Druhý zářijový víkend hostil zámek Depold v Kanicích na Domažlicku Česko-německé dny. Jde o největší akci roku a současní majitelé, manželé Marie a Petr Frolíkovi, tak chtějí zlepšovat vztahy, které byly na obou stranách hranice historií pošramocené. Akce se řídí mottem, že smutné válečné i poválečné události nemají být zapomenuty, ale odpuštěny.

A je to tady, říkám si v pátek večer, kdy se na zámku scházíme v hodovní síni s několika dalšími organizátory nebo dobrovolníky akce Česko-německé dny. Ty chtěl majitel zámku Petr Frolík připravit už minulé dva roky, ale kvůli covidu byl nucen první ročník akce odložit až na letošek. Protože loni jsem s Frolíkovými začala na zámeckých akcích spolupracovat a pomáhat se vším od akcí až po vyřizování dotací k opravám, zůstala nakonec organizace prvního ročníku na mně. Nedlouho poté, co Frolíkovi ruinu zámku v roce 2014 koupili a pustili se do jeho oprav, dostali povolání do budování česko-německých vztahů a smíření. Až zpětně se ukázalo, že právě zámek je pro to ideálním místem, protože je s historií česko-německých vztahů více než spjatý. Momentálně zámek ještě není ve stavu, kdy by zde mohla být stálá expozice, ale není problém zde připravovat akce pro veřejnost. Kromě mnoha brigád probíhá každý rok ochutnávka cizokrajných vín nebo různé cyklistické výlety. Letos jsme také poprvé pořádali křesťanský denní tábor pro děti nejen z okolí. Česko-německé dny jsou jedna z posledních akcí sezóny, ale také tou vůbec největší, která nese vizi jeho současných majitelů.

V pátek ještě s dětskými pomocníky dokončujeme poslední přípravy – rozmisťujeme výstavní panely, uklízíme místnosti, instalujeme samoobslužný obchůdek. Na poradě si rozdělujeme úlohy a práce na příští den. Je potřeba, aby jeden člověk byl vždy v infostánku u vstupu, kde bude také vydávat odměny dětem, které namalovaly obrázky zámku. „Kdo by chtěl hlídat zámeckou knihovnu?” hledám na poradě dalšího dobrovolníka. Toho se naštěstí ráda ujímá Němka Magda, která zásadní části knihovny rozumí nejlépe, protože ji celou katalogizovala.

Dále projíždíme s Petrem Frolíkem a Pavlem Neústupným všechny zásadní části programu, ať se sjednotíme na tom, kdo kterou část programu uvádí a má na starost. Pavel se vztahy Čechů a sudetských Němců zabývá už několik desetiletí od toho, co v roce 1968 emigroval do Německa, kde se mu právě od vystěhovaných sudetských Němců dostalo velké pomoci. Během soboty hraje Pavel významnou roli, protože má na starost obě přednášky a je také dárcem více než šesti set padesáti svazků Knihovny smíření Čechů a sudetských Němců, která se bude slavnostně otevírat. Žádná zášť vůči Čechům

Přestože v sobotu začíná program až prohlídkou zámeckého parku v půl desáté, už před tím je všude rušno. S radostí se dívám, jak se každý pouští do příprav toho, co dostal na starost. O hodinu později na německou prohlídku parku dorazili vzácní hosté, tři potomci šlechtické rodiny von Pergerů, posledních majitelů zámku, kteří byli jakožto Němci po válce odsunuti. Zároveň se postupně rozjíždí Davidův stánek, akce s modlitbami a chválami, která po celou sobotu probíhá v horní místnosti zámku a je otevřená i pro všechny návštěvníky. Protože probíraná historie poválečných událostí a česko-německých vztahů je velice těžké téma, jsme za duchovní podporu těchto služebníků opravdu vděční.

Program na sebe rychle navazuje, ani se nenaději a je zde hlavní přednáška, která se věnuje zatčení a věznění Eduarda von Pergera (jednoho z posledních majitelů zámku). Na přednášku přišlo i několik lidí z vesnice. Jak poznamenal majitel zámku Petr Frolík v následující panelové diskuzi: „My jsme tady v Kanicích jako náplavy, jsme tady teprve sedm let, ale kdykoliv přišla řeč na von Pergery a na vzpomínky místních lidí, tak jsme slyšeli jen hezké vzpomínky a nostalgii.“ Přestože přednáška popisuje velké křivdy spáchané přímo na rodině von Pergerů, z panelové diskuze od jejich potomků zní jen slova plná přátelství. Nejmladší dcera Eduarda, dnes 82letá Felicitas, potvrzuje, že v jejich rodině nikdy nebyla vůči Čechům žádná zášť: „Já jsem tento příběh nikdy nečetla, dneska jsem ho slyšela poprvé. Můj otec o tom nikdy nemluvil, nikdy neřekl žádné negativní slovo o Češích…“ Také Eduardův vnuk Hubert dodává: „Moje maminka odmítala různá sudetská setkání, protože se tam vždy našel někdo, kdo řekl, že by měli sudetští Němci dostat majetek nazpátek a Čechy vyhnat, a s tím naprosto nesouhlasila, protože bezpráví nemůže být řešením jiného bezpráví.“ Přednáška i následující panelová diskuze se skutečně dotýkají hlubokých témat umocněných provázaností celého tématu s tímto místem a přítomnými lidmi.

Bůh zde jedná

Po diskuzi naštěstí není další program a následuje už večeře, takže máme všichni prostor pro vstřebání celého zážitku a probrání témat s ostatními. Jdu se ještě podívat na Davidův stánek, který by měl pomalu končit. Chvíli se ponořím do modliteb a písní. „Bůh zde jedná, několikrát jsme vnímali, že se v duchovním světě něco děje,“ říká mi na odchodu David, který si vzal stánek na starost. „Někteří chváliči si mohou vzít na starost i chvály na nedělní shromáždění, včetně německých písní,“ oznámí mi následně a mně spadne kámen ze srdce, že i tohle se vyřešilo.

Jdu připravit projektor a zvuk na večerní promítání filmu Krajina ve stínu. Pro mě osobně bylo těžkých témat již dost, film proto raději vynechám a jdu česko-německé přátelství budovat povídáním s českými i německými přáteli.

Přestože mnoho návštěvníků odjelo už v sobotu domů, příjemně mě překvapí počet lidí, kteří v neděli ráno dorazili na bohoslužbu. Ve chvalách se můžeme i v různých jazycích sjednotit a kázání, které má David Loula, nás nabádá k dalšímu budování přátelství, které bude hradbou proti budoucímu nepřátelství. Věřím, že první ročník Česko-německých dnů nebyl zároveň ročníkem posledním a budeme na něj moct za rok navázat.

INFOBOX

Zámek Depold v Kanicích dostal jméno po prvním písemně doloženém majiteli středověké tvrze, jejíž historie sahá až do 13. století. V 18. století došlo k přestavbě staré tvrze na zámek, který následně často střídal majitele. V druhé polovině 19. století koupili zámek Škodové a nakonec zde skončila rodina Johanny Škodové, která se vdala za německého barona Eduarda von Pergera. Pergerovi na zámku žili až do roku 1945, kdy byli po válce vyhnáni a zámek byl zabaven. Za komunismu zámek sloužil pro účely dětského domova a v 80. letech také vojákům. Po revoluci jej koupili soukromí vlastníci, kteří však zkrachovali a zámek následně ležel 20 let ladem, což urychlilo jeho zkázu. Současní majitelé Frolíkovi budovu koupili v roce 2014 v dezolátním stavu a postupně ji opravují, aby mohla sloužit Bohu i lidem.