Silné vyrušení přináší výpadek paměti, naštěstí jen krátkodobý:

Na lidskou paměť není spolehnutí. Nejlépe v ní udržíme to, co si neustále připomínáme a máme to na očích. Proto si Izraelité připomínají Boží slovo tím, že je nosí při sobě a mají je na veřejích dveří. (Dt 6,8–9) Proto máme koneckonců Slovo zapsané Písmem, abychom je měli po ruce a na paměti, pokud je ovšem pravidelně čteme a rozjímáme nad ním.

Lidská paměť ale selhává i v mnohem pozemštějších případech. Kolikrát člověk zapomene na věc, kterou se právě chystal udělat a kterou měl přímo před očima. Stává se to, když člověka něco nebo někdo znenadání vyruší a byť jen na chvilku upoutá pozornost. Pozoruhodné a do jisté míry uklidňující na tom je, že se takto „vyrušená“ paměť po chvíli sama probudí – člověk se rozpomene a řekne si „Aha!“.

Mezi studenty odedávna kolují historky o roztržitých profesorech, kteří v zamyšlení opustili místnost, zapomněli v ní deštník, aktovku či kabát a vzpomněli si, až když byla škola zamčená. Badatelé tento způsob zapomnětlivosti nazvali přechodným zapomínáním a dlouhou dobu jej studovali z psychologického hlediska. Až docela nedávno se tým mladých amerických vědců zaměřil na to, co se při přechodném zapomínání děje v mozku. Využili k tomu poznatku, že takové zapomínání netrápí jen člověka, ale i hmyz. Výzkumníci připravili pokus s muškami octomilkami, jejichž „mozek“ (nervová soustava) je mnohem jednodušší a lépe zmapovaný než ten lidský. Nejprve mouchy naučili orientovat se v určitém prostoru, a když si zapamatovaly, ve kterém koutě se ukrývá potrava a kde naopak čeká nepříjemný zážitek, začali je různě vyrušovat, například náhlými poryvy umělého větru. Výsledek se dal čekat: moucha, která měla namířeno za potravou, ale vyvedl jí z míry závan vzduchu, na chvíli zapomněla, kde je a co dělá – pozornost věnovala jen větru. (Co kdyby to byl predátor, který se ji chystá sezobnout!) Asi až za hodinu se jí navrátila původní paměť. Při tomto pokusu badatelé našli konkrétní nervové buňky, které jako by dočasně zavřely dveře k informacím uloženým v paměti.

Stejně s velkou pravděpodobností „funguje“ i přechodné zapomínání v lidském mozku: když nás něco silně vyruší, paměťové stopy zůstávají na svém místě, jen se k nim naše vědomá mysl dopracuje až se zpožděním. To může být výhodné v situacích, kdy nám hrozí bezprostřední nebezpečí a potřebujeme se plně soustředit na jeho odvrácení. Na druhou stranu nám to může život i ztrpčovat, když se po náhlém vyrušení potřebujeme vrátit k předchozí činnosti, ale nemůžeme si vzpomenout – případně si vzpomeneme až příliš pozdě.

V lidské společnosti, která si cení soustředění, rozumu a citu, může přechodné zapomínání působit jako přítěž. Zároveň s ním nás ovšem Stvořitel obdařil i jinými vlastnostmi, kterými mu můžeme předcházet, nebo alespoň zmírnit jeho následky. Je dobré nezapomínat na to, že občas můžeme něco zapomenout.