Zakládání nových sborů a Nový vikář ze Zlína
Církev bratrská
Zakládání nových sborů
V posledních letech se nejen v CB poměrně dost hovoří o zakládání nových sborů. Někteří to dokonce považují za „nový trend“ nebo „novou módu v církvi“. A skutečně o „nový trend“ v církvi jde. Pokud ovšem považujete z hlediska církevních dějin více než 130 let za krátký čas. Už v roce 1889 byli totiž vysláni členové ze Soukenické založit sbor na Vinohradech a Vinohrady v roce 1894 odeslali 42 členů založit sbor na Smíchově. Důvodem byla především misie, o které v knize Alois Adlof píše: „Pokusme se jmenovat alespoň některé ze znaků historické identity CB: Misijní pohotovost a horlivost.“ (Alois Adlof, s. 108)
Jsem rád, že v této dobré tradici v naší církvi pokračujme dodnes. Sám jsem byl u založení dvou sborů, a to Prahy-Dejvic, který vznikl odchodem části členů ze Smíchova, a Prahy 13, který vzešel naopak z Dejvic. Všechny tyto tři sbory dnes mají skoro 500 členů a další řadu návštěvníků. Vím, že v dějinách neexistuje „kdyby“, ale přesto jedno použiji: Kdyby kdysi neodešla skupina lidí ze Smíchova a pak i z Dejvic a kdyby tito nezaložili další sbory, Smíchov by dnes 500 lidí neměl. A to nejen kvůli omezeným prostorům, ale i dopravní nedostupnosti a dalším důvodům. To stejné platí o Soukenické před více než 100 lety. Kdyby se veškerá práce tehdejší svobodné církve reformované soustředila jen v Soukenické, tato církev by časem minimálně v Praze začala stagnovat.
Někdo může namítnout, že se jedná o Prahu, což je jisté specifikum. To sice ano, ale podobný princip lze vypozorovat třeba v Ostravě, ze které vznikly sbory v jiných městech, ale i v Ostravě samotné. Anebo v Brně, v Bystrém, které se stalo základem pro vznik dalších sborů ve východních Čechách, v Hrádku, v Opavě a na dalších místech. Někde byl rozdíl v tom, že dříve se novým sborům z důvodů komunistického dohledu nad církvemi říkalo stanice. Jenže mnohé z nich se po pádu komunismu rychle staly samostatnými sbory.
Ne vždy nové sbory vznikaly s požehnáním sboru mateřského, někdy odchody bývaly dost bolestivé. Ale i navzdory některým nehezkým rozchodům se ukazuje, že zakládání nových sborů je dobrý směr pro církev. Navíc se lze i z nedobrých věcí poučit a leccos dělat jinak.
Jiným slovy to, o co se některé sbory v CB pokoušejí, není slovy Kazatele „nic nového pod sluncem“. Změnily se kulisy, ale princip zůstává – najít po nějaké době dostatek odvahy a nechat část sboru odejít s vizí založit novou práci tam, kde doposud žádná není. Smyslem by měla být slovy Aloise Adlofa „misijní pohotovost“. Nebo jinak řečeno, misie a evangelizace. Nové sbory by neměly vznikat jako alternativa pro nespokojené křesťany, kteří se v supermarketu CB necítí dobře nebo, jak se někdy říká, „už jim to nic nedává“, a tak se přesunou jinam, „kde jim to něco dává“. Na stranu druhou je logické, že v něčem mohou nově založené sbory přitahovat, což ale může být pro starší sbory výzvou revidovat některé oblasti služby i vztahů.
Jak jsem psal, mohl jsem být u zakládání sboru na Praze 13, což je sídliště s desítkami tisíc obyvatel, kde je jen velmi málo křesťanských církví. Před dvanácti lety tento sbor zakládala skupina, která měla okolo třiceti dospělých, nyní nás je asi 170 členů a kolem stovky dětí. Jenže čísla jsou zavádějící a nic moc nevypovídající. Můžete mít totiž 170 „zahřívačů lavic“, kteří mají církev jako jeden z dalších zájmových klubů, který se vám navíc postará o děti, anebo 170 učedníků Pána Ježíše, kteří svoji víru praktikují. A s tímto bojujeme i my.
Protože jsme o nebezpečí křesťanského konzumu věděli při zakládání sboru, snažili jsme se hned na začátku nastavit určité nároky na nové členy. Jaké? Možná se někteří budou divit, ale jen takové, které jsou v členském slibu CB. Naše „revoluční idea“ byla a je v tom, že členský slib není jen součást jakého CB folklóru, ale že se jedná o slib, který je třeba dodržet. Tedy velká většina členů sboru na Praze 13 finančně přispívá, je v nějaké službě, je součástí nějaké skupinky nebo věkové skupiny (mládež, starší mládež). Zároveň jsou i členové, kteří se z různých důvodů jen vezou. Je mi jasné, že ideál je jedna věc, druhé potom realita a ta někdy kulhá. Jenže není dobré se s tímto kulháním smiřovat.
Někdy se mě lidé ptají, zda nárůst členů byl a je díky misii nebo díky lidem z jiných společenství. Nemám to spočítané, ale řekl bych, že 40 procent jsou nově obrácení. Stále dokola, hned od založení sboru, jsme si říkali, že nesmíme ztratit misijní zaměření svých aktivit, ale nikoli bohoslužeb. Myslím, že se nám to daří jen zčásti. Mentalita „zakřivovat se do sebe“ je i v nás a je silná.
Zakládat sbor nebo stanici je ohromné dobrodružství. Zároveň je to skvělé i pro sbor mateřský, který je sice jako každá matka po porodu oslabený, ale má díky tomu možnost zkusit něco dělat jinak, dát možnost zapojení se do sborové práce dalším lidem. Jen to chce trochu odvahy a tu bych každému sboru přál. Žel Třináctka zatím odvahu k založení další stanice nebo sboru nenašla. Tak snad někdy…
David Novák
Představujeme
Nový vikář ze Zlína
Rodina, z níž pocházím, nebyla až do mého obrácení spjata s církví. Táta byl ateista s důkladnou komunistickou průpravou. Máma pocházela z formálního evangelického prostředí, ale pod vlivem životních okolností a zdravotních problémů mé sestry začala cvičit jógu, praktikovat akupresuru a přírodní léčitelství. Ze zkušenosti jsme věděli, že existuje jakési duchovno.
Když mi bylo patnáct, uvěřili přátelé mých rodičů. Naslouchal jsem jejich svědectví. Situace v jejich rodině se změnila a já jsem si uvědomil, že nejsem schopen sám od sebe milovat své nejbližší. Na základě této zkušenosti a za pomoci duchovní literatury jsem se modlil a vydal život Pánu Ježíši.
V jedné brožuře jsem se dočetl, že křesťan se má spolu s dalšími křesťany modlit a číst Bibli. Mého kamaráda, se kterým jsem trampoval, pozval jeden věřící bratr do shromáždění. Protože tam nechtěl jít sám, vzal mě s sebou. Večer předtím jsem se modlil za to, abych nalezl společenství, a má modlitba byla vyslyšena. Když jsem pak doma otevřel Bibli, najednou jsem ji byl schopen číst s porozuměním.
Postupně jsem se zapojil do služby v mládeži, staral se o domácí skupinku, byl jsem přizván ke službě slovem na biblických hodinách i o nedělích. Ještě jako mládežníkovi se mi stalo, že po úvodu k modlitbám za mnou přišel hostující bratr kazatel a řekl mi: „Až se přestaneš chtít zabývat obyčejnými věcmi a budeš chtít sloužit, přijď k nám na biblickou školu.“
Modlil jsem se, jaký úkol má pro můj život Pan Ježíš Kristus. Přijal jsem jako odpověď, že mým posláním je přitahovat lidi k němu a ukazovat na něj. Snažím se toto poslání naplňovat a hledám, jak je rozvíjet. V současnosti jsem se znovu zamýšlel nad svým životem. Chci následovat Pána Ježíše Krista a vnímám, že mu chci sloužit jako kazatel Božího slova. Asi před čtvrt rokem za mnou přišel jeden bratr a potvrdil mi, že při shromáždění, kde jsem sloužil, prožil, že mám být kazatelem. Aniž znal mé rozhodování, zeptal se mě, jestli s tím něco dělám.
Stále se vracím k Žalmu 27:8 – „O tobě přemýšlí srdce mé, že velíš, řka: Hledejte tváři mé, a protož tváři tvé, Hospodine, hledati budu.“
Martin Kop