Julia Kuzmich, manželka kazatele druhého sboru Svobodné evangelické církve v Dnipru

Po začátku války některé rodiny z našeho sboru odjely z Ukrajiny. Dvě rodiny zamířily do Německa, jedna rodina jela do Kanady, několik lidí jelo do Polska. Já jsem jela do České republiky. Byla jsem v Praze. Několik žen se už vrátilo a teď jsou tady. Když se rozhodovaly o návratu, Rusko na Dnipro ještě neútočilo. Nelétaly sem rakety. Exploze začaly až potom. Už jich tam měli dokonce několik. Bydlí v místech, kde jsou i vojenské továrny. Některé útoky přišly dokonce dřív, než se spustil systém varování. Několik lidí tam následkem útoků zemřelo.

Mentálně už jsme si zvykli, ale emocionálně je to těžké, i když systém vojenské protivzdušné obrany je teď účinnější než dřív, protože teď už máme varování, když jsou ve vzduchu rakety. Problém je, že ruské rakety jsou nepřesné. Když jde moje dcera bruslit a na ledě je zastihne letecký poplach, má jejich vedoucí přibližně čtyři minuty na to, aby předal děti rodičům. Ten útok v sobotu 11. ledna ale ohlášený nebyl. A například tuhle středu (25. ledna 2023 – pozn. redakce) jsem také nevěděla, že přijde útok. Raketa zasáhla náš blok. Nikdo nebyl zraněn, ale zničilo to byty.

Vždycky jsem byla křesťanka, už od malička. Moje babička přežila hladomor a moje maminka vychovala čtyři děti úplně sama, protože ji její manžel opustil. Takže se spoléhám na Boha, velmi mu důvěřuji. Mnoho lidí se mne tady ptá, proč jsem se vrátila, protože se samozřejmě hodně bojím o své děti, máme tři – čtrnáct, devět a šest let. Někdy se Boha ptám, proč to zlo pokračuje. Ale to je emocionální reakce. Logicky rozumím tomu, co se děje. A když se ptám svého manžela, proč Bůh nezasáhne, on mi často odpovídá, že Bůh má všechno pod kontrolou a má svůj čas. A bratři a sestry v církvi se navzájem velmi povzbuzují. Ale je to těžké. Někdy přemýšlím o tom znovu odjet. Praha je nejkrásnější město na světě. V roce 2002 jsem tam studovala Mezinárodní baptistický seminář. Miluji Prahu. Mám tam přátele, kteří mi nabízí pomoc a říkají, ať se vrátím. Jsou součástí Církve bratrské. Ale já miluji Ukrajinu. Můj manžel Volodymyr je pastor a já nemůžu odjet bez něj. Uvidíme, co se bude dít následující měsíc. Trochu to nahání strach, protože žijeme dvě stě kilometrů od Doněcku. Je to tu nebezpečné, budeme situaci sledovat. Protože kam přijde ruská armáda, tam už není křesťanství. Odvezli pastory, mučili je, zabíjeli, zavřeli kostely. Víme to, protože nás prosí o modlitby jeden pastor z Melitopolu. Kdyby Rusové přijeli až sem, všichni kazatelé s rodinami musí utéct, protože když neutečou, tak je Rusové zabijí. Protestantské církve berou jako centra zahraničních agentů. Nevíme přesně, kolik lidí už takto zmizelo, protože se to dá zjišťovat teprve ve chvíli, kdy jsou okupovaná území osvobozena. Každý, u koho v mobilu najdou proukrajinský obsah, je v nebezpečí.

Co se děje, je velká tragédie a je potřeba, aby se to zlo zastavilo. Viděli jsme, jak nám svět pomohl – speciálně Česká republika. Taková míra pomoci nás šokovala. Děkuji Bohu každý den za pohostinnost České republiky, dokonce nekřesťané nás přijali! Ukrajinci velmi, velmi oceňují české obyvatele i českou vládu za takovou pomoc. Učitelé ve škole se našim dětem věnují, mateřské školy je přijímají, mají tam dokonce i učitele bruslení. Lidé nám tam říkali, že nám rozumí, protože také byli v situaci, kdy je okupovali Rusové.