Měl jít v rodinných šlépějích jako učitel, ale jeho cesta k učitelství vedla přes zločiny. Podplukovník ve výslužbě Tomáš Tesárek vzpomíná na zahraniční mise, mluví o lidskosti, kterou nemáme pod kontrolou, i o Bohu a jeho spravedlnosti.

Přátelství je „hodnotou svého druhu“, napsal teolog Bonhoeffer z nacistického vězení příteli. „Na rozdíl od manželství nebo příbuzenství se netěší žádným uznaným právům“ ani není na rozdíl od manželství či státní moci založeno Božím přikázáním; přece však patří k člověku. Je jako „květy chrpy v obilném poli“, jako závan z říše svobody, jež obklopuje lidské povinnosti.

Bible o přátelství mluví zřídka, a když ano, pak jaksi mimoděk (výjimkou je kniha Sírachovcova z širšího kánonu některých církví).

Přátelství je zvláštní věc. Vzácná. Kolik má člověk přátel? Těch opravdových, skutečných? Nikdo neřekne, že mnoho, ale někdo možná řekne, že žádného. Mít celoživotního přítele je skutečný dar. Já sám mám tři, a jednoho, kterého jsem měl, jsem ztratil. Nevzpomíná se mi na to lehce.

Ježíšův dotek jí jako teenagerovi změnil život. Pak ji Bůh poslal pracovat s mladými – šla, i když se jí nechtělo. A věnuje se jim skoro třicet let – stala se z ní uznávaná vedoucí a mládež je její radostí. O letech nejen v mládeži mluví Dita Frantíková, odbornice na chetitštinu na FF UK a máma čtyř dětí.