Ozeáš 1,2

Hospodin Ozeášovi řekl: „Jdi, vezmi si nevěstku a ze smilstva měj děti. Země jen smilní a smilní, odvrací se od Hospodina.“

Opravdu zde Bůh po Ozeášovi chce, aby porušil přikázání, které on sám dal lidem staletí předtím? Konkrétně šesté?

Ne, to Bůh určitě nechce. Je jisté, že když zde říká „vezmi si nevěstku“, znamená to „vezmi si ji za ženu“. Mluví o manželství.

Proč ale pak mluví o dětech ze smilstva? Nejsou posvěcené, pokud jsou z manželství před Bohem?

Existuje vysvětlení, že některé z dětí, které Gomera porodila v manželství s Ozeášem, nebyly Ozeášovy. Oz 2,6 se k tomu vrací: „Ani nad jejími syny se neslituji … smilstva se dopouští jejich matka...“ Čtenář knihy Ozeáš musí být ale připraven na to, že celý text je na dvou rovinách. Už v první větě „Země jen smilní a smilní a odvrací se od Hospodina“ je ukázáno, že to, co Ozeáš dělá, je podobenství. Jedna rovina je Ozeáš versus jeho žena a děti, druhá je Bůh versus jeho lid. Ozeáš se svojí rodinou měl být obrazem Izraele té doby, také nesl tíži, kterou by nesl Izrael, kdyby se nevrátil k Bohu. Podobně jako to má prorok těžké s Gomerou, tak to má Bůh těžké se svým lidem.

Existuje nějaký jiný důvod pro předpoklad, že to nebyly Ozeášovy děti, než ona paralela s chováním izraelského národa?

Ve třetím verši je psáno: „On tedy šel a vzal si Gomeru, dceru diblajimskou. Ta otěhotněla a porodila mu syna.“ Ten verš výrazně postrádá výraz „poznal svou ženu Gomeru“, což je hebrejské označení pro manželský sex. I u dalších dětí výslovná zmínka, že „poznal svoji ženu“, chybí. Na druhou stranu to může prostě znamenat „děti ženy, která smilní“. Povaha jejího smilstva může být totiž dvojí – kultická v baalské svatyni, nebo běžná, ať už za peníze, nebo s milenci.

Děti v Ozeášově rodině to mají také těžké, počínaje jejich jmény – Jizreel (místo masakru), Lóami (nejste můj lid) a Lórucháma (neomilostněná) – a konče nevěrnou matkou. A byly v tom nevinně.

Tyto úvahy lze rozdělit do několika oblastí. A sice – co je na tomto textu problematické pro nás dnes, a co bylo problematického pro ně tehdy. Problém práv dětí je problém současný. Došlo k ohromnému posunu od tehdejší doby po dnešek. Oni ho tehdy neřešili. Židovská kultura byla vůči dětem dost kultivovaná, ale dítě bez rodičů bylo nejhorší sociální postavení, jaké mohlo být. A ano – součástí prorokova příběhu se stávají nejen jeho manželství, ale i jeho děti. Je do toho vtažena celá jeho rodina.

Ozeášova rodina byla tedy jakousi živou kronikou Božího jednání s Izraelem? Nebyla to doba všude dostupných informací, jako je teď, ale kdo se podíval na Ozeáše a jeho rodinu, tak tyto informace vnímal – a měly trvalou platnost. Děti nesly svá jména až do smrti.

Přirovnání Ozeášovy rodiny k živoucí kronice Božího jednání je docela výstižné, protože v době, kdy Ozeáš prorokoval, ještě žádná prorocká kniha neexistovala. V Bibli jsou před knihou Ozeášovou sice chronologicky seřazené knihy Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel a Daniel, ale proroctví Ozeášovo je starší než Izajášovo. Kdybychom si na časové ose vyznačili body, tak Mojžíš a desatero by byl kolem roku 1300 př. n. l., David je kolem roku 1000 př. n. l. a Ozeáš a jeho současník Ámos jsou asi 770 př. n. l., to jsou dvě nejstarší prorocké knihy v Bibli.

Při požadavku, který v Hospodinově řeči zazněl, muselo být Ozeášovi jasné, že pokud udělá, co po něm Boží hlas chce, bude mít celý život rodinné problémy. Přesto šel a udělal to. Jak si mohl být jist, že to je skutečně Bůh, kdo k němu mluví?

Nevíme, jestli Ozeáš pochyboval. Kniha, která nejdetailněji rozebírá vnitřní zápasy proroka, je kniha proroka Jeremjáše. Ale ani jeho pochybnosti se netýkají toho, jestli je to slovo opravdu od Hospodina, ale co si s ním teď má počít. Neřeší jeho pravost, ale to, jak je obsahově nesnesitelné. Jeremjáš má zvěstovat zprávy, které nikdo nechce slyšet, takže se dostává do různých problémů. A zároveň ho Boží hlas vnitřně zneklidňuje, není se s ním schopen vypořádat, trápí ho to… Ozeáš vlastně nechce být prorokem. Ale není to tak, že by si řekl: „Tohle slovo není od tebe, Hospodine.“ To ne. Podobně ani Ozeáš nepochybuje o pravosti prorockého slova, které od Boha dostal. Nemáme o něčem takovém v knize žádný doklad.

V Ozeáši 3,1–2 má jít Ozeáš znovu za ženou – milenkou jiného. Zůstal Ozeáš s Gomerou?

Pro někoho může být až nepříjemné, že tu není řečeno víc o tom, zda to byla Gomera, nebo někdo jiný, a proč bylo třeba za ni platit výkupné. Na rozdíl od 1. kapitoly je text psán v 1. osobě, tedy přímo prorokem. Pokyn tu zní „miluj“, zatímco dříve to bylo „vezmi si“ (1,2). Ale faktem je, že informací je málo. Většina komentátorů dochází k závěru, že jde o Gomeru. Proč? Protože pak je celá pointa kapitoly smysluplná: Ozeášovo obnovené manželství ilustruje vztah Hospodina k Izraeli.

Kdyby šlo do pár vět shrnout, o co v knize Ozeáš skutečně jde, jak by zněly?

Podstatou je, že v knize Bůh říká: „Mám to s vámi těžké. Dost jsem se už napromíjel, začíná toho být moc. A trvá to generace a generace a vy pořád nic.“ Už nejde o Ozeáše, ale o národ: „Zahradím tvou cestu, postavím před ni zeď, aby nenašla její stezky. Bude se honit za svými milenci, ale nedostihne je… jejímu veselí učiním přítrž.“ Boží reakce není rozvod, ale je to jakási výchova. Trest – přijdou Asyřané a s nimi zlá doba – není zavržení, ale možnost k návratu. Boží rozsudek nezní „končím“, ale „dostanu tě do kouta, kde nebudeš mít možnost se mi vyhnout, a tam to snad pochopíš“.

A pak zaznívá to krásné: „…zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“ Na konci těch výchovných manévrů Bůh osvědčí svoji věrnost. Není to ani konec, ani rozvod ve smyslu „dělej si, co chceš“, má to být seriózní pokus o transformaci, aby se lid posunul dál a vrátil se k Hospodinu. Celý ten příběh je nejen o problémech, ale především o naději.

Ptala se: Eva Čejchanová

odpovídá:Jan Valeš, ThD.

kazatel-správce sboru Praha 5–Smíchov
od září 2017 ředitel ETS