Byl mladý, podnikavý, úspěšný, brzy velmi bohatý, svět ho táhl – a Ježíš ho potichu volal. Poslechl – a dal svoje peníze k dispozici Bohu. Adam Walach přináší poselství o radosti z dávání, o pokoji, který nejde koupit, i o velbloudu, co prošel uchem jehly

Před třiceti lety jste se svými dvěma bratry založil farmaceutickou firmu Walmark, která se stala jednou z největších ve střední Evropě. Vy jste původně programátor, takže kde se ten nápad vzal?

S bratrem dvojčetem jsme studovali teoretickou matematiku a když jsme skončili, přišla sametová revoluce. Pár měsíců jsme měli malou softwarovou firmu, trochu jsme obchodovali s počítači a napsali jsme jeden program. A zjistili jsme, že jsou obrovské možnosti podnikat absolutně v čemkoli. Byl to jedinečný čas na založení firmy, jaký se objeví jednou za sto let. Začali jsme dělat export–import a sortiment rychle vykrystalizoval do dvou hlavních linií – nápojářské a farmaceutické. Začali jsme dovážet nápoje z Holandska, ale brzy jsme postavili první stáčírnu a nakonec jsme měli tři velké nápojářské závody značky Relax – dvě v Čechách, jednu na Slovensku. V džusech jsme byli číslo jedna, soupeřili jsme s Kofolou, s Jannisem Samarasem. Ve farmacii to bylo podobné – začínali jsme z nuly – dovozem léků a potravinových doplňků, ale rychle jsme krok po kroku, stroj po stroji, přidávali hodnotu a budovali výrobní závod v Třinci. , nakonec jsme měli devět zahraničních poboček a 40 partnerů ve světě. Bylo to obrovské požehnání.

Jak dlouho tento rozjezd trval? Šlo to rychle. Hned po revoluci jsem tři týdny pracoval jako programátor v Třineckých železárnách, pak jsem šel na vojnu a po návratu jsme začali podnikat. Všichni tři bratři jsme spálili mosty – rozhodli jsme se odejít z práce, a i když jsme neměli ani přesnou vizi, co budeme dělat, šli jsme do podnikání. Bylo to riziko, lidi to moc nechápali. Ale já věřím, že „nejdřív kdo a potom co“. Kdyby se nám to nepovedlo, šli bychom pracovat třeba do lesa a začali bychom znovu, něco jiného.

Už tehdy jste byl věřící – v tom pálení mostů byla důvěra v Boha, nebo jste uvažoval jinak? Byl jsem věřící, i důvěra v Boha tam hrála roli, ale byl to tehdy opravdu čas plný příležitostí. Jsme Poláci, bratr studoval medicínu v Polsku, a vozili jsme léky do Čech – a už jen rozdíl cen v obou zemích nám vytvořil finanční polštář, takže v tom zas tak velké riziko nebylo. Nic jsme neskrývali, snažili jsme se podnikat eticky, ale většina firem, které tehdy začínaly, pokud neinvestovaly peníze do aut a domů, ale zpátky do firmy, tak měly velkou šanci na úspěch.

Adam Walach 1963

Křesťan, podnikatel a filantrop polské národnosti, s bratry Mariuszem a Valdemarem založili firmu Walmark na výrobu léčiv a nápojů, která se stala jednou z největších ve střední Evropě. Dnes podniká v investicích. Je ženatý, s manželkou Grazynou mají dvě děti. Jsou členy CB Třinec.

Jaká byla Vaše cesta k Bohu?

Naše rodina žije na těšínském Slezsku a tam je spousta křesťanů. Původem jsme evangelíci, Slezská církev evangelická (SCEAV) tu měla silnou pozici. Naši rodiče byli tradiční věřící, ale další rodina byla hodně angažovaná v cirkvi.

První se obrátil nejstarší bratr Mariusz, který pak evangelizoval nás. Studoval medicínu v polských Katowicích, protože se kvůli režimu nedostal na studia v Čechách. Tam bylo silné mládežnické hnutí – a už za komunistů tam organizovali vždycky první týden v červenci evangelizační tábor, na který jezdili velmi známí evangelisté hlavně s USA. … a já s mým dvojčetem Valdemarem jsme se v roce 1984 obrátili na tomto táboře.

Šla Vaše víra vždycky ruku v ruce s podnikáním?

Na tom táboře jsem přijal Krista, ale nerostl jsem. Byl jsem na studiích v Praze, nenašel jsem si sbor a nic se u mě nezměnilo. Valdemar na tom byl podobně. Když jsme začali podnikat, tak jsme si uvědomovali, že nás firma může od Boha ještě víc vzdálit – úspěch, peníze. Tak jsme si řekli, že budeme 50 % zisku dávat na Boží království. Mariusz se k nám do firmy následně připojil .

Tohle rozhodnutí padlo, ještě než jste začali vydělávat?

Ano. Protože jsme se vzdálili od Boha, stáli jsme jednou nohou ve světě, ale Ježíš mě pořád potichu volal. Věděl jsem, že se k němu jednou vrátím. Byli jsme chudí jak kostelní myši, ale už jsme věřili, že se dostaví úspěch, který nás může od Boha odtáhnout ještě dál. Velmi vážně jsem tehdy bral podobenství o velbloudu a o uchu jehly.

To je dobrý začátek podnikání – smlouva s Hospodinem…

Něco v tom smyslu. Ale nedodrželi jsme ji. Úspěch přišel velmi brzy, měli jsme kolem sebe moc fajn lidi – i to je veliké Boží požehnání. Úspěch nestál na supernápadu nebo supervýrobku, ale na kultuře firmy a jejím ekosystému. I s lidmi, kteří k nám přišli pracovat, jsme byli jako jedna rodina. Vždycky říkám, že pracovat s lidmi je velmi těžké, ale pracovat s lidmi, kteří mají různé hodnoty, je nemožné. Naše hodnoty byly stejné, bylo tam nadšení, legrace, slušnost a kompetencemi jsme se doplňovali. Valdemar rozuměl marketingu, já jsem byl analytik, Mariusz uměl stmelit tým. Firma rostla obrovským tempem, byla to nezapomenutelná doba – v roce 2004 jsme měli 950 zaměstnanců a obrat kolem tří miliard. Něco málo ze zisku jsme dávali, podpořili jsme třeba výstavbu modlitebny v Českém Těšíně, ale nebylo to padesát procent.

Jak se z Vás tedy stal filantrop?

Byla to cesta. V devadesátých letech jsem nežil s Bohem. Přišel úspěch, bohatství a já jsem byl mladý, dlouho jsem byl sám, bylo tam hodně alkoholu, byl jsem ztracený. Ale Ježíš mě pořád volal. A já jsem věděl, že v domě mého Otce je stokrát lépe, než v tomto světě. Viděl jsem kolem sebe spoustu lidí, kteří žili s Ježíšem, měli něco, co jsem já neměl. A věděl jsem, že pokud se vrátím, že to můžu mít. V roce 1999 jsem poznal svoji manželku a pomalu jsme se spolu začali vracet. Ona uvěřila na studiích farmacie. Teprve v roce 2006 jsem ve vztahu k Bohu udělal radikální rozhodnutí.

Je to čtrnáct let. Hodně se změnilo.

PÁN BŮH SLÍBIL, ŽE NÁM BUDE ŽEHNAT, ALE POŽEHNÁNÍM PRO MĚ JE VZTAH S JEŽÍŠEM, POKOJ A RADOST.

Pamatujete si ten moment? Co bylo tou kapkou, která rozhodla, že od té chvíle bude všechno jinak?

Cítil jsem zoufalství, že mi nic z toho, co dělám, nepřináší pokoj. A přitom jsem jako ten marnotratný syn věděl, co mám dělat. Hodně jsem pil. Uvažoval jsem tak, že se nejdřív musím srovnat a teprve potom můžu začít chodit do církve. Což je nesmysl, ďáblova lež. Modlil jsem se za odvahu najít věřící lidi a říct jim: „Já mám problém. Udělejme nějakou skupinku a pojďme ten problém řešit.“ Tam začal ten návrat. Věřím, že ďábel nás chce separovat taktikou: „To si vyřešíš sám.“ A pak se v tom dusíme sami. Každý z nás něčím zápasí, ale Ježíš vždycky říkal, že máme přijít k Němu, do světla – nejen k Bohu, ale i k ostatním věřícím. Není to lehké, protože se člověk musí pokořit, přiznat, že to nezvládá, ale tito lidé pak pomáhají nést břemena.

Jak se ta změna začala projevovat navenek?

S vykazatelnou skupinkou jsem zvládl svůj vnitřní problém s alkoholem dřív, než začal být destruktivní, a kromě do práce jsem začal investovat čas do toho, abych poznal Boha. Bral jsem to velmi vážně. Našel jsem si sbor CB v Třinci, založili jsme doma biblickou skupinku a začali jsme s manželkou studovat biblickou školu. A vyústilo to do otázky: „Co je naše poslání, Pane Bože, jak Ti můžeme sloužit?“ A pak jsem jednou v roce 2008 do googlu zadal „křesťanství a byznys“ a vyskočilo mi Halftime, knížka od Boba Buforda, u nás vyšla pod názvem Poločas života. Americký byznysmen v ní pomáhá věřícím lidem, kteří dosáhli nějakého úspěchu, najít Boží povolání a přetavit úspěch v něco, co má význam pro Boží království. Tady jsem začal hledat svoje poslání. Šel jsem za kazatelem, jestli nezná křesťanské byznysmeny, a on mě odkázal na člověka, jež v Polsku vede službu, která se u nás jmenuje „Hledám Boha“. S ním jsem se na týden vydal do Ameriky. Každý den jsme byli u jiného křesťanského byznysmena, hodně mi to dalo. Jeden z nich mi dal knížku, která u nás vyšla pod názvem Princip pokladu. Je na dvě hodiny čtení, ale je to nejlepší kniha o dávání, kterou jsem kdy četl.

Tři knihy změnily můj život: Bible, Poločas života a Princip pokladu.

Co je principem pokladu? Co v té knize Vám změnilo život?

Je to neskutečně motivační kniha, zaměřená na to, co říká Bible o penězích a o dávání. Popisuje šest základních principů, kdy první je: „Vše, co mám, patří Bohu.“ Bůh nám žehná, abychom byli požehnáním pro ostatní.

Jak jste prakticky vstoupil do služby dáváním?

V roce 2004 začaly konkurenční boje, a tak jsme se rozhodli soustředit se na farmacii a nápojářskou divizi jsme prodali polské firmě Maspex. Farmacie pak velmi dobře rostla, měli jsme kolem 800 zaměstnanců v devíti pobočkách. Spousta lidí říká, že velkou roli v podnikání hraje štěstí. Věřím tomu, je to 50 % úspěchu, ale nenazývám to štěstím, ale Božím požehnáním. Udělali jsme i špatná rozhodnutí, ale žádné nebylo fatální.

Paralelně s prací jsem v roce 2008 začal víc cestovat do USA, byl jsem na konferenci křesťanských dárců, a s manželkou jsme pomalinku začali jít tou cestou štědrosti a růstu v dobrém správcovství a v dávání.

Adam Walach s manželkou

S čím přichází Boží požehnání? S tou počáteční smlouvou, nebo se srdcem otevřeným kdekoli na té cestě k Němu?

Když se ohlédnu, tak byly doby, kdy jsme se opravdu mohli vydat jinou cestou, než jakou jsme se vydali. Bylo to Boží vedení. Nemyslím si, že Boží požehnání je automatické – když křesťan začne podnikat, že tomu Bůh bude žehnat a bude z toho firma za miliardy. Znám spoustu křesťanů, kteří zkrachovali. Nevěřím v prosperity gospel – uvěříš a budeš se mít dobře. Pán Bůh slíbil, že nám bude žehnat, ale požehnáním pro mě je vztah s Ježíšem, pokoj a radost. Cítím se jako poutník – tato země není můj domov, mým domovem je nebe.

Mluvil jste o velbloudu, který prochází uchem jehly. I tam je řeč o nebeském království, ne o tom pozemském. Řekněte – jak projde velbloud uchem jehly?

Jako matematik mohu říct, že je to nemožné. Ale v dalším verši se říká, že u Boha je možné všecko. Když jsem tohle podobenství četl po obrácení, měl jsem strašný strach. Ale pochopil jsem, že to není o tom, že boháči nemohou být spaseni. Ježíš nám tím chtěl ukázat, že nejsme schopni se spasit sami. Není to o našich talentech, schopnostech, penězích ani možnostech – musíme začít věřit Bohu. V Jeho milost.

Mladík v tom podobenství odešel smutný, protože měl hodně majetku, nechtěl se ho vzdát. Vy jste se ho vzdali pro Boží království tou počáteční smlouvou s Hospodinem dřív, než jste ho měli. Bylo pro vás těžké dávat, když už bylo z čeho?

Někdy ano, ale dávání nám přináší velkou radost..,

Patnáct procent Ježíšova vyučování bylo o penězích – protože je to neskutečně důležité. Peníze mohou být nejen požehnáním, ale i prokletím. To, jaký postoj máme k penězům, je důležité pro náš duchovní růst. Mohou být velkým problémem, když si myslíme, že patří nám.

V čem konkrétně ten problém tkví? V závislosti na nich? Ve víře v jejich moc? Přísloví praví: Chceš-li najít cestu zločinu, sleduj cestu peněz. Také mnoha výhercům loterií zničily život. Kde je ta hranice mezi požehnáním a prokletím?

Nemusí tam být ani závislost, ani hranice. Ten moment je, kdy si člověk řekne: „To je moje, to patří mně.“ Přitom to není moje, patří to Bohu a používáme to pro Jeho účely. Jsme jen správci Jeho majetku. Když tohle pochopíme, tak jsou požehnáním. Nelze dát peníze před Boha a před vztahy, pak to nefunguje, nepřinese to pokoj. Pořád si to snažím připomínat. Nejsem fanda komunistů, ale jsem rád, že jsem vyrůstal v době, kdy peníze nehrály velkou roli. Byli jsme chudí, ale měli jsme skvělé dětství. Neměli jsme televizi, ale měli jsme super rodinu – a ty peníze mi nikdy nechyběly. I teď se ohledně vztahů cítím velmi požehnán. Když má člověk blízký vztah s Ježíšem (snažím se ho pěstovat, nejsem ideální), tak jdou peníze samy na vedlejší kolej.

Má štědrost tendenci se v průběhu času měnit?

Věřím, že když se člověk potká s Ježíšem a je spasen, že ho nikdo z Boží ruky nevytrhne, ale ten vztah je třeba udržovat. A podobně je to se štědrostí, je třeba ji pěstovat. Protože pořád žijeme ve světě a pořád čelíme útokům. Štědrost je cesta, na které chci být věrný. A je to jediný lék na materialismus.

Cena štědrosti

Jak jste došel k jistotě, že tohle je Vaše hřivna?

Měl jsem možnost být s rodinou osm měsíců v USA na sabatiklu, děti měly domácí školu a já jsem tam hledal Boží povolání. Investovali jsme do rodiny a do vztahu s Bohem. Osobně jsem tam poznal i Boba Buforda. Věřím, že to Bůh požehnal, tam se vykrystalizovalo naše poslání – investovat peníze na strategické projekty pro Boží království a zároveň budovat a motivovat komunity křesťanských dárců pro evangelizaci v Evropě. Byl to průlomový rok.

Když si lidé nevyhraní čas na takové hledání, mohou pak celý život jít jinou cestou, než kterou pro ně měl Bůh?

Jsem velký příznivec sabatiklu, ale ne každý má tu možnost na tak dlouho. Ale stačí dva týdny, měsíc. Připravit se na to. Udělat si čas, kdy budete sami s Bohem, s rodinou, kdy budete opravdu hledat poslání, které pro vás má Bůh. Bůh je nadpřirozený, ale naše poslání nemusí být nic nadpřirozeného, Bůh nás stvořil s nějakými talenty, jde o to je objevit. Doporučuji to každému, věřím, že třeba na týden to může udělat každý. Spoustu jsem se naučil, spoustu se pořád od jiných křesťanů učím. Jedním z efektů sabatiklu bylo, že jsme si s manželkou nejdřív vybudovali dárcovský profil – nic složitého, tři strany, na kterých jsme si odpověděli na otázky proč dáváme, jak dáváme a co chceme podporovat. U „proč“ máme asi deset odpovědí a jednou z nich je: „Protože nás Bůh miluje a On sám jako první dal svého Syna. A naše dávání je odpověď na Jeho lásku a milost v našich životech.“ Čas od času se k tomu profilu s manželkou vracíme – a to nás drží, abychom byli věrní. Není v tom nic zákonického, ale ďábel vám vždycky řekne, proč něco nedělat. I dárci si mnohdy řeknou: „Proč bych si nekoupil další auto?“ Ale vždycky, když si to přečteme, tak si řekneme: „Ano, dáváme proto, že je to radost.“ Můžeme volně dávat, protože jídlo, oblečení a všecko, co potřebujeme, máme slíbeno. Je to biblické. Věřím, že naše dávání je investice do věčnosti.

Jak dáváte?

Z 80 % dáváme na velké poslání – na evangelizaci a učednictví. Protože jsme přijali, že s Ježíšem přichází největší dobro do života člověka. Věříme, že tím naplňujeme největší potřebu člověka a projevujeme největší lásku. Slovo filantrop znamená „milovat člověka“. Neobracíme člověka, to dělá Bůh. Dáváme i na charitativní účely, ale jsme bohatá společnost a do této oblasti investuje tolik sekulárních dárců a velmi málo jich dává na misii.

Vaše štědrost nezůstala osamocena, založil jste organizaci stejně smýšlejících dárců EGCC. Jak k tomu došlo?

Rádi podnikáme a Bůh nás vede k multiplikaci. Tak jsme si řekli, že přitáhneme další dárce, vytvoříme komunitu, začneme se sdílet, pomáhat si – pojďme společně dávat do Božího království a pojďme duchovně růst. Proto vznikla EGCC (European Great Commission Collaboration). První idea přišla v roce 2013 v návaznosti na podobný dárcovský model pro evangelizaci muslimského světa. Chtěli jsme něco podobného pro Evropu. A paralelně přišel Dušan Drabina z KAM s Davem Pettym s návrhem, jestli bychom nepropojili jejich dárce, kteří se do té doby navzájem neznali. Zorganizovali jsme v Luhačovicích dvoudenní setkání šesti párů z různých denominací a Pán Bůh ho velmi požehnal. Spřátelili jsme se a rozhodli se v tom pravidelně pokračovat. Tak vzniklo České fórum křesťanských dárců. Dnes už je to skoro dvacet manželských párů. Vedle toho jsme začali cestovat po Evropě a spolupracovat s dárci, kteří mají větší kapacitu dávání na evropské misijní a učednické projekty. A pomalu jsme začali budovat síť. Dnes v ní je asi 150 dárců, se kterými se pravidelně setkáváme. Zároveň jsme zjistili, že v Evropě je více lokálních dárců – takže máme české, rumunské a polské fórum dárců. Pomalu budujeme dárcovské komunity. Je to dlouhá cesta.

Řekl jste, že co si Pán Bůh objedná, to si taky zaplatí. Jaké jsou aktuální Boží objednávky? Jak vybíráte projekty pro investování?

Byla to nadsázka, ale věřím, že jestli je projekt od Boha, tak se dříve nebo později realizuje. Ale na druhou stranu – přichází ke mně lidé se slovy, že jim Bůh sdělil, že něco je potřeba dělat a tedy i podpořit. A já jim řeknu, že mně to Pán Bůh nezjevil. Viděl jsem spoustu věcí, o kterých lidé říkali, že jsou od Boha, a přitom nefungovaly. Chci být opatrný, na modlitbách hledáme Boží vedení. Směr strategie je velké poslání – evangelizace a učednictví, to trochu zúží výběr. Pro Evropu a Českou republiku nám jako strategické vyšly čtyři sektory. Strategické rozumíme jako sektory s největším dopadem pro Boží království – služba mladým, zakládání sborů, digitální a sociální média a výchova nových vůdců. Za každým sektorem máme nějaké „protože“ – když člověk uvěří v mladém věku, může toho moc udělat, dobré a živé lokální sbory zmůžou hodně… v tom máme v ČR ještě hodně práce. Máme speciální metodiku, jak poznat dobrý projekt – učili jsme se od jiných křesťanských nadací.

Lze ve zkratce říct, jak se pozná dobrý projekt?

Věříme v dopad našeho daru. V angličtině je na to pět zkratek: Input – aktivity – output – outcam – impact. Dar, dáme peníze – aktivita, kterou oni udělají, třeba evangelizační koncert… a spousta věcí končí tady, nedívají se, jaký to má dopad. Ale je dobré dopředu určit, co je výsledkem aktivity (třeba noví obrácení) a jaký to bude mít dopad na oblast, ve které působíte. Protože zdroje jsou omezené a chceme hospodařit dobře.

Church planting EGCC roundtable prayer

Je tedy třeba vybírat. Jsou investice, do kterých byste nikdy nešli?

Jako tři bratři máme dárcovský „3WFond“ a ve výběru a rozhodování o podpoře projektů nám pomáhá grantový manažer. Na společné diskuzi pak je rozhodnutí, který projekt podpoříme, a který ne.. V tomhle fungujeme podobně jako klasické nadace. Ale i když projekty splňují výše uvedená kritéria, nemůžeme podpořit všechno. Komunikujeme s ostatními dárci, máme povědomí o tom, co jsou a co nejsou dobré projekty.

Máte nějaké žadatele na černé listině?

To opravdu nemáme. (úsměv) Jsme vděční za každého, kdo chce sloužit Pánu Bohu, napříč denominacemi. Ale někdy třeba projektu chybí schopný vedoucí, to je pro nás velmi důležité, protože to je 50 % úspěchu, aby setba padla do úrodné půdy a ne do prázdna. Takže někdy musíme říci: „Opravdu ne.“ A někdy ten, koho nepodpoříme, může být zklamán.

Mluvíte o potřebě schopných vedoucích. Leží vám na srdci i optikou financí?

Kromě investic do strategických oblastí dáváme i na rozvoj vedoucích v církvi, kterých je pořád velmi málo, na zakládání nových sborů v Evropě, na digitální média, na apologetické služby a další.

Křesťanská digitální média prožila během karantény svůj boom…

Přesně tak. Jsem v radě projektu hledamboha.cz a během karantény se provoz v Česku zdvojnásobil a v Polsku dokonce zpětinásobil. Teď jsme tam dali peníze na větší reklamu, protože to je strategická služba. Krize kolem koronaviru nás také zasáhla, ale díky Bohu nijak významně. Trochu jsme se přesměrovali na online, ale nechceme, aby lidé zůstali na počítači, chceme, aby si našli živé společenství. Podporujeme služby, které vedou k tomu, aby se setkali s Ježíšem a přešli do sboru.

Zmínil jste, že jste Poláci… Ano a mezi polskou menšinou na Těšínsku je hodně křesťanů. I společenství a sbory, které vznikly po velkém probuzení na Těšínském Slezsku, byly původně polské. I mnoho pastorů s polskými kořeny odešlo sloužit do Čech. Je to pro nás velká hodnota – známe dva jazyky, dvě kultury a můžeme být takovým mostem mezi dvěma národy. Například projekty „Objevování křesťanství“ a „Hledám Boha“ jsme objevili v Polsku a přinesli do Čech. A naopak některé projekty z Čech do Polska.

V roce 2010 jste získali jste titul „Podnikatel roku“. Promítlo se to nějak do vaší služby pro Boží království? Na EY Podnikatel roku nás zvali osm let, vždycky jsme říkali, že jsou lepší adepti. Ale v roce 2010 jsem bratrům řekl, že kdybychom to vyhráli, mohli bychom veřejně promluvit o našich hodnotách. Vyhráli jsme to, získali jsme velký vliv, přiznali jsme se ke Kristu. Věřím, že když má člověk vliv, má ho použít pro Boží království. Nejsme perfektní, ale hlásíme se k tomu, že jsme věřící.

Proč jste pak Walmark prodali?

Firma velmi dobře fungovala, měli o nás zájem investoři a také jsme cítili že po těch letech potřebuje novou krev. Tak jsme prodali část podílů finančnímu fondu z Londýna. Pracovně to probíhalo velmi dobře, ale vztahově ten střet rodinné firmy s velkou korporací nezafungovaly, takže jsme měli možnost po třech letech vzít zpátky vedení celé firmy, nebo ji prodat. A rozhodli jsme se ji prodat, teď patří německé firmě Stada. A vybudovali jsme investiční firmu Aternus pro investování do různých firem po celém světě. Chvála Pánu, daří se nám, vnímám velké požehnání i ohledně pracovního kolektivu – pořád máme velmi dobrou partu. Jsem zaměstnanější, než jsem byl ve Walmarku. S bratrem máme rozdělené role – Valdemar víc peníze vydělává, já je víc rozdávám. Krásně se doplňujeme. (smích) Takže máme firmu, která vydělává peníze, firmu, která je rozdává, a firmu, která buduje spolupráci křesťanských dárců v Evropě.

To je velký krajíc…

Ano, je to obrovský krajíc a je to běh na dlouhou trať. Nechci, aby tím trpěla rodina, manželkou mi Pán Bůh velmi požehnal.

Hodně mluvíte o požehnání v rodině – přichází k Vám i skrze ty, kterým Vaše služba změnila život?

Je to velká radost – a viděl jsem to nesčetněkrát – lidi, kterým Ježíš změnil život, rozbitá manželství, která se dala dohromady, lidi, kteří našli smysl života. Ale upřímně – chtěl bych toho vidět ještě mnohem víc. Ale to má v rukou Bůh. Nám Ježíš říká: „Pojď, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým.“ Neříká „sluho dobrý a úspěšný“. Chceme být věrní, i když by ovoce, které není malé, mohlo být ještě větší. V počítači mám složku s názvem „Ovoce“, kam si ukládám, co vše dobrého už Bůh udělal skrze naši službu. Jsou v tom i svědectví lidí, jak se setkali s Ježíšem, přijali ho, rostou v něm, jejich životy se narovnaly. To je radost a pomáhá mi to překonat občasnou ztrátu nadšení.

Vidíte i proměnu lidí, kteří s Vámi na dávání spolupracují? Ano. Ze začátku jsme přijali to, že máme být strategickými dárci a spolupracovat navzájem. Ale Dave Patty mi řekl: „Pamatuj na duchovní formaci dárců.“ Ano, jsme přátelé, máme velmi dobré vztahy, jezdíme spolu jako rodiny na krátké dovolené. Můžeme spolu řešit problémy, které lidé ze sboru nechápou, protože si říkají, že když máme peníze, máme všechno. Pomáháme si. Duchovně rosteme. I tam vidím velké ovoce.

O dárcích mluvíte jako o manželských párech. Muži musí být zajedno se svými ženami. Někdy ale manželky mohou vidět rozdělení rodinného rozpočtu jinak. Opravdu jste jednotní?

Vždycky zveme páry. Co se týká mého manželství, tak jsme zajedno, to je zvláštní požehnání. I u mých bratrů se vždycky v názorech došlo ke shodě. Nastoupili tu cestu trochu později, ale začali být neskutečně štědří. A padlo rozhodnutí, že dáme 50 % majetku do neodvolatelné nadace. I v tom máme jednotu. Trochu se lišíme jen v oblastech, na které dáváme víc. Jako bratři jsme 30 let spolu, pohádali jsme se často, někdy i kvůli penězům, ale je velká milost, že jsme se nikdy nerozešli. Pořád se hádáme. (smích) Jsem za ně moc vděčný.

Ježíš je ten největší dárce. Pro Vás osobně to znamená co?

Ježíš nám dal věčný život. Překlenul naše oddělení od Boha. A já se snažím žít pro věčnost. Tim Keller řekl: „Proč je pro nás tak těžké se vyrovnat s utrpením a nemocí? Protože si myslíme, že tento rozbitý svět je jediný, který budeme mít.“ Jsem matematik. Představte si přímku, která je nekonečná – a život tady na Zemi je jen první tečka přímky. A často žijeme jen pro tu malou tečinku. Ale stokrát víc, než čeho se vzdáme na Zemi pro Boží království, dostaneme v nebi. A tak já chci žít.

Když odhlédneme od Vašeho principu, že dávání je radost – co jiného Vám dělá největší radost?

Mám super manželku a super rodinu, to je obrovská radost. Také mám rád sport – kolo, lyže. Pořád se cítím velmi požehnaný, a celou dobu se připravuji na čas, kdy bude hůř. Dej nám, Bože, vytrvat v době, která nebude lehká. Snažím se žít jako poutník na cestě do lepší vlasti. Ale mám se fakt dobře – protože mám Ježíše.

Co konkrétního Vám udělalo radost v poslední době?

Můj syn je ve druhém ročníku na gymnáziu, teenager, to není lehká doba. Ale baví ho angličtina. A jeho učitel mi řekl, že je velmi talentovaný a teď připravuje se na nejvyšší cambridgskou zkoušku Proficiency. Velmi mě to potěšilo.

MŮŽEME VOLNĚ DÁVAT, PROTOŽE JÍDLO, OBLEČENÍ A VŠECKO, CO POTŘEBUJEME, MÁME SLÍBENO. JE TO BIBLICKÉ.