Z Ukrajiny odjíždím s pocitem, že je tam mnohem bezpečněji, než jsme si mysleli před pár dny, a zároveň s mnohem větším strachem o lidi, kteří tam zůstali, protože už je známe, protože to ohrožení je reálné a protože už vím, že jestli něco přiletí, tak nestihnou utéct.

Nevím, jak v tom žijí nevěřící. Věřící se smířili s tím, že každý den může být jejich poslední. Je to jiné než u starých lidí, kteří měli roky na to zvyknout si, že odchází. Když čtyřleté dítě předvádí, jak umí tancovat, hopsá, skáče a směje se na celé kolo... a pak se zastaví a zeptá se: „Jéva, a potkáme se s tebou v nebi u Isuse? Budeš tam taky?“ ... tak to člověka prostě dostane.

Jako by Ukrajina přeskočila spoustu let. Kam se člověk podívá, je buďto rok 1890, nebo 2020. S výjimkou bloků typické městské socialistické „architektury“ nic mezi.

Silnice jsou buď štěrkem vysypané polňačky plné hlubokých prohlubní (a hrdě si říkají ulice, jsou dlouhé stovky a stovky metrů a ve čtvrti tak vypadají všechny), nebo supermoderní dálnice, o kterých se může zdát i Němcům. Když se tyto dva světy, mezi kterými je století, střetnou, je vidět neosvětlený přechod pro chodce na čtyřproudové silnici, kde není semafor, zato po něm strejc tlačí kolečko plné klestí. Nebo mezipruh mezi protisměrnými dálničními proudy – bez dělicích svodidel, zarostlý trávou – a na něm vozka s koňským povozem, který si směr tohoto „proudu“ určuje sám.

Nebo kuchyň, kde je jedna stěna obložená moderními kachličkami, vkusná kuchyňská linka se zabudovaným kombinovaným sporákem, a na druhé straně je plechový dřez s dírkami místo sifonu, do kterého teče voda svedená ze dvou zahradních kohoutků přes provázkem přidělanou plastovou láhev, a stěnu tvoří potrhané tapety s kytičkami a místy kouká cihlovokamenná zeď.

Země se vzpamatovává z letité bídy, vědoma si sama sebe, rozkvétá a přeskakuje minulé století... aby ji nenažraný závistivý soused, který ji odnepaměti považoval za svůj majetek, raději zničil, než nechal kvést. Protože mít na čerpacích stanicích záchody se splachováním na čidlo, to už je na velké pyšné Rusko trochu moc.