Když dva jsou jako jeden, a jeden jako mnoho

V církvi jsme si zvykli, že se lidé žení a vdávají, přesto někteří nežijí v páru, akcentují svobodu v Bohu a život pro druhé. Někteří zůstávají sami z vlastní volby, jiní proto, že k sobě nikoho nenašli. V každém případě je život každého člověka šancí k aktivnímu následování Krista, který také zvolil životní styl jako single.

Pohled na singles bývá často stereotypní. Někdo na ně pohlíží jako na „viníky“, kteří svým nezávislým způsobem života a egocentrickým chováním bourají tradiční rodinné hodnoty, jiní je vidí jako „oběti“ konzumního způsobu života vedoucího k momentálnímu užívání si a lidi odsouzené k samotě. Zkusme singles přijmout jednoduše jako fakt, jako další formu ve vývoji mezilidských vztahů, která přichází po trojgeneračním a dvojgeneračním soužití.

Dostala jsem se do škatulky „nezadaných“. No, není to tak úplně pravda, je to už dlouho, co jsem se zadala – Kristu Ježíši. Přesto budu v očích ostatních ta „nezadaná“. Někteří se to snaží řešit a stávají se dohazovači, jiní se za lidi, jako jsem já, modlí a další jim slouží. Je ale špatné být nezadaný? Co když se někdo ztotožňuje s Pavlem a chce naplno sloužit Kristu? Co když někdo řeší jiné, vážnější věci než to, že nemá partnera? Co když není ten správný čas? A co když někdo opravdu potřebuje jen „nakopnout“?

„To byla blbost! Cos to udělala? Proč jsi tam lezla? K čemu ti to bylo, co? Je ti líp? Není!“ Chrlila v duchu na svoje druhé já Petra, když se jí mlha v hlavě rozplynula a objevily se první myšlenky.

Tisíc let jako jeden den

Odkapávají poslední vteřiny. Moderátorky sedí naproti sobě u stolu s ovládacím pultem, mikrofony, několika monitory, telefonem v barvě stolu pro přímé vstupy posluchačů a s hrníčkem s kávou, sluchátka na uších hlavu v dlaních. Poslední chvíle soustředění. Levou šavli vysunout nahoru a jede se. ON-AIR. Jsme v éteru. Sedím, ani nedutám. Mám strach, že mi upadne tužka, že kýchnu, že nějak jinak naruším vzdušný prostor, vyšlechtěný odborníky na akustiku tak, aby tam nebylo slyšet nic, co slyšet být nemá. Prostor, který teď patří Bohu.

Svědectví Hany Borovičkové

Přísloví 16, 22

Prozíravost je zdrojem života těm, kdo ji mají…

V zemi, kterou by pro míru utrpení místních obyvatel a pro nezájem světa o ně mnoho nevěřících nazvalo „Bohem zapomenutou“, je Bůh lidem blíž, než si lidé v Evropě umí představit. Rostislav Staněk o tom ví své.

Rozhovor s Kateřinou Hodecovou, šéfredaktorkou Rádia7

Soudců 11,30–31

Jiftách složil Hospodinu slib: „Vydáš-li mi Amónovce opravdu do rukou, ten, kdo mi vyjde naproti z vrat mého domu, až se budu vracet v pokoji od Amónovců, bude patřit Hospodinu a toho obětuji v zápalnou oběť.“