Největší důvěře se v naší zemi těší armáda a policie, nejmenší novináři a církve, praví poslední průzkum. To předposlední místo udělalo radost zejména prezidentu Miloši Zemanovi, který média nenávidí za deficit inteligence a schopnosti pravdivě informovat. V tom má leckdy pravdu, ale sám může být také za žurnalistickou bezmoc vděčný. Například když v dubnu 2015 utrpěl ostudu během státní návštěvy Vatikánu, do novin a televize se o tom vůbec nic nedostalo.

Česká delegace tehdy napochodovala – po předchozím vyloučení médií – před papeže Františka v sestavě prezident Zeman a arcibiskupové Dominik Duka a Jan Graubner. Papeže protokolárně chybné spojení trůnu a oltáře, tedy moci státní a církevní, natolik rozlítilo, že se odmítl s naší hlavou státu bavit. Zeman s poradci a arcibiskupové byli vykázáni do dvou oddělených místností a papež pak přijal jednoho po druhém. „Blízkost české státní a církevní moci nebyla kvitována,“ řekl mi svědek události. František se prý „mračil tak, jak jej mračit se dlouho nikdo neviděl“.

To, že médiím tato pikantnost unikla, je pro novináře špatným vysvědčením, zde má tedy prezident kus pravdy. Mějme ji ale na paměti, kdykoli „Miloš sjednotitel“ povýšeným tónem líčí, co všechno papeži navykládal během setkání. Cudně přitom zatajuje facku, kterou dostal.

Víc než prezidentovi koneckonců lidé věří armádě. Tím se ale kruh dokonale uzavírá, protože jde také svého druhu o náboženskou víru. Dnešní česká armáda je vzdor mnoha kvalitním a snaživým vojákům tak nepatrná, že ji „nikdo nikdy neviděl“. Nezbývá než věřit, když ve 20. století na obranu naší země ani nevystřelila a dnes by nás obsadili i Putinovi motorkáři, kdyby chtěli.