Věta „Mám čisté svědomí“ se mnohdy používá jako důkazní argument, že člověk není vinen tím, co je mu druhými vytýkáno. Svědomí člověka ale se skutečnou vinou souvisí jen nepřímo.

Sociologický ústav Akademie věd ČR uvádí, že svědomí je vnitřní regulační systém v člověku, který mu umožňuje provádět sebekontrolu vlastního jednání a požaduje na něm sebehodnocení vlastních činů. Tento systém zahrnuje principy a normy, které člověk přijal (někdy i podvědomě), a které při konfrontaci s vlastním jednáním vyvolávají pocity sebeuspokojení a hrdosti, nebo naopak viny, hanby, strachu.

Pocit viny, který je vypůsoben narušeným (tzv. „špatným“) svědomím, přímo souvisí s mírou citlivosti osobních norem jedince – a ani on není ukazatelem skutečné viny. Vina totiž popisuje prostý fakt překročení společenstvím uznávaného zákona. Lze ji objektivně zhodnotit, protože má jasně definovaný prostor. Ve společnosti občanů jedné země jsou takovým zákonem právní normy státu (a jejich porušení je považováno za přečin, trestný čin apod.), ve společnosti křesťanů např. desatero (a jeho porušení je nazváno hříchem). Celkem výstižně je rozdíl mezi vinou a pocitem viny zachycen ve známém rčení: „Věznice jsou plné ‚nevinných‘ lidí.“ Mnohdy je člověk, který navzdory nevyvratitelným důkazům o své vině trvá na své nevině, pro okolí velmi přesvědčivý právě díky nastavení svých osobních norem, podle kterých daný skutek nepovažuje za špatný a pocit viny prostě necítí. A to i navzdory racionálnímu uvědomování si, že podle společenských norem tento skutek za špatný považován je.

Svědomí se utváří během života a je ovlivňováno mnoha faktory (původem, výchovou, zkušenostmi, aktuálním sociálním postavením…). Člověk se také může rozhodnout, že pro svůj život přijme už existující normy z nabídky ve společnosti (např. křesťan, ekolog, vegetarián...). Svědomí není neměnné – člověk si může svoji „tabulku norem“ časem upravovat. Volba vlastních norem pro svědomí jednoho člověka se dá přirovnat k volbě vlády a s tím souvisejícími zákony pro skupinu lidí nebo národ. V případě svědomí si o tom, jaké chování je dobré a jaké ne, rozhoduje člověk sám přijetím normy, ve druhém případě o tom rozhoduje vláda přijetím zákonů. Demokratická vláda bude mít zákonem trestány jiné činy než vláda extrémních islamistů, vláda komunistického diktátora nebo náčelnictvo amazonského pralesního kmene. Překročení tohoto zákona je společenstvím bez ohledu na pocity dotčeného jedince vnímáno jako vina.

Tyto dva procesy (fungování vlastního svědomí a snaha represivních složek státu o dodržování zákonů země jeho občany) probíhají vedle sebe. Ve chvílích jejich vzájemné konfrontace pak dochází buď k vítězství svědomí, kdy se např. státní věznice plní politickými vězni, neochotnými degradovat svoje vnitřní normy na úroveň těch společenských (tzv. vězni svědomí); nebo k prosazení ochrany společenství před lidmi „bez svědomí“, kdy jsou izolováni zločinci odmítající zvednout laťku svých osobních norem na úroveň norem společenských, chránících bezpečnost a práva lidí v jeho dosahu.

I u přístupu k vlastnímu svědomí ale platí, že nic se nemá přehánět. Rozdíl mezi zdravým a neurotickým svědomím popisuje psychoanalytička Selma Fraibergová v knize Magické roky: „Neurotické svědomí se v osobnosti chová jako velitel gestapa. Bez milosti vyslídí každou nebezpečnou nebo i potenciálně nebezpečnou myšlenku, dokonce i jejich vzdálené příbuzné. Začne obviňování, vyhrožování, mučení a nekonečné vyšetřování... Pocity viny uvězní celou osobnost. Pod vlivem tohoto nikdy nekončícího tribunálu začne člověk ztrácet spojení se skutečnými událostmi. Takové pocity viny lze jen málokdy využít ke konstruktivnímu jednání a pozitivnímu vývoji osobnosti.“

Pro nás křesťany a občany Božího království by se celý článek (i s nadějí na Boží milosrdenství) dal shrnout do věty, kterou napsal Pavel v prvním listu do Korintu: „Mé svědomí je čisté, ale tím ještě nejsem ospravedlněn; mým soudcem je přece Pán.“

Zdroj foto: Pexels.com