Potřebuji o tom mluvit, ale mám strach

Jedno z našich dětí je gay. Co jsme udělali špatně? Kde se stala chyba? Hledala jsem vinu u sebe a nedokázala se s tím vyrovnat. Vždyť jsme stejně vychovávali i jeho sourozence a žádný z nich gay ani lesba není. Co se to stalo? Hryzalo to ve mně a ptala se, jestli jsem ho špatně vychovala, on ale říkal, že ne, že se tak prostě narodil a že si to nemám vyčítat. Svou orientaci začal poznávat na druhém stupni základní školy. Sice se dvakrát pokusil navázat vztah s děvčetem, ale nešlo to.

Na jednu bolest navazovaly další. Moc mě mrzelo, že jsem byla poslední, kdo se to dozvěděl, ale pak jsem pochopila, že je pro dítě hrozně těžké takovou věc doma oznámit. Syn nám to řekl, když mu bylo 23 let, skoro deset let se s tím vyrovnával sám a bez mámy.

Ale pak se konečně odhodlal. Přijel domů, seděli jsme u stolu a on mně najednou celý rozesmátý říkal, že je na kluky. Od dětství byl takový smíšek, myslela jasem si, že je to jenom nějaká legrace, ale on vážněji zopakoval: „Já jsem na kluky, mami.“ Šok!

Pak přijel manžel a ptal se mě, jestli to už vím? Za chvíli přišel další syn se snachou, aby mě podpořili. Celý víkend jsme pak probírali nečekanou situaci a nevěděli si rady. Jenom syn měl jasno a při odchodu nám sdělil, abychom to řekli, komu chceme, že je mu to jedno.

Načež si manžel sedl na gauč a začal hořce a usedavě plakat. Zbořil se mu tím celý svět, synovu homosexualitu prožíval jako vlastní selhání a strašlivé zklamání. Nedokázal se s tím vyrovnat, byl by raději, kdyby nám syn vůbec nic neřekl a nechal si to navždy pro sebe.

Asi nejtěžší bylo, že se pak manžel odmlčel a při jedné návštěvě vlastní dítě ignoroval. Když pak syn zase přijel a chtěl se s ním bavit a doslova žadonil o lásku, manžel mlčel, neodpovídal nebo jen cosi odsekl. Měl pocit, že nám ublížil. Naštěstí ale jeho mlčení dlouho netrvalo, to bych nevydržela. Po nějaké době se manžel začal chovat k synovi se stejnou vlídností a humorem jako k ostatním dětem. Zjistila jsem však, že se mi toto břemeno v manželství nenese lépe, každý ho vláčíme sám za sebe.

Vím, že v některých rodinách gaye či lesby zavrhli, ale já jsem si řekla, že to nesmím dopustit, je to pořád můj syn. V žádném případě jsem s ním nechtěla zrušit komunikaci, přestože se vyrovnávám s faktem, že mi asi jednou přivede do domu muže.

Povím vám, co jsem nikomu neřekla. Byli jsme doma o Vánocích, všechny děti měly s sebou své partnery a on tu byl sám… A já jsem se přistihla, že bych mu přála, aby taky někoho měl, s kým by byl šťastný! On je to opravdu hrozně hodný a srdečný kluk. Máme ho všichni moc rádi!

Samozřejmě vím, že Pán Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, ale proč se tedy z lásky rodí homosexuálové?! Pro mě je rodina muž, žena a děti, to nemohu popřít, ale když si syn přivede nějakého muže, nic s tím nenadělám, nepřestanu ho mít ráda. Bude mít u mě stále otevřené dveře.

Nejvíc mně v celé situaci pomohlo, že Pán Bůh je láska. A určitě není Boží záměr, abychom syna zavrhli, odstřihli od rodiny, odmítli. Nevím, jak zvládnu, až syna uvidím poprvé s mužem. Cítíme proto, že nyní musíme budovat vztah především s vlastním manželem, abychom to v budoucnu zvládli. Manžel totiž tehdy řekl, že to bude jeho smrt, když syn přijde domů s mužem!

Situace našeho syna mě uvrhla do jakési vnitřní samoty. Žiji celý život v heterosexuálním manželství, v pěkném vztahu, ale doma se o tom nedokážeme bavit a skoro nikomu to nemohu říct, jsem s tím sama. Nemůžu se o tom s nikým sdílet, ani s rodiči ne, ve sboru to rovněž nejde… každý má názor a nikdo nic neví. A přitom bych to potřebovala vykřičet na všechny strany!

Ale jak jsem to nemohla nikomu říct, zmocňovala se mě strašlivá beznaděj, smutek a bylo to na mně znát. Moji nejbližší a kolegové cítili, že se něco děje, ptali se mě a já se jich začala stranit. Strašně moc o tom potřebuji mluvit, aby všechno mohlo jít ven, nejraději bych to rozkřičela, zbavila se břemene i přetlaku ve mně, ale nejde to, bojím se. A také fakt, že jsme křesťané a členové Církve bratrské naši samotu ještě víc prohloubil. Zjistila jsem, že mně dokonce i přes všechny snahy několika málo zasvěcených nikdo nepomůže, že se s tím musím vyrovnat sama.

Začala jsem v tom všem ale nově prožívat širší rozměr Božího milosrdenství. Poznala jsem, že se to vlastně může stát úplně každému člověku. Na vlastních dětech jsem se naučila, že nemůžu snadno posuzovat druhé lidi. Takže poté, co nám syn přiznal homosexualitu, napsala jsem mu dopis, že ho máme rádi, že bude mít u nás vždy domov a že ho milujeme!

Anonymní výpověď zaznamenal Bronislav Matulík