Pozdravíte se, vyměníte si úsměv, ale do řeči se pravděpodobně nedáte.

Jezdíte do práce vlakem? Možná ne. Třeba máte tu výhodu, že pracujete za rohem a můžete vyrazit za pět osm po svých. Nebo si dopřáváte luxus automobilu a ranní přesuny trávíte v soukromí. Nebo dokonce do práce vůbec nemusíte. Většinu z nás ale v životě nemine období, kdy se v železném rytmu pracovních dní dopravujeme do školy či do práce nějakým hromadným dopravním prostředkem. Obvykle vlakem nebo autobusem, někdy metrem či tramvají, méně často lanovkou, zřídka letadlem a zcela ojediněle lodí. V mém případě má dominantní pozici vlak. Služby státních drah využívám k tomuto účelu spokojeně už mnoho let.

Nechci nijak snižovat zjevné přednosti ostatních způsobů dopravy, ale musím konstatovat, že cestování vlakem má své osobité klady. Jízda po železnici je obvykle klidná, bezpečná, ve vozech je mnoho prostoru, v naléhavých případech je k dispozici toaleta, někdy i funkční. Ale především, a zde se dostávám k hlavnímu bodu, máte zde dobrý přehled o ostatních cestujících. Ano, v tomto vlak opravdu vyniká. V autobuse koukáte lidem leda na zátylek, zato ve vlaku vidíte polovině pasažérů do tváře. V metru neslyšíte vlastního slova, ve vlaku bystré ucho zachytí i zajímavý hovor z druhého konce vagónu. V tramvaji je velká fluktuace, ve vlaku lidé spořádaně udržují své, často oblíbené, pozice. Zkrátka pozorovací podmínky jsou téměř ideální, i když je někdy nutné využít odrazů ve sklech či se nenápadně vyklonit do uličky.

A pak jsou tam samozřejmě oni. Kdo? No přece štamgasti. Pravidelní cestující, kteří s vámi sdílí stejný úděl cesty do rachoty. Ti, v jejichž blízkosti trávíte tolik času. V určitém smyslu se možná jedná vlastně už o komunitu. Komunitu se zvláštními, poněkud tajemnými rysy. Je možné, že se zde stejní lidé potkávají stokrát, dvěstěkrát, třistakrát za rok. Znáte už téměř dokonale jejich tváře, pohyby, hlasy, oblečení, parfémy… A přece nevíte, odkud a kam jedou. Neznáte jejich jména, jejich rodiny a osudy. Jejich radosti nebo smutky. A stejně tak oni znají/neznají vás. Pozdravíte se, vyměníte si úsměv, ale do řeči se pravděpodobně nedáte. Nebo jen po povrchu.

V této atmosféře je ovšem mimořádný prostor pro vlastní fantazii. Mohu si hrát na takového malého Sherlocka Holmese a z drobných indicií splétat v hlavě příběhy svých spolucestujících, jejichž pravdivost si ale nikdy nebudu moci ověřit. Jistě v duchu mnohým z nich křivdím. Třeba té protivné bábě se zlatými zuby, která svou igelitkou vždy jasně naznačí, že vedle ní volno není. Nebo naopak někoho přeceňuji, ale ten šedovlasý pán s Literárkami v ruce přeci nemůže nebýt (minimálně středoškolský) profesor.

A závěrem malá paralela. Ty naše kostely, sbory, shromáždění… Nemají k tomu vlaku někdy až moc blízko? Jedou každou neděli. Už hodně let. Štamgasti jsou na svých místech, občas někdo nastoupí, jiný vystoupí. Některým vidíme jen ten zátylek, jiné tváře ale známe dokonale. Taky pohyby, hlasy, oblečení, parfémy… Usmějeme se navzájem. O mnohých něco víme, o ostatních si něco myslíme. O někom lépe, o někom hůře. A oni zase o nás. Nemusíme se přece až tak vnucovat, nakonec, co je nám do nich. A dá se takhle jezdit dlouho. Dlouho…