V Bibli je celá řada postav, kterým není z náboženského hlediska co vytknout, a přitom mají tvrdé srdce a chovají se nemilosrdně. Třeba starší bratr marnotratného syna, který zuřil, že se otec smiloval nad jeho nehodným mladším sourozencem (Luk 15,25–32). Nebo farizeové a zákoníci, kteří byli každou chvíli plní svatého hněvu na Ježíše. Nebo Saul z Tarsu, který pronásledoval křesťany a dělal to s čistým svědomím, dokonce ho k tomu motivovala hluboká a upřímná náboženská víra.

Na svědomí zkrátka není spolehnutí. Není to Boží hlas v lidském nitru. Alespoň ne vždycky. Ani tehdy, když obviňuje, ani tehdy, když omlouvá. Sám apoštol Pavel říká: „Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou“. Pavel odmítá učinit vlastní svědomí nejvyšší autoritou ve věci dobra a zla.

Bůh jistě někdy promlouvá k člověku prostřednictvím svědomí, tak jako někdy mluví k jeho rozumu nebo k jeho citům. Ale svědomí je vždycky do jisté míry také výsledkem výchovy, vlivů a prostředí, ve kterém člověk žije. Svědomí hlídá, jestli děláme to, co považujeme za správné, ne jestli děláme to, co je (samo o sobě) správné.

V Bibli najdeme příklady zlého a samospravedlivého chování ze strany lidí, kteří měli dokonale čisté svědomí, jako když zbožní horlivci chtěli ukamenovat ženu přistiženou při cizoložství (J 8,1–11). Najdeme tam také smutné příběhy lidí, kteří byli zpočátku věrní Hospodinu a měli čisté srdce, ale pak se ocitli na scestí a jejich svědomí otupělo, zmalátnělo, zdegenerovalo, ať už v důsledku paranoidního hněvu jako v případě krále Saula, nebo v důsledku prostopášného blahobytu jako v případě krále Šalomouna. V Bibli se ale taky mluví o tom, že lidé se někdy obviňují za něco, co nezpůsobili. I proto se píše v prvním listu Janově, že i když nás vlastní srdce z něčeho obviňuje, můžeme spočinout v pokoji, protože „Bůh je větší než naše srdce a zná všechno“ (1 J,3.20n).

Ano, svědomí nemusí člověka jen omlouvat v případě, že dělá něco špatného. Může ho taky týrat, obviňovat a mučit v případě, že nic špatného neudělal. Mnoho dětí má pocity viny kvůli rozvodu svých rodičů, trpí výčitkami svědomí za to, že se maminka s tatínkem rozvedli. Lidé taky často cítí výčitky svědomí, když někdo z jejich blízkých tragicky zemře a oni ho těsně předtím chtěli navštívit, ale neudělali to. Nemohou se pak zbavit pocitu, že kdyby nebyli líní nebo zapomnětliví a svého blízkého navštívili, zabránili by neštěstí. Takže buďme opatrní. Pán Bůh může použít naše svědomí, aby usměrnil naše kroky. Jednat proti svému svědomí bychom neměli nikdy. Ale neznamená to, že svědomí je neomylné, že je to vždycky Boží hlas. Někdy ne. Díky Bohu