Když člověk ubližuje člověku, je to neomluvitelné. Být křesťanem ale znamená odpouštět právě to, co omluvit nelze.

Když jsme před léty zakládali sbor a byl z nás cítit elán, jeden kolega utrousil: „Užijte si to. Jste mladé společenství, ještě nemáte problémy, ještě nikdo nikomu neublížil.“ A měl pravdu. Mírně skeptickou, ale zkušenou. Tam, kde se dva neb tři sejdou (ovšemže „ve jménu mém“), není možné, aby si dříve či později neublížili. Nemluvím o prkotinách, nad kterými snadno mávneme rukou nebo se jim zasmějeme. Řeč je o zlu zhmotněném v nejtemnější podobě. Jako když o vás někdo například promluví „jako by probodával mečem“. (Př 12,18) Před lidmi potupí, obviní vás na veřejném (třeba členském) shromáždění, dotkne se vaší důstojnosti. A i kdyby na tom nebylo zbla pravdy, vy nejste připraveni, protože vám to neřekl předem mezi čtyřma očima. Vztahově devastující. Co potom?

Ve světě, jak ho známe, se obvykle práskne dveřmi. Když ty takhle, tak s tebou končím, mažu si z mobilu, ukončuji komunikaci. Vyhýbám se ti, případně měním sbor. A pokud to nejde (např. mezi manželi), nastává to, čemu psycholog Jeroným Klimeš říká „patologicky stabilní vztah“ – koexistuje se, ale je to k nepřežití.

Ježíš, ten z Nazareta, říká: „Odpouštějte si.“ A že to myslí vážně, je patrné, když dokonce i na kříži golgotském zvolá: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Ježíši, jak to jako myslíš? Táže se Petr při jedné příležitosti. Jak v reálu? Co když mě ten gauner, bídák, spratek, bratr… bodne sedmkrát za den? Jak dlouho to mám snášet? Odpověď Nazaretského známe: Sedmdesátkrát sedmkrát. Nekonečněkrát. Věčněkrát. Ale jak se to může stát?

Odpověď je prostá i složitá zároveň. Říkáváme ji pokaždé, když se modlíme „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“. Jde o bytí a nebytí. Konkrétně o bytí a nebytí v království nebeském. Jak se to s královstvím nebeským má, Ježíš svým učedníkům častokrát vysvětloval – čemu se podobá, jak to tam funguje, kdo je tam největší a kdo nejmenší. A při jedné příležitosti jim také vyložil, jak se tam dostat: „S královstvím nebeským se to má tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků…“ (Mt 18) Všichni jeho didaktickou hagadu známe. Služebník, kterému bylo odpuštěno nezměrných mnoho tisíc hřiven, má vzápětí příležitost zachovat se stejně. Jde o drobné denáry, ale on tak neučiní. Neodpustí. Proto je uvržen do vězení a slyší nekompromisní slova: „Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, (…) neměl ses také ty smilovat…?“ Pointa je zřejmá: Jestliže ze srdce neodpustíte, ani vám nebude odpuštěno. A jestliže vám nebude odpuštěno, nespatříte království nebeské. S královstvím nebeským se to má tak.

doc. PhDr. Jan Hábl, Ph.D.

Docent Katedry pedagogiky a psychologie PF UJEP v Ústí nad Labem a Univerzity v Hradci Králové. Profesně se specializuje na filosofii, teorii a historii výchovy, a to především v souvislosti se studiem díla J. A. Komenského a jeho odkazu. Přednáší v oborech na rozhraní pedagogiky, antropologie, etiky a historie vzdělávání. Je kazatelem Církve bratrské.

Proč ten blázen neodpustil? Proč si neodpouštíme? (Nenechme si ujít, že ten příběh je o nás a pro nás.) Důvody mohou být rozmanité. V Ježíšově podobenství je naznačen jeden z nejzávažnějších: Onen „nemilosrdný“ služebník, když jde do tuhého, žadoní: „Měj se mnou strpení, všechno ti splatím.“ A v tom je právě zakopaný pes. Odpuštění se týká toho, co splatit nelze. Nejde to vrátit, vykompenzovat, nahradit ani zaplatit, protože to je nezměrné. Jediné, co s tím jde udělat, je odpustit.

Říká-li služebník, že to nějak splatí, neví, co mluví. Neví, jak velký má problém. Slovy bez obrazů: není si vědom, jak závažný problém je jeho hřích. Má pocit, že je v pohodě, tu a tam sice vysekl nějaký ten dluh, ale kdo si občas nezahřeší, že? Nic neřešitelného. Vcelku slušný člověk, má o sobě vysoké mínění, tudíž nemá zapotřebí, aby se před kýmkoli musel ponižovat a doprošovat se odpuštění. A proto také sám neodpouští. Není to nic jiného než stará známá iluze sebe-spravedlnosti, která brání odpouštět druhým.

Ale je tu ještě jeden problém. Iluze se ráda tváří jako skutečnost. Takže ten, kdo jí podléhá, o ní obvykle neví. Ještě jsem v církvi neslyšel člověka, který by se modlil: „Ach Pane, já jsem tak samo-spravedlivý, co s tím mám dělat?!“ Co ale v církvi (i mimo ni) potkáte, je, že spolu lidé nemluví, nesnáší se, do smrti si nezapomenou apod. A při tom by rádi pravidelně čerpali benefity plynoucí ze svátosti smíření. Odpusť mi moje viny, ale tomuhle bídákovi neodpustím. Ledaže by přilezl s prosíkem, pak snad…

Sebeklamný mechanismus sebe-spravedlivého člověka hezky popsal C. S. Lewis ve svém eseji Sloni a kapradí. Jakožto vynikající pozorovatel lidské povahy si v něm všímá rozdílu mezi fenoménem odpuštění a omluvy. A jakožto nesmírně pokorný jedinec připouští, že pokud si sám na sebe nedá velký pozor, stává se mu, že když říká „odpusť mi“, ve skutečnosti žádá „omluv mě“. Jsou to ale dvě zásadně odlišné věci. Odpuštění říká: Ano, udělal jsi tuto špatnost, přijímám tvou prosbu, už ti to nikdy nepřipomenu a mezi námi to bude jako dřív. Omluva říká: Chápu, že jsi nemohl jednat jinak nebo že jsi to tak nemyslel, vlastně se nic nestalo. Pokud se nikdo ničím neprovinil, není co odpouštět. A tak to jistě často může být – jak mezi člověkem a Bohem, tak mezi lidmi. Co když se ale něco skutečně stalo?

Vyslovil jsem příliš rychle slova, která jsem neměl. Slíbil slib a zapomněl. Neovládl jsem se. Objektivně jsem se provinil. Co s tím? Duch sebe-spravedlnosti bude okamžitě hledat nějakou polehčující okolnost, která by to omluvila. A ono se vždycky něco najde. Potíž je v tom, vykládá Lewis, že se nám tak ale může stát, že pokaždé, když tzv. prosíme Boha za odpuštění, žádáme ho ve skutečnosti pouze o to, aby přijal naše omluvy. A nepomůže ani to když u toho budeme klečet na kolenou. Jsme tak zaujati tím, že ve své mysli ukazujeme Bohu (i sobě) všechny polehčující okolnosti, že opomineme to nejdůležitější, totiž to neomluvitelné. A pokud nám to unikne, může se stát, že povstáváme od modlitby v domnění, že nám bylo odpuštěno, zatímco ve skutečnosti jsme pouze sami sebe uspokojili vlastními omluvami.

Je to fatální sebeklam, protože hřích oklamaného, je sice omluven, nikoliv však odpuštěn. Je to skoro, jako kdybyste chodili k lékaři a nikdy mu neukázali tu část těla, která vás bolí, která je nemocná. Byla by ztráta času ukazovat mu, jak vám dobře slouží zrak, sluch, klouby…. Můžete se v tom mýlit, ale pokud jste v pořádku, lékař to pozná. Co ovšem s tímto postojem můžete od lékaře čekat, je, že se vás dříve či později zeptá: Člověče, co ode mě vlastně chcete? Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.

Když Ježíš z kříže vyprošuje odpuštění pro ty, kdo ho křižují, je to mystérium. Rozumem neuchopitelné. Křesťanské. Když člověk ubližuje člověku, je to neomluvitelné. Být křesťanem znamená odpouštět neomluvitelné. S královstvím Božím se to má tak.