Žalm 130, 1

„Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine…“

Jsou hlubiny země, moří, vesmíru, a všechny tyto hlubiny se mohou stát člověku osudnými, protože v nich může nalézt smrt. Existuje však jedna hlubina, ve které člověk může objevit velmi vzácné poklady. Tou hlubinou je Bůh z hlubin. Bůh nalezený ve chvílích beznaděje, nalezený z obtíží, z těžkých zápasů, sevření a bolestí života! Neprožili jste nikdy takové sevření? A nenalezli jste při tom Boha v hlubinách? Žalmista vyznává, že našel Hospodina, svého Boha, „z hlubin bezedných“, tedy ve chvílích, kdy k němu v modlitbě z hlubokosti volal, když se ocitl úplně na dně svého zápasu. A v něm pak od Boha dostal novou sílu, nové občerstvení, nové posilnění k tomu, aby mohl znovu povstat, pozvednout hlavu a projít vším vítězně!

Žalmista dobře věděl, že všechna lidská bída spočívá v tom, že člověk často opouští Hospodina a dostává se na cestu nepravosti. Proto se ve vší naději obrací k Bohu a volá k němu: „Pane, vyslyš můj hlas. To co ti vyznávám, je upřímné a pokorné. Tryská to z mého srdce! Je to pravdivé. A já bez tvého odpuštění, bez toho, abys ty sám přikryl všechny moje nepravosti, všechnu mou bídu a můj hřích, nemohu jít dál. Jen u tebe mohu nalézt odpuštění, milost a jen ty sám mě můžeš znovu občerstvit a pohladit mě svou láskou. Proto očekávám na tvoje slovo, proto toužím po doteku tvého milosrdenství a prosím, abych mohl být tebou uzdraven.“

Kdo v hlubinách přemýšlí o svém životě a o svých krocích, ten bývá často plný víry v Boží milost. A je to Bůh, ke kterému se utíká v těžkých zkouškách, v bolestech, nemocech a složitých zápasech. A všechna tato trápení zvládá jen vírou v Boha – svatého, svrchovaného a v Pánu Ježíši Kristu milostivého! Někdy ve své člověčině sice klesá až na dno, ale tam všechno odevzdává do Božích rukou. A Bůh se smilovává, Bůh ho zvedá, Bůh ho znovu uschopňuje k novému, radostnému životu v Boží blízkosti. Tak lidské „já“ na dně svých sil nakonec nachází Boha z hlubin! Žalmista nikdy skutečně nenalezl tak živého a všudypřítomného Boha, jako ve chvílích těžkých životních zápasů a zkoušek, kdy se ocital až na dně.

Pavel Rybín

Studoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze a na Teologické univerzitě v Kampenu v Nizozemí. Ordinovaný kazatel Českobratrské církve evangelické. Po krátkém kazatelském působení odešel do civilního zaměstnání. Kázáním vypomáhá v CB i v ČCE. Napsal řadu výkladů ke starozákonním i novozákonním textům.

Nezoufej proto, když do únavy zápasíš „v hlubinách bezedných“ s obtížemi, problémy, s hříchem, nebo dokonce se smrtí. Neztrácej naději! Musíš se vzchopit a jít dál s myšlenkou, že tam můžeš potkat a nalézt svrchovaného, svatého a milostivého Boha, jako jsi ho dosud takového ještě nikdy nenalezl. Bůh z hlubin, Pán a Král tvého života, je tu pro tebe! Ví o tobě, nenechá tě padnout, stojí vedle každého tvého zápasu, aby ti znovu prozářil cestu světlem naděje. Bere tě za ruku, vyvádí tě z temnot života, otvírá před tebou novou cestu prosvětlenou světlem Boží lásky a Boží milosti a ve svém Synu, Pánu Ježíši Kristu, Ti ukazuje směr, volá tě na cestu následování. A cesta ve stopě Božího Syna pak bude rozradostňovat každý tvůj krok!

Hospodin zástupů, ke kterému žalmista volá, je Bohem z hlubin. Je to i tvůj Bůh, kterého ses bezvýhradně chopil vírou v soužení, sevření i v bolestech života. „Uvedu tě na poušť a budu mluvit k tvému srdci,“ říká Hospodin. Taková je Boží cesta k tobě! Bůh ve svém Synu se ti chce právě v těžkých souženích dát k dispozici, chce ve všem být s tebou, i v těch sebetěžších zápasech, a nabídnout se ti jako poslední záchranná skutečnost. A ty v těchto „bezedných hlubinách“ můžeš objevit nový základ a z hlubin pak budeš volat se žalmistou: „Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine!“

Celou odvahou své víry to musíš učinit, i kdyby se ti třeba mnozí smáli a říkali: „Spustil se na svého Boha!“ Tvůj Bůh je Bohem věrným, je Bohem lásky, který se k těm, kteří se na něho spouští celou vahou své existence, milostivě sklání, bere je do svých rukou a zahrnuje je svým úžasným milosrdenstvím! Proto se nemusíš ničeho bát a můžeš před Bohem směle vyznávat: „I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty!“ (Jb 13,15) A když budeš takto vyznávat, pak tváří v tvář Boží svatosti nalezneš sebe. Spatříš nesmyslnost svého mnohého budování a utváření života. Pochopíš, že ne ty, ne tvoje lidská síla a schopnost je rozhodující ve tvém životě. Ale že je to Bůh, který je Pánem tvého života, v jehož rukou jsi, jímž se hýbeš a z jehož milosti žiješ na této zemi.

A potom pochopíš, že vůbec není podstatné tvoje bohatství, tvůj majetek, že nejde o tvou slávu a vyvyšování tvého jména, ale začneš toužit po tom, abys z Boží milosti byl tím, čím tě chce mít Bůh, jehož jsi, v jehož řádu na věky stojíš a bez něhož nemůžeš nikdy nalézt ani sebe, ani svoje místo v životě.

Víra v živého a milostivého Boha, zakotvení a spočinutí v Bohu, není žádný bezcenný sentiment! Pro ty, kteří okusili něco z oné úžasné Boží lásky, milosti a z Božího odpuštění projeveného v Pánu Ježíši Kristu, je to vždycky vzchopení se k nové odpovědnosti. A takoví pak radostně vyznávají: „Volal jsem k tobě z hlubin bezedných, ve chvílích naprosté beznaděje, kdy jsem už neměl sil a byl zoufalý, a ty jsi mě, Bože můj a Králi mého života, uslyšel, dotkl ses mě, setřel slzy, posilnil jsi mne a rozradostnil znovu moje srdce! Proto tě moje ústa chválí a velebí!“

S tímto novým základem a v této radosti pak už budeš jinak pohlížet na všechny další trampoty a nesnáze, které přináší život. Začneš vnímat problémy, se kterými zápasíš, trochu jinak, z jiného pohledu, i kdyby byly existenčního charakteru, protože neztrácíš svou víru ani odvahu! A pokud v této své víře budeš pevně stát, pokud budeš stát v Bohu a všechno budeš skládat k jeho nohám v naději Božího milosrdenství, potom také budeš s Božím Synem vždycky stát na straně lidství, i kdyby mnozí spěchali jinam! Budeš-li stát v Bohu, potom, i kdyby celý svět hořel v nenávisti, ty budeš věřit v lásku! A budeš mít při tom vnitřní svobodu radovat se i trpět pro Boží cíle. Budeš také více rozumět slovům apoštola Pavla: „I kdybych měl skropit krví oběť a službu, kterou Bohu přináším, totiž vaši víru, raduji a spoluraduji se s vámi se všemi. Stejně tak se i vy radujte a spolu se radujte se mnou!“ (Fp 2,17–18)

Bůh žalmisty je Bohem z hlubin. A není to jen Bůh žalmistův, ale je to také Bůh proroků, apoštolů, Bůh všech věrných svědků a následovníků Páně. Apoštol Pavel ve svém listě bratřím a sestrám do korintského sboru, který založil, píše: „Třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři…“ A kraličtí ve svém překladu ještě dodávají: „…ve dne i v noci jsem byl v hlubokosti.“ (2Kor 11,25)

Náš Bůh je Bůh z hlubin, který ve svém Synu, Pánu Ježíši Kristu, dokázal nejmocněji, že v hlubinách ponížení, bídy a utrpení kříže a smrti konal a dokonal svoje dílo spasení. Bůh v Kristu hledal a stále hledá to, co už podle mnohých zahynulo. Otevřel svou obětí na kříži brány Božího milosrdenství pro všechny, kteří v pokání, v slzách a na kolenou uvěřili a s Jóbem vyznali: „Dříve jen z doslechu jsem o tobě slýchal. Teď však jsem tě spatřil vlastním okem!“ (Jb 42,5) A pro takové, kteří z hlubin svých zápasů volají k Bohu, on otvírá svoje srdce i náruč a zahrnuje je svým milosrdenstvím, svou ochranou a pokojem.