„…abyste poznali, (…) jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích…“ (Ef 1,17; 19-20)

Moc trávy

Jdeme po silnici a vidíme, že skrze asfalt prorůstá tráva. Skrze asfalt, který je tak tvrdý a pevný, že nejsme schopni jej rukama prorazit. Avšak tráva, kterou můžeme lehce utrhnout, se silnou vrstvou povrchu silnice prodere. Jak je to možné? Jak může být křehká tráva tak mocná? Kdesi jsem našel toto vysvětlení: „Dokáže to díky dlouhodobému tlaku uvnitř pletivových buněk. Tlaky uvnitř rostlinných buněk mohou být až několikrát vyšší než v pneumatikách aut. Obrovskou sílu dokáže rostlina vyvinout ve dvou fázích svého života. Jednak při klíčení, kdy její suchá semena dokážou několikanásobně nabobtnat, a později při samotném růstu.“

I po přečtení tohoto výkladu ovšem stále považuji za zázrak, že tráva proroste asfalt. V semínku trávy je tolik životodárné moci, že se prodere i skrze silnici.

Moc!?!

Avšak samotné slovo „moc“ v nás většinou nevyvolává příjemné pocity, natož nadšený úžas. Vzhledem k dějinám, současnosti i osobním zkušenostem máme spíše obavy z toho, když někdo má moc. Každý z nás zná mnoho příkladů, kdy lidé zneužili moc, která jim byla svěřena. A ani církev v tom není výjimkou. Mnozí mají za to, že úpadek církve přichází ve chvíli, kdy získá výraznou politickou či vojenskou moc. A asi každý z nás má zkušenost s nedobrým zacházením s mocí díky fyzické převaze, postavení, schopnostem, vzdělání či vlivu někoho v našem okolí. Čím více moci jako lidé máme, tím méně stačí na to, abychom někomu ublížili.

Dostáváme se potom do situace, kdy moc jako taková je vnímána vždy negativně. Nikdo ji nechce a nikomu ji nechceme svěřit. Snažíme se žít tak, aby „moc neměla moc“ – aby nebyla.

Boží moc

Pokud s mocí nechceme mít nic společného, těžko budeme sdílet Pavlovo nadšení z listu Efezským. Pavel je totiž nadšen velikostí Boží moci a chce, abychom ji poznali. Vnímá to jako něco pozitivního a blahodárného. A opět nám to mohou komplikovat naše nedobré zkušenosti s prosazováním Boží moci v církvi.

Pavel však svoje nadšení pro Boží moc nezakládá na svých zkušenostech s církví ani na zkušenostech s římskou císařskou mocí, ale na tom, co Bůh udělal v Kristu. Jak na něm projevil svou moc, když jej vzkřísil z mrtvých.

V první kapitole listu Efezským Pavel na jednu stranu píše, že už jeho adresáti Boží moc poznali, a zároveň se nepřestává modlit za to, aby ji poznali.

Možná se modlíme za to, abychom zažili Boží moc, abychom mohli pokojněji spočinout v Bohu. A Pán Bůh nám může dát i takové zážitky. Avšak Pavel ukazuje na to, že Bůh už prokázal, jak nesmírně je veliký ve své moci k nám.

Moc k víře

Moc jsme zažili v tom, když jsme uvěřili tomu, o čem Pavel mluví v první kapitole listu Efezským. Vsadili jsme svůj život na to, co udělal Bůh v Kristu. Avšak k tomu, abychom uvěřili, byla potřeba veliká a životodárná Boží moc – stejná moc, která vzkřísila Ježíše z mrtvých.

Jeho moc je viditelná v tom, že stále ještě jsou věřící, kteří tvoří Boží lid. Tato moc je za životem a hledáním každého z nás. Je potřeba veliké Boží moci, abychom se obrátili k Bohu. A Pán Bůh to nedělá ničivou a drtivou silou, ale postupně, jemně, avšak mocně. Provázky milování. Je to životodárná moc. Postupně prorůstající tvrdý asfalt našich srdcí.

Někdy se zdá, jakoby Bůh v tomto ohledu moc ztrácel. Stává se, že lidé „přijdou o víru“. Jak se to může stát? Pokud věřím v Boha jen proto, že mi zajišťuje dobrý a bezbolestný život, přijdou situace, kdy nakonec „o víru přijdu“. Pokud je pro mě jen bohatý a mocný známý, kterého mám jen proto, aby mi zajistil výhody, a v tom „zklame“, zanevřu na něj.

Víra, o které mluví Pavel, není víra v Boha jako zajišťovatele spokojeného života, ale v Boha, který je Bohem, ať se děje cokoliv. A k takové víře potřebujeme velikost Boží moci. Vlastně je proti lidské logice spoléhat se na Boha, který mi nepomůže vždy, když se modlím, a nedá mi, oč prosím. Přináší to zápasy, kdy ztrácím víru, ztrácím moc věřit. Avšak právě v takových chvílích se může projevit, že naše víra nestojí na nás, ale na Boží moci, která vzkřísila Ježíše z mrtvých.

Hlavní základ Boží moci, jak ji Pavel popisuje, je v tom, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých a vyvýšil jej nade vše. Pavel mluví o realitě, která nám není na první pohled zřejmá. Nebyli jsme u vzkříšení ani nevidíme do nebes. Přesto je to realita, o kterou opíráme svůj život, které se svěřujeme spolu se všemi věřícími.

Kristus byl vzkříšením vyvýšen nad všechny mocnosti. Pavel si dává velice záležet, aby vyjmenoval všechna slova, která popisují autority či mocnosti na zemi i v duchovním světě. Pokud jsou všechny mocnosti podřízeny Kristu a on je nad všemi a zároveň Kristus je zachránce a milující Bůh Efezských, nemusejí se bát žádných mocností a sil, které stojí za kulty v Efezu. Umím si představit, že když pálili magické knihy a lidé byli vysvobozováni od svázaností, přišly také útoky a pronásledování. Kristus je však nad všemi mocnostmi.

Moc bezmoci v Kristu

Moc v Kristu je velice zvláštní. Pokud se díváme na jeho pozemskou existenci, máme zde takový paradox moci. Ano dělal zázraky, vyháněl démony, davy šly za ním, ale také je mnoho situací – a zvláště těch, které se týkaly jeho vlastního života –, kdy zůstal bezmocný. Zvláště v posledním týdnu života.

Kristus nakonec skončil v bezmoci. Bez pomoci. I nebeský Otec se od něj odvrátil. Byl jak beránek vedený na porážku, ústa neotevřel.

Zároveň do toho šel vědomě: –„Ježíš mu řekl: ‚Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?‘“ (Mt 26,52–53)

Ježíš se vystavil bezmoci a vydal se zvůli mocných tohoto světa. Přineslo mu to utrpení a smrt – potupnou smrt na kříži. Jen těžko si lze představit popravu, která více ukazuje na bezmoc popraveného. Všemohoucí Bůh se stal bezmocným v Kristu.

Jak můžeme v bezmocném Kristu na kříži vidět moc k záchraně? Možná je to podobné, jako když si utrhneme stéblo trávy a budeme tvrdit, že je schopné prorazit silnici. Má tráva takovou moc? Avšak i moc trávy je v tom, že semínko musí zemřít, a až potom se uvolní moc, která vytvoří větší tlak než pneumatiky aut. Podobně životodárná moc v Kristu přichází skrze jeho smrt. Životodárná moc, která je i nám k dispozici, aby prorazila tvrdost našeho srdce či těžkostí, se kterými se setkáváme.

Uzdravující Boží moc

Velikost Boží moci je v tom, že je životodárná, uzdravující, stvořitelská – a v tom je veliká.

Jemná, citlivá, ale mocná Boží moc k nám přichází v Duchu svatém. Pán Bůh se dotýká bolavých a zraněných míst našich životů a dotyk jeho moci je uzdravující. Postupně jeho moc proniká do našich životů a narovnává, co jsme pokřivili, co bylo zlomeno.

Spíše než dramaticky a spektakulárně, proniká a prorůstá Boží moc postupně naše životy svojí životodárnou a uzdravující silou. Její velikost by byla zřejmá při srovnání v delším časovém úseku, ale to je pro nás často složité vidět. Stejně jako když žijeme s dětmi, nepozorujeme jejich růst. Avšak ten, kdo je potká jednou za rok, to vidí jasně. Podobně i tráva postupně prorůstá asfalt, není to za jeden den.

Do naší bezmoci přichází Boží moc skrze Kristovu bezmoc na kříži a Bůh nás svým Duchem zmocňuje k životu, abychom mohli přinášet životodárnou moc do světa okolo nás. Moc, které se není třeba bát, ale která je naopak žádoucí.