše děti či děti vašeho nového manžela nemusí být z nového vztahu vůbec nadšené. Pravděpodobně se budou cítit nejisté z nadcházejících změn a z toho, jak vše ovlivní vztahy, které s vámi, jako rodiči, měly doposud.