„Jestli u ní chceš zůstat přes noc, tak už se vracet nemusíš,“ řekla a zavěsila. Už nemůže. Tohle po ní už nikdo nemůže chtít. Tohle už ne.

Odpuštění má mnoho vrstev. Má svou lidskou stránku i rozměr duchovní.

Když člověk ubližuje člověku, je to neomluvitelné. Být křesťanem ale znamená odpouštět právě to, co omluvit nelze.

V církvi jsme si zvykli, že se lidé žení a vdávají, přesto někteří nežijí v páru, akcentují svobodu v Bohu a život pro druhé. Někteří zůstávají sami z vlastní volby, jiní proto, že k sobě nikoho nenašli. V každém případě je život každého člověka šancí k aktivnímu následování Krista, který také zvolil životní styl jako single.

Pohled na singles bývá často stereotypní. Někdo na ně pohlíží jako na „viníky“, kteří svým nezávislým způsobem života a egocentrickým chováním bourají tradiční rodinné hodnoty, jiní je vidí jako „oběti“ konzumního způsobu života vedoucího k momentálnímu užívání si a lidi odsouzené k samotě. Zkusme singles přijmout jednoduše jako fakt, jako další formu ve vývoji mezilidských vztahů, která přichází po trojgeneračním a dvojgeneračním soužití.

Dostala jsem se do škatulky „nezadaných“. No, není to tak úplně pravda, je to už dlouho, co jsem se zadala – Kristu Ježíši. Přesto budu v očích ostatních ta „nezadaná“. Někteří se to snaží řešit a stávají se dohazovači, jiní se za lidi, jako jsem já, modlí a další jim slouží. Je ale špatné být nezadaný? Co když se někdo ztotožňuje s Pavlem a chce naplno sloužit Kristu? Co když někdo řeší jiné, vážnější věci než to, že nemá partnera? Co když není ten správný čas? A co když někdo opravdu potřebuje jen „nakopnout“?

„To byla blbost! Cos to udělala? Proč jsi tam lezla? K čemu ti to bylo, co? Je ti líp? Není!“ Chrlila v duchu na svoje druhé já Petra, když se jí mlha v hlavě rozplynula a objevily se první myšlenky.