Štědrý den. Vánoce – svátky rodiny. Co rodina, to jiný příběh – a až do naší dospělosti, do chvíle, kdy se stáváme součástí jiné rodiny a jiného příběhu, také příběh jediný. Ale je jich spousta. A každý je jedinečný.

Koukala na něj trochu nevěřícně. Dělá si legraci a čeká, jestli jako novomanželka prokáže smysl pro humor, že jo? „Na svatební cestu pojedeme k vašim?“ opakovala s úsměvem to, co právě slyšela.

Rodiče, kteří sami vyrostli v prostředí, které jim neumožnilo nejdříve zdravé přilnutí a později zdravé osamostatnění, jen těžko mohou předávat zdravý model vztahů.

Není třeba, aby rodič visel na svém dospělém dítěti a dospělé dítě na rodiči

Jak se v těžkých chvílích modlit? Jak neztratit víru?

Je po nedělním shromáždění jednu lednovou neděli 2018. Sedíme v naší sborové kavárně. Naproti nám si přisednou Ivetka a Honza Boštíkovi. Povídáme si, Honza pojídá pizzu. Za chvíli pojede k Ivetčiným rodičům pro jejich téměř osmiletou dcerku Kristýnku. A je nám všem spolu hezky.

Mohla jsem sledovat i konce jejich statečných životů a jejich víru, kterou zachovali a pro nás vybojovali.

V lavici modlitebny sboru Jednoty českobratrské na Smíchově sedí šestiletý chlapec. Na stupínku zpívá pěvecký sbor: „Často sedám přemýšleje, slunce když jde k západu, kde se octnu zítra ráno? Rci, můj Bože, kde budu. Zdaliž budu v kruhu živých těšiti se svobodě…“ V té písni má rád, jak hluboké mužské hlasy rytmicky podporují melodii žen. Zpívá i jeho matka. Četným posluchačům v sále ta slova připomínají jejich vlastní obavy. Píše se totiž rok 1937, ze sousedního nacistického Německa znějí výhrůžky na adresu Československa a kolem českých řek, na kopcích a v pohraničí se horečně budují betonové obranné pevnůstky Československé armády. Co bude zítra? Musíme hájit svou masarykovskou republiku, svou svobodu! Bude válka? – Dnes vzpomínám. Ten chlapec jsem já sám.

Období dospívání je přelomovým obdobím v životě člověka.

Pro všechny se otevírá Boží náruč, v Ježíši zpřítomněná náručí komunity církve.

Znáte to. Člověk se zamiluje a všechny myšlenky se najednou začnou upínat na ni, na dívku, která se mu líbí. Představuje si, jak s ní tráví čas, jde na výlet, žije s ní. Je mu sympatická, rozumí si s ní. A pak se to někde zadrhne.

...pokud emoce v těžké situaci vytěsníme, zapouzdří se v nitru člověka a žijí si svým vlastním životem.

Po dlouhém váhání Ota na mobilu to číslo vyťukal. Potřeboval mít jistotu. Když uslyšel na druhé straně telefonu mužský hlas, prostě se slušně zeptal: „Jak to s mojí ženou myslíte? Tuším, že je do vás zamilovaná…“

Matoucí může být zvláště to, že vlastního zneužívání si nemusíme být vědomi, protože ho i před sebou samými dokážeme krýt zbožnými úvahami, řečmi nebo verši z Písma.

„Tati, prosím tě, přijeď. Jenom na jeden večer, na jednu noc. Moc prosím. Já už nemůžu…“ Sotva ji slyšel. Obě děti strašně křičely. Přijede. Zítra ráno zase odjede do práce, zpátky do svého města. Simona se sesula na podlahu a po tvářích jí tekly slzy.

Ležel na tvrdé posteli v cele vazby a tekly mu slzy. Duši měl prázdnou, roztrhanou na tisíc kusů. Byl na dně. Nechtěl zabít. Ve střepinách myšlenek se začalo čím dál zřetelněji ozývat volání. Musel to vyslovit nahlas: Pane Bože, prosím tě, pomoz mi!

Mohla jsem sledovat i konce statečných životů našich prarodičů a jejich víru, kterou zachovali a pro nás vybojovali.

Co však vidím pro překonání problémů jako zásadní, je nalezení potřebné motivace pro další bezproblémový život na svobodě.

Rodina, především ta dvougenerační, tzv. nukleární, kterou tvoří rodiče a děti, se stává velmi křehkým, subtilním a ohroženým společenstvím.O to významnější roli hraje v životě rodiny širší společenství – strýčkové, tety, sestřenice, bratranci a na prvním místě především prarodiče.