Při mé první návštěvě sboru na Praze 13 mě zaujalo, že vedle hlavní místnosti je hezky vybavená dětská herna. Až později jsem zjistila, že se nevyužívá jen při nedělních bohoslužbách. Sedm let tu přes týden funguje Rodinné centrum Rybičky. Měsíčně se tam zastaví kolem padesáti rodičů s dětmi.
Otevírám dveře budovy a slyším tóny klavíru a zpěv. Vítá mě usměvavá Lenka Malá, jedna ze dvou zdejších lektorek, a vede mě do herny. Ta je právě prázdná, procházíme proto do druhé místnosti, kde se běžně v neděli konají bohoslužby. Teď jsou všechny židle uklizené na jednu stranu. Na klavír hraje druhá vedoucí rodinného centra Mirka Prchalová. Kolem ní stojí čtrnáct maminek a jeden tatínek se svými dětmi. Společně právě zpívají „Holka modrooká“. Zdá se mi, že sice slyším zpívat víc rodiče, malí hudebníci to ale dohánějí usilovným doprovodem na xylofon, tamburínu a další nástroje.
„Chtěli jsme víc sloužit na Praze 13. Náš sbor je složený z mladých rodin, takže se hernička nabízela. Známe maminky nejen ze sboru, ale i z našich přirozených vztahů. Takže touha tam byla pořád. Ale nejdřív chyběli lidi a pak zase prostory,“ vysvětluje Lenka situaci, za které mateřské centrum Rybičky vzniklo. Teď má otevřeno celý pracovní týden. Od pondělí do čtvrtka se tu každý den věnují maminkám s dětmi, v pátek chodí cvičit senioři.
Kromě zpěvu i divadlo a tvoření
Zatímco si povídáme, děti dozpívaly a přesunuly se zpátky do herny. Je čas na svačinu. Každý rodič si nosí vlastní. „Děti už dojedly,“ říká po chvíli Mirka, „tak já půjdu nachystat divadlo,“ a mizí ve dveřích. Lenka zatím připravuje hlediště, skládá lavičky a několik židlí do tří řad. „Kluci, holky, podívejte, mám tu zvoneček. Zvoní, zvoní, vyzvání, k divadlu jste přizváni,“ láká Mirka děti. Pak jim odehrává příběh o princezně Krasomíře a malé diváky do děje přímo zapojuje. Třeba když společně s princeznou tančí na píseň „Maličká su“, kterou už si procvičili ráno. Nebo pomáhají princezně sbírat její rozsypané korále a společně je navlékají zpátky na šňůrku.
Za dopoledne rodiče s dětmi stihnout krátké pohybové cvičení, ale taky hudební program nebo vyrábění.
„Princezna korále má a my si je taky uděláme,“ přechází Mirka volně do další části dopoledního programu. Na stole už se objevují barevné těstoviny, vystříhané papírové květiny a provázek. Rodiče začínají vyrábět náhrdelníky se svými ratolestmi. A Mirka popisuje, kde bere pro vyrábění inspiraci. „Ze začátku to byla hodně investice do vymýšlení programu. Člověk si musí vyrobit takovou zásobu nápadů, ke kterým se pak dá vracet. Konkrétně tyhle korále vyráběla dcerka na nějakém táboře dorostu, něco najdu na internetu,“ vysvětluje. „Už je to lepší, ale začátek byl intenzivnější. Člověk musel investovat do vymýšlení víc. Teď už občas sáhneme do historie, co už jsme třeba vyráběli, ale pořád vymýšlíme i nové věci.“ Právě vyráběním oficiální část dopoledního programu končí. Je krátce před půl dvanáctou.
Lepší než šišlat na děti
Většina maminek ale v herně ještě zůstává. Společně si povídají a po očku pozorují děti, které si hrají. A že je na čem a s čím. V místnosti nechybí malá trampolína, skluzavka, plyšové hračky, kostky nebo stavebnice. „Do Rybiček jsme začaly chodit v listopadu. S dětmi přijdeme tak jednou za týden,“ popisují mi dvě maminky Veronika Hrobáriková a Stela Tomešová. Obě oceňují různorodý program v centru. „Učitelky děti vedou k hudbě, to je skvělé. Při divadle se naučí v klidu sedět a nezasahovat do toho. A i cena je bezva, dnes se v centrech platí daleko víc,“ shodují se. A jsou také rády, že můžou aspoň jednou za čas opustit domov. „My to tady potřebujeme. Nemůžeme jen sedět doma a šišlat na děti,“ dodávají se smíchem.
Herna se pomalu začíná vyprazdňovat. Hračky mizí zpátky do poliček. „To tady nech, to není naše,“ bere blonďaté holčičce její maminka z rukou barevnou hračku a udílí závěrečné pokyny: „Řekni pá pá.“ „Ahoj, děkujeme za návštěvu,“ loučí se Mirka s Lenkou. Klub oficiálně končí ve dvanáct. Pak nezbývá než uklidit, prostory odpoledne využívá třeba mládež nebo dorost. Rodinné centrum Rybičky otevírá zase další den v devět hodin dopoledne.
Minirozhovor: S Lenkou Malou a Mirkou Prchalovou, které rodinné centrum Rybičky vedou
Mluvíte s rodiči v centru o víře? Snažíte se o nějakou evangelizaci? Určitě je tady hodně času si povídat a sdílet se. A maminky už nás znají, tak jsou docela otevřené si povídat o svých životech. Není to ani tak evangelium nebo přímo o víře, ale spíš takové to sdílení životů. A do toho my můžeme přidat svoje zkušenosti ze vztahu s Bohem. Každé pondělí a úterý máme taky krátké zamyšlení z Bible. A také jednou za měsíc zveme někoho z kazatelů. A tam je taky náznak křesťanských hodnot. I když samozřejmě nejde přímo o křesťanské slovo, spíš je to povídání obecně o vztazích, o hodnotách, které předáváme dětem a podobně.
Rodinné centrum funguje přímo pod sborem. Vy obě jste na poloviční úvazek zaměstnankyněmi sboru. Jak funguje podpora ze strany církve?
Sbor centrum dotuje, není to výdělečné. Cílem sboru je takhle sloužit. Každý měsíc od nás také klienti dostávají informace, co se tu děje. A i my se scházíme každý měsíc se staršovstvem a informujeme je. To je skvělé, protože je opravdu pořád cítíme v zádech. A tím, že k nám chodí každý měsíc aspoň jeden kazatel, jsou i oni v obraze, jak to tady funguje.