Ležel na tvrdé posteli v cele vazby a tekly mu slzy. Duši měl prázdnou, roztrhanou na tisíc kusů. Byl na dně. Nechtěl zabít. Ve střepinách myšlenek se začalo čím dál zřetelněji ozývat volání. Musel to vyslovit nahlas: Pane Bože, prosím tě, pomoz mi!

Nejčastěji obětujeme čas, peníze, vlastní pohodlí, část osobní svobody. Někdy kus vlastního zdraví. Jen výjimečně jde o obětování života.

Je sobota 1. prosince po druhé hodině odpolední. Začíná generálka. Malým sálem zní rozezpívávání. Sto sedmdesát lidí, z nichž velká většina není věřící, nikdy profesionálně nezpívala a neumí anglicky. Nejlepší sestava na to, zpívat v angličtině na koncertech o Bohu.

Co však vidím pro překonání problémů jako zásadní, je nalezení potřebné motivace pro další bezproblémový život na svobodě.

Chceme mezi sebou nové lidi? Pokud ano, chceme platit cenu?

Zdravotní sestra, která ošetřovala Jana Palacha

Velmi zajímavé je pak číst narážky na kalich, chléb a víno, kterých je v Žalmech a prorocích celá řada. Vždy nám to něco dalšího o Večeři Páně prozradí.

Rozhovor s historikem Petrem Blažkem

O různých obětech čteme každý den v novinách, ovšem jen ve velice oslabeném až vyprázdněném smyslu slova.

I při nejlepší vůli nemají rodiče život svého dítěte pod svou plnou kontrolou.

Tehdy třicátník, dnes čerstvě padesátník. Dostal jedenáct a půl roku za vraždu. Smutný příběh jedné alkoholové párty, jakých se událo v životech obyvatelů zdejšího zařízení bezpočet.

Čím jemnější kouř a prach, tím škodlivější

Zakládání nových sborů a Nový vikář ze Zlína

Jestli je naše doba něčím těhotná, pak především svévolí, s níž se někteří snaží ostatní přesvědčit, že si mohou vynutit právo na respekt a prosadit své rozum zotročující ideje. Je však zároveň těhotná i tím, že mnozí začínají hledat své skutečné kořeny.

I ve svých jednadevadesáti letech vzpomíná na detaily z doby okupace země vojsky Varšavské smlouvy. Byl přímo v centru dění. Jako farář ČCE Jakub S. Trojan pohřbíval Jana Palacha.