Rozhovor s  reverenden Markem Fajfrem, letitým starostou městské části Prahy

Politika úzce souvisí s mocí, aniž bychom jí dávali pozitivní či negativní předznamenání. Můžeš obě stránky moci popsat podle svých zkušeností z reálné komunální politiky?

Moc souvisí s lidmi a závisí na prostředí. V menších lokalitách se lidé snadněji orientují a mohou do věcí veřejných lépe zasahovat. Není tam tolik politikaření jako v anonymních lokalitách, kde je velké nebezpečí negativních projevů, jako je například korupce, která se velmi složitě kontroluje. Málokdo vidí do zákulisí, takže poctiví i slušní lidé mohou uvěřit lžím a podporovat je, aniž by tušili, že se jedná o lež.

Co se týká pozitivního projevu moci, z mých zkušeností plyne, že pokud si člověk zachová kredit a svou tvář, je otevřen k hledání fair play hry. A to i přesto, že každý z nás děláme určité ústupky, které mohou být nazvány malou či velkou korupcí. Protože i komunální politici jsou přes vedení strany vtaženi do určité hry, ale přesto chtějí přistupovat k věcem pozitivně. A tak se stane, jako se to stalo mně v Praze Šeberově, že se sejde fantastická parta lidí. Nikdo před druhým nic netajil, takže jsme velmi pozitivním způsobem vstupovali do dění obce.

Můžeš nějak dokumentovat, jak prosadit mocí dobrou věc?

Popravdě prosadit mocí dobrou věc není vůbec těžké, záleží ale na týmu, který v obci je, protože on má tu pravomoc. Samozřejmě někdo ze shora potom po mně může jít, což se mi také stalo. V Šeberově zřídili ODS II., aby nás vyšachovali, protože jsme nejeli podle jejich představ, ale podle toho, co obec potřebovala. Zaměřili jsme se na baráčníky, na výtvarné skupiny, na aktivity seniorů, podpořili jsme školu, která potřebovala velké hřiště… Byly to takové praktické věci.

Je dle tvé zkušenosti politika věcí jedinců, nebo spíše zájmových skupin?

Záleží na tom, v které lokalitě nebo části obce to je. V každém případě je ale člověk delegován za určitou politickou stranu a každá strana má samozřejmě své zájmy. Velmi však záleží na tom, jaký je ten který člověk, který stojí ve své lokalitě na vrcholu moci, jakým způsobem se tam dostane a kým se obklopí. Často se kritizuje, jak jsou politici zkorumpovaní, ale já jsem viděl v rámci Prahy mnoho výborných lidí, kterým šlo o věc.

Byl jsi patnáct let starostou a členem různých zastupitelstev městských částí Prahy. Jak ses vlastně k politice dostal?

 To bylo ještě před revolucí, v roce 1989 v Teplicích. Tehdy se na mě obraceli studenti, kterým se nelíbil režim, v němž jsme žili. Pak se to převalilo do ekologických demonstrací, kterých jsem se stal jakousi šedou eminencí. U nás doma jsme skladovali letáky a mně to připomínalo doby, kdy jsme ještě za hluboké totality měli na chalupě dvojitou podlahu s ukrytou křesťanskou literaturou. Pak jsem se stal spoluzakladatelem Občanského fóra a později vstoupil do ODS. Jedním z hlavních důvodů vstupu pro mě bylo, že ODS ve své preambuli deklarovala, že navazuje na křesťanské hodnoty.

Prožil jsi, že ti zachutnala moc?

Samozřejmě, je to jako droga. V něčem je to podobné, jako když někdo stojí za kazatelnou. To pódium může člověka uspokojovat. Bavilo mě dělat starostu, dařilo se mi, občané mě respektovali, měli ke mně úctu a s tím souvisela moc. To se nám chlapům, ale i ženám líbí, když nás někdo obdivuje a chválí, že to děláme dobře. Nebo když o mně říkali, že jsem Karel IV. Šeberova… Ale je to i lidská vlastnost a jsme tak stvoření, že silní jedinci vždycky stojí v popředí a mají moc. Otázka ale je, jak ji zneužijí ve svůj prospěch, anebo jak ji využijí ve prospěch svých oveček?

Václav Havel tvrdil, že lidi ženou do politiky tři věci: představa o lepším společenském uspořádání, touha po sebepotvrzení a pestrá paleta výhod. Co z toho se týkalo tebe? Hodnotit politiku z moci prezidentské je samozřejmě něco úplně jiného než z úrovně starosty. Nicméně co se se týká pestré palety výhod, to se mě opravdu netýkalo. Jsme ale zpátky u toho, že moc je droga. Dělal jsem určité věci, z těch dobrých mám slávu, takže budu dělat dobré věci, abych tu slávu měl, a tak dokola. Najednou jsem zjistil, že toto nebezpečí existuje, a byl jsem velmi překvapen. Po čtyřech letech jsem ve funkci starosty skončil a byl jsem přesvědčen, jak jsem se křesťansky obětoval a dělal pro obec maximum. Najednou jsem ale s hrůzou zjistil, že mi ta moc chybí, a trvalo mi zhruba rok, než jsem se od moci „odmocnil“.

Jaké vlastnosti má mít člověk, který má moc ovlivňovat společnost, a jaké rozhodně ne?

Mě zvláště v posledních měsících inspiruje Ježíšovo: „Učte se ode mě, neboť jsem pokorný a tichý srdcem.“ Myslím si, že ten, kdo má moc, pokud je opravdu tichý a pokorný, je ohromným obohacením pro okolí, ve kterém žije. Což mi u dnešních politiků chybí.

Zatímco nejvíc škodí přesvědčení, že já jsem ten nejlepší, tedy pýcha. Já jsem borec, který to umí, mám sebevědomí, které ale při tom není pravdivé. Nejvíc škodí politice, když si politik myslí, jak je dobrý, ale přitom je – čtenáři ať mi prominou – vůl. Jinak řečeno, nevnímá, že nemá schopnost funkci vykonávat. Tak se dostávají do politiky diletanti. Přitom politika je disciplína, není vůbec jednoduché se ji naučit. A pokud člověk neovládá základní sebereflexe, je největším škůdcem, který v politice existuje.

Co veřejnou moc nejvíce degraduje v očích občana?

Politickou moc nejvíc degraduje, když politik něco slíbí a v reálu je to jinak. Což ale ukáže až čas. Přitom nejjednodušší, jak se dostat k moci, je říkat, jak to všichni předtím dělali špatně, jak jsou všichni politici zkorumpovaní, že všichni kradli. A pak začít společnosti slibovat, co všechno pro ně udělá, například dálnice, mosty, že za něho se krást nebude a všichni budou mít na důchody. To je nejlacinější způsob, jak se dostat do politiky – prezentovat, jak všichni jsou špatní, jenom já jsem ten dobrý. Jenomže to funguje! Lidé totiž naslouchají tomu, kdo jim slibuje víc peněz. Největším nebezpečím voliče je, když volí ne proto, že má politik dobrý charakter, ale proto, že slibuje paletu výhod a peníze. Ani neuvažuje o tom, odkud je vezme. A peníze to je veliká moc!

Vracíš se ze služby občanům v komunální politice ke službě občanům v církvi. Jaká vidíš rizika, že i v církvi budou kazatelé, pastoři a starší zneužívat svou moc?

Myslím si, že by někdy staršovstvům a členským shromážděním prospělo, kdyby přijela Česká televize a svobodně si natočila, jak jednání probíhají. Protože i nám někdy chybí tichost a pokora. Asi bychom byli překvapení, jak jsou někteří politici velmi skromní a obětaví lidé, aniž by patřili do církve.

Co se týká pokušení kazatelů – to je už v tom, že stojí za kazatelnou. Riziko spočívá v seberealizaci, kdy nejde o prezentaci křesťanských hodnot, ale té které osoby, která káže sama sebe. K tomu, aby člověk mohl stát za kazatelnou, potřebuje určité dary, a pokud je má, pak se té moci, kterou mu kazatelna dává, nebojí. Ale pokud je nemá, může za kazatelnou udělat hroznou paseku. Pokora a moc by spolu měly úzce souviset, alespoň v církvi. Já ale stále rád používám označení fair play, hrát podle pravidel hry.

Budu ještě jednou citovat Václava Havla: „Jsa u moci, jsem si permanentně podezřelý. Ba co víc: mám teď najednou zvýšené porozumění pro ty, kteří svůj zápas s pokušením moci zvolna začínají prohrávat a namlouvají si, že stále slouží jen a jen své vlasti…“ Jaké ďábelské tedy je pokušení moci v politice i v církvi?

Vracím se k tomu stejnému – když není sebereflexe, je to problém. Nabubřelost, machrování, že jsem nejlepší, kdybyste to dělali, jak já vám říkám… A když budete vy jako já, budete také nejlepší. To je ďábelské. Vždycky jsem oceňoval kazatele a faráře, kteří zdůrazňovali: Ne já, ale ty, Pane, buď oslaven.

Ďábelské je i to, když se člověk bere příliš vážně, nemá smysl pro humor, nedovede se zesměšnit a má příliš svaté řeči. Každý totiž může zkrachovat. Vzpomínám si, jak moje maminka Jiřina kdysi varovala mého otce: „Vladimíre, dej si pozor na tam tu sestru, má příliš mnoho svatých slov.“

Je politika díky magické přitažlivosti moci špinavá?

Takové názory mě vždycky rozčílí, když někdo řekne, že politika je svinstvo a že politici jsou havěť. Protože to není pravda, protože je to lež! A říkají to často lidé, kteří o politice nic neví. A velmi mě mrzí, když to říkají i lidé, kterých si jinak velmi vážím. Protože politika je určitá disciplína. Je to jako ve sportu, můžu hrát hokej zákeřně, ale i férově. Můžu v politice i v církvi hrát fair play, nebo podrazácky. Proto nelze říct obecně ani o církvi, že je špinavá, anebo čistá. Existují politici, kterých si nesmírně vážím a respektuji je. Přičemž musím říci, že o těch solidních se většinou v médiích nedozvíme. Média totiž většinou neprezentují, který politik je dobrý, co skvělého udělal pro obec, protože to by nikdo nečetl.

Takže vrátím-li se na začátek, je dobrý člověk a špatný člověk, dobrý politik a špatný politik, jako je dobrý novinář a špatný novinář, dobrý křesťan i špatný křesťan. A politika je krásná věc, když se uchopí dobrým způsobem.

Marek Fajfr

Marek Fajfr (62), reverend, misijní pracovník ve Sboru CB v Kutné Hoře; vedoucí pracovník, PR manažer u společnosti s mezinárodní působností; předseda regionálního výboru TOP 09 Praha 12; zastupitel MČ Praha 12 a předseda komise pro rozvoj Cholupic, Točné a Komořan. Je ženatý a má 4 děti.