Neuvěřitelný příběh, jak si pankáče a bagristu přitáhl Bůh k sobě, aby ho provedl cestou ošetřovatele, kazatele evangelia a nakonec i europoslance, vypráví v rozhovoru jeho hlavní aktér, slovenský kazatel Branislav Škripek.

Jaké jste měl dětství?

Pocházím z nevěřící rodiny, žádným způsobem jsme doma o Bohu nemluvili, rodiče tímto směrem nikdy nepřemýšleli. Máma byla přesvědčená komunistka – byla ve straně a byla tam ráda, věřila ideálům komunizmu. Byla učitelkou a vychovatelkou, snažila se podle toho dobře žít. Byla dobrý člověk. Měla za sebou velmi těžké dětství. Pocházela z přesídlenecké rodiny, původně z Dolního Kubína. Původně slovenské obyvatelstvo žijící v Maďarsku bylo po vytlačení Turků vyvražděno a tehdejší maďarský panovník posílal posly na Slovensko, aby tam zvali tuláky a bezzemky do dolního Maďarska, kde jim nabízel velké možnosti, především jim dali půdu a mohli těžit dřevo. Později se moje rodina zase vrátila na Slovensko kvůli Benešovým dekretům. Můj otec byl tvrdý muž, který si neuměl vytvořit se svou ženou hezký vztah. Rodina trpěla chladem a odcizením. Nebyl v tom ani alkohol, ani násilí, ale zlo, které nás děti jednoznačně poškozovalo. Jejich manželství se rozpadlo. Podstatně a velmi negativně to ovlivnilo můj život.

Můžete nějaké dopady rozvodu rodičů na váš život popsat?

V době jejich rozvodu mi bylo 14 let. Rodiče si najednou rozdělili domácnost. Když jsem přišel domů ze školy, všeho tam byla jen polovina – nádobí, židlí… Otec si polovinu věcí odvezl. Pak jsem se ocitl v roli jejich rukojmí, tahali mě po soudech, kde každý z nich chtěl, abych řekl, že chci bydlet u něho. Nakonec jsme zůstali u matky a museli se odstěhovat. Když si dnes jako šťastně ženatý muž vzpomenu, jak moc se tehdy trápila… žena, která sama staví záchody a kanalizaci, snaží se opravovat sto let starý vlhký dům po rodičích a očekává, že my tam s ní budeme žít, aby se necítila tak sama… Celé to bylo špatně. Mezi 14. a 18. rokem mého života jsem pak prožíval těžké časy. Našel jsem kamarády v partě rockerů – lidí z rozpadlých rodin, kteří mi vytvořili alternativní svět. Dnes mohu říct, že ta vnitřní nejistota, když se rozpadlo něco, o co jsem se měl opírat – rodina a zázemí, vyústila v to, že mi najednou takový život dával smysl. Bylo to ale na pokraji kriminality a vedlo to k destrukci. Jsem rád, že jsem do toho nespadl jako moji kamarádi. Tehdy to byli dobří hudebníci – a po letech jsem je potkával jako zfetované trosky.

Kam vás zkušenost s rozvodem rodičů nasměrovala ve vaší pozdější profesi?

Jako politik se velmi zasazuji o to, aby se snižovala rozvodovost – na Slovensku je to 50 %, to je alarmující stav. A abychom upevňovali rodiny.

Do politiky ale vedla ještě dlouhá cesta, na které jste potkal Ježíše…

Ano, setkal jsem se s Ježíšem, ale nevěděl jsem, že se tomu tak říká – věděl jsem jen to, že jsem zažil něco ohromného, co mě – přesvědčeného ateistu – hluboce zasáhlo. Stalo se to na vojně – po škole jsem musel narukovat. Povolali mě k útvaru do Postoloprt u Loun. Nástup branců do armády se dost podobal nástupu do vězení. Disciplína a tvrdost se v přijímači stupňovala. Provázel mě obrovský pocit nesmyslnosti. I když jsme byli ti „důležití“, protože jsme jako vojenský zabezpečovací útvar na hranici se západním Německem hlídali sklad techniky... který ale po nocích rozkrádali důstojníci. Z těch čtyřiceti vozidel by možná vyjelo tak pět. Abychom přesvědčili nadřízené, že fungují, tak jsme přenášeli součástky z jednoho do druhého. Byl to směšný socialistický systém.

Zdálo se mi, že nemá smysl nic. Stupňovalo se ve mně obrovské vnitřní zoufalství. A stala se mi zvláštní věc. Jeden červnový den jsem šel kasárnami – byly z doby Marie Terezie, staré babičky vzpomínaly na krásné husary v uniformách a s koňmi. Na nádvoří na mě náhle sestoupilo cosi obrovského, co mnou v jednu chvíli proniklo skrz naskrz, do nejhlubší hlubiny. V jedné chvíli jsem viděl film celého mého života – před očima mi proběhl každý den od mých prvních okamžiků. Cítil jsem teplo, žár, sílu, která je mimořádně dobrá, plná lásky. Uvědomil jsem si, že to proniká všechnu hmotu, všechen čas… a že to se mnou komunikuje. Nade vši pochybnost jsem věděl, že TOTO JE BŮH. Ale především jsem prožil hluboký smysl dobra. Hluboce mě uklidnilo, že něco má smysl – a je to tohle. Trvalo to minutu nebo dvě, ale ten zážitek byl pro mě ohromující a nikdy nezpochybněný. V té chvíli jsem se rozhodl, že chci ze všech svých sil Boha poznat a rozumět mu. A slovo, které jsem do té doby nevyslovil – Bůh – se mi stalo přirozeným.

Popisujete tu hlubokou vnitřní změnu ateistického rockera, která se musela projevit i navenek. Jak na ni reagovali členové socialistické armády?

Prožil jsem zážitek štěstí a do večera jsem nemluvil. Ale nemluvil jsem ani druhý den. Na ranní rozcvičku v šest, která byla těžký dril, jsem běžel s úsměvem, během dne jsem se usmíval. Nemělo smysl někomu něco říkat. Ale další den už se začalo povídat, že mi přeskočilo. Jako městské dítě jsem do dvaceti v žádném kostele nikdy nebyl. Ani jsem o nich nevěděl. Na Slovensku bylo normální, že do kostela chodí jen vesnické děti. Tak jsem se rozhodl, že se nějakého vesnického kluka zeptám na kostel, protože ten by přece měl být spojený s Bohem. Asi pěti lidí jsem se zeptal: „Když jsi v kostele, co tam je?“ a čekal jsem, že mi popíší svoje zážitky s Bohem. A oni řekli, že oltář. Nebo svíčky. Nebo lavice. Byl jsem už mazák, velitelův písař, takže jsem mohl nosit pankáčské tričko a na krku řetězy. Takže když se jich už tak „jiný“ člověk najednou zeptal na kostel, jen to potvrdilo pochybnosti o mém mentálním stavu. Šli to říct velitelům a ti se přišli ptát mě. A já jsem řekl, co jsem zažil. Výsměch se stupňoval, ale nevadilo mi to. Rozhodl jsem se, že se druhý den podívám do kostela, který jsem viděl v Postoloprtech, když jsem chodil na poštu, která byla hned vedle kostela. Říkal jsem si, že tam už někdo bude o Bohu něco vědět.

Branislav Škripek

Šťastně ženatý muž, má tři syny. Více než 10 let působil jako evangelista. V letech 2012–2014 v NRSR a v 2014–2019 působil jako poslanec Evropského parlamentu. V současnosti pracuje ve Slovenském parlamentu jako asistent poslance a zároveň v nejbližších volbách kandiduje do Parlamentu SR.

A našel jste tam, co jste hledal?

Opravdu jsem druhý den třesoucí se rukou zaklepal na dveře fary ze 17. století – a stala se krásná věc. Z horního okna se vyklonila šedivá hlava místního faráře, který se mě zeptal, „co mám na srdci“. A mě to tak zahřálo – že tento muž tomu rozumí. Že mi může povídat o Bohu. A taky to dělal. Měl jsem asi 4 měsíce do civilu a mohl jsem za ním přijít, kdykoli jsem chtěl. Chodil jsem tam každý týden. Na útvaru to vyvolalo smích, kterého jsem se až do konce vojny nezbavil. Ale nestyděl jsem se za to, uměl jsem odpovídat na otázky a pár lidí moje povídání i zaujalo. Do civilu jsem odcházel už ne jako velký pankáč. Hodně lidí jsem tím zklamal. Už jsem se nechtěl chovat jako pankáč. Chtěl jsem žít nový život, ale nevěděl jsem, co to je. Ten kněz mi řekl hodně dobrého a přivedl mě k tomu, abych ze svého života odmítl hřích a následoval Boha. To byl pro mě důležitý okamžik.

Na vojnu jste odjížděl jako člen party na hraně zákona a vracel jste se jako obrácený křesťan. Jak tuto změnu prožívali vaši blízcí?

Máma se mě hned u večeře ptala, co se se mnou stalo. Že „nekouřím, nemluvím, nenadávám a nejdu do hospody“. Tak jsem jí to řekl. Byl to několikahodinový rozhovor, kdy mi ve dvě ráno s vyvalenýma očima řekla, že mi přeskočilo, patřím do blázince a mám se jít léčit. Řekla mi, že jeden extrém jsem žil, když jsem šel na vojnu, a teď jsem se vrátil s druhým extrémem. Byla velmi znepokojená. Ještě druhý den jsme se o tom dlouze bavili a odmítala to. Ale když jsme se o tom bavili potřetí, rozhodla se jít na celoživotní zpověď, vzdala se svého komunistického přesvědčení a stala se krásnou Boží dcerou, která studovala Bibli, poznávala Pána Ježíše, chodila do společenství. Zemřela před rokem.

Vypadá to jako pohádkový konec, ale asi to tak jednoduché nebylo, že?

Zažili jsme hodně odmítnutí, i ve farnosti, protože byla dcerou komunisty, její otec byl předseda MNV, v roce 1948 se zúčastnil komunistického převratu vůči demokratické vládě, později ho odtamtud vyštvali, protože byl příliš čestný komunista, což jim začalo vadit, takže zůstal jen místním přesvědčeným komunistou a jako jeho dceru si moji mámu celá vesnice pamatovala. Každopádně později se obrátila i moje mladší sestra, dodnes má živou víru a žije s mužem ve Spojených státech.

To je to, co v životě chci – dobře Boha poznat a vyprávět druhým o tom, že je možné ho poznat zblízka.

Na kandidátce do Slovenského parlamentu jste měl jako povolání napsáno „evanjelizátor“. Bylo svědectví vaší rodině tím začátkem, kdy jste poznal svoje obdarování? Zjistil jsem, že kamkoli jsem přišel a mluvil jsem o svém zážitku s Bohem, ať už to byli lidi na ulici, v autobuse, nebo kdekoli, že poslouchali a později mě hledali, chtěli přijít na naše skupinky. Našel jsem lidi, kteří se scházeli každý týden nad Biblí, modlili se spolu a učili se zachovávat a rozvíjet svoji víru. Uvědomil jsem si, že toto jsou ti „lidé mého nového života“, ke kterým patřím. Zároveň jsem prožíval rozčarování, že i pro mnoho křesťanů jsem byl nepřijatelný, protože jsem neodpovídal jejich představě slušného křesťanského projevu. Ale v té skupince jsem našel lidi, kteří plně chápali, kdo je Bůh a proč za ním jdeme. Věděl jsem, že to je to, co v životě chci – dobře Boha poznat a vyprávět druhým o tom, že je možné ho poznat zblízka.

Naše společenství rostlo. Abych získal větší poznání, dostal jsem se do Brtnice na měsíční evangelizační pobyt křesťanů z Malty. Třicet čtyřicet mladých lidí, kteří chtěli víc poznat Boha! To byl pro mě nádherný čas. Poslední týden jsme chodili po ulicích a zvěstovali Ježíše. Den před odjezdem domů se stalo něco, co považuji i teď, po více než třiceti letech, za klíčový moment v mém životě. Požádali nás, abychom – myslíme-li to s Bohem vážně – přišli dopředu před oltář a dali Bohu celý svůj život, aby ho mohl použít. Vnitřně jsem se chvěl, ale věděl jsem, že tohle chci ze všech svých sil. A šel jsem dopředu a Bohu jsem řekl: „Tady jsem, pošli mne.“ A Bůh mě poslal.

Na kolenou jsem vyznal, že se chci věnovat budování Božího domu, když Bůh bude budovat ten můj.

Co se ve vašem životě po tomhle rozhodnutí změnilo?

Odešel jsem ze stavby, kde jsem pracoval jako bagrista a kde si mě pamatovali jako rockera a smáli se mé víře. Začal jsem pracovat jako ošetřovatel postižené mládeže. Ta práce mě naplňovala –věnoval jsem se lidem, rozdával jsem se. Chodil jsem do společenství, učil jsem se poznávat Boží slovo. Pak jsem na rok odešel na formaci do Anglie do velké evangelizační školy. Co jsem se v tom charismatickém prostředí ekumenické komunity, kde lidé znali Ducha svatého, naučil, to se mi pak podařilo přinést do našeho společenství. Začali jsme organizovat veřejná shromáždění. Celou tu dobu jsem si uvědomoval, že lidé, kteří chtějí v křesťanské víře růst, nemají efektivní vyučování o tom, co znamená žít křesťanský život zodpovědně. Začal jsem toto vyučování přinášet a stalo se tak oblíbeným, že jsem to už vedle práce nestíhal. Měl jsem dvanáctihodinové služby, z platu 2.500 Kčs jsem sotva vyšel – a hromadila se pozvání na vyučování, kam mě táhlo srdce. Viděl jsem reakce lidí, které jsem vedl k odevzdání života Ježíši, viděl jsem obrovské změny v jejich životech, chtěl jsem to dělat naplno. Ptal jsem se Boha, co mám dělat. Na kolenou jsem vyznal, že se chci věnovat budování Božího domu, když Bůh bude budovat ten můj. Měl jsem dívku, plánovali jsme budoucnost. Že nebudu knězem jsem pochopil, už když jsem se hlásil na teologii.

Tenhle moment stojí za hlubší průzkum… Proč jste se tam hlásil, když jste neprožil povolání být knězem?

V Anglii nás učili dát život výlučně Bohu – single for Lord. Tak jsem se rozhodl jít do semináře s tím, že když budu přijat, tak se rozejdeme. Stal bych se katolickým knězem. Chudák moje dívka – prožila životní zkoušku. Začal jsem s ní chodit předtím, než jsem jel do Anglie. V Anglii jsem prožil nádherný čas, byl jsem chudý, měl jsem tak jednu libru týdně a za tu jsem s ní mohl minutu telefonovat. Za minutu se dalo stihnout hodně – přivítat se, pohádat se, udobřit se, říct si, že se máme rádi. (smích) Posílali jsme si dopisy a kazetu s nahrávkou. Rok jsme se neviděli.

Do semináře mě přijali. Po přijímací zkoušce byl poslední rozhovor s arcibiskupem. A když jsem odcházel, tak mi Pán Bůh řekl: „Děkuji, Branislave, to stačí. To není tvoje cesta.“ Tak jsem biskupovi řekl, že nenastoupím, ale že chci šířit evangelium. Nebyl z toho nadšený, ale nechal mě – a později se mezi námi rozvinul hezký vztah. A s tou mladou ženou jsem začal chodit.

Tu dívku jste si nakonec vzal. Ale už jste nebyl bez závazků…

Ano. Bůh mi dal do života chlapce. Jednou ráno – vstával jsem o půl páté, abych měl hodinu na rozhovor s Bohem, než půjdu na šestou do práce – jsem četl v Jakubově listě, že pravá zbožnost je starat se o sirotky a vdovy. Bylo mi sotva 24 let, měl jsem na starosti asi 30 dětí, z nichž jeden byl úplný sirotek a neměl ani žádné příbuzné. Byl těžce postižený. Začal jsem si uvědomovat, že mi Bůh říká, že to je ten můj sirotek. Začal jsem se o něj starat. Adopční proces trval dost dlouho – mladý svobodný kluk žádá o adopci postiženého dítěte – to bylo dost podezřelé. Absolvoval jsem řadu vyšetření, pak i moje budoucí žena, a nakonec jsme ho do svého života společně adoptovali.

Když dobře víš, co ti Bůh říká, a děláš to, tak zažíváš, že se Bůh postará.

Kudy pak šla vaše cesta evangelisty?

Z Anglie jsem přinesl model vyučování a velkých shromáždění, chodily desítky, postupně stovky lidí, chválili jsme Boha a zažívali jeho přítomnost. Zažíval jsem i finanční zázraky. Moje žena dokončila studia medicíny, její rodiče mě neměli rádi – byli nevěřící a představovali si pro svoji dceru někoho jiného než pouličního kazatele. Ale podporovali nás lidé. Bylo to něco úžasného, protože nám vždycky peníze nějak vyšly. Když dobře víš, co ti Bůh říká, a děláš to, tak zažíváš, že se Bůh postará. V Anglii mají přísloví: „Když tě Bůh povolává, tak tě i zabezpečuje.“ Zažíval jsem to mnoho let – účty za telefony, za množství cest… Manželka pracovala a já jsem ještě díky angličtině překládal křesťanské knihy a filmy. Pak mi Bůh skrze hudebníka a redaktora, kterému jsem zvěstoval evangelium a on uvěřil, otevřel dveře do rozhlasu – pět let jsem měl každé pondělí s tímto člověkem půlhodinu na přinášení evangelia. Je nádherné zažít, že přichází lidé, kteří svědčí o tom, že to poslouchali a obrátili se…

Jste otcem projektu Kampaň pro Ježíše. Můžete ho stručně přiblížit?

Tým stovky lidí měl navštívit každé krajské město na Slovensku. Trvalo nám to dva měsíce. Bylo to oznámené v novinách a mělo to propagaci, my jsme hráli na pódiích a vyprávěli svědectví. A lidé přicházeli. Pak jsme se rozhodli jít do všech okresních měst a pak do všech malých měst a do vesnic. Malá města jsme ještě dokázali, ale vesnic je na Slovensku 2 500. To jsme dělali devět let, každé léto. Mezitím každý týden shromáždění a malé semináře.

Starší křesťané mě naučili, že když Bůh něco řekne, je třeba poslechnout.

I když to v této chvíli vypadá jako nepochopitelná životní odbočka, vstoupil jste do politiky. Jak se to stalo?

Začal jsem si uvědomovat, že sice máme ve společnosti svobodu i křesťanské rádio, televize, knihkupectví, ale sledují to jen křesťané. Žijeme sami pro sebe a neovlivňujeme společnost. Čekáme, že nevěřící za námi přijdou, ale oni to tak necítí. Dlouho jsem hlásal, že když budeš žít kvalitním životem křesťana, tak změníš společnost. Ale křesťané chybí v městských zastupitelstvech, nerozhodují o rozpočtech a daních, o tvorbě zákonů… Začalo mi docházet, že moje křesťanství musí mít efektivní dopad na život společnosti. Křesťané tvoří společnost, ve které musí mít vliv na rozhodování. Začal jsem vyzývat křesťany, aby začali kandidovat do zastupitelstev. Dělal jsem to tři roky. A pak někdo vyzval mne. Přišel za mnou s tím, že to přijal v modlitbě. Považoval jsem se za kazatele evangelia – a politika mi byla cizí. Ale starší křesťané mě naučili, že když Bůh něco řekne, je třeba poslechnout. Jediné, co je potřeba vědět, je, jestli mluví Bůh, nebo lidé. Protože když poslechneš lidi, nebude se ti dařit.

V té době mi manželka koupila levnou letenku do Londýna, abych si mezi přáteli odpočinul. Měl jsem tři dny na rozhodnutí, jestli se nechám zapsat na kandidátku politické strany. Bylo mi to úplně cizí, nezajímalo mě to. Tři dny jsem tedy čekal, až zaslechnu Boží hlas, který řekne ano, nebo ne. Ale neslyšel jsem nic. Třetí den jsem už panikařil. Začal jsem se ocitat v tom vtipu o naslouchání Božímu hlasu, kdy křesťan říká: „Pane Bože, jestli tě mám poslechnout v tom, co si myslím, že mi říkáš, tak ať mi tady ten pes řekne: Ahoj.“ Seděl jsem v metru a myslel jsem si: „Pane Bože, jestli mám být poslancem, tak ať mi to řekne tady ten černoch.“ (smích) Šel jsem na bohoslužbu a nic jsem neslyšel. Ani v kázání. Zoufalství vrcholilo, tak jsem po bohoslužbě šel za lidmi, kteří nabízeli modlitby. Neřekl jsem jim, za co ji potřebuji, jen že potřebuji vážnou odpověď. Naplnil mě Boží Duch a padl jsem na zem, ale pořád jsem nic neslyšel. A pak jeden z těch mužů řekl: „Kamkoli půjdeš, Pán Bůh už tam bude.“ Připadalo mi to takové „křesťanské všeobecné“, potřeboval jsem konkrétní odpověď. Protože mnoho slov se vydává za slovo od Boha, ale hodně z nich není. A ten muž zahřímal: „Bůh mi naléhavě říká, že ti otevřel dveře a máš tam vstoupit. Rozumíš?!“ Tak jsem tu kandidaturu potvrdil.

Stal jste se číslem 64 na kandidátce neznámé politické strany. To nezní jako vstup do politiky… (úsměv)

Všichni, kdo mě znali, a bylo jich tisíce, mi řekli, že to je hloupé rozhodnutí, že jsem kazatel a šiřitel evangelia, že nemám v politice co dělat. A kromě toho že mě zneužili, ale že jsem taková naivka, že tomu nerozumím. Vysvětlili mi, že taková pozice je nevolitelná, že šanci má maximálně prvních deset. Byl jsem z toho zmatený. Copak mi Pán Bůh řekl nějaký nesmysl? Dostal jsem odpověď: Bůh mě nepovolal stát se poslancem, ale kandidovat. A já jsem poslechl.

A stal jsem se poslancem Národní rady. Byl jsem pozván do televize jako největší skokan voleb. To byl jeden důvod. Druhý byl, abych vysvětlil, co je to „evanjelizátor“, protože to jsem si tam k velkému znepokojení politiků napsal jako povolání. Trval jsem na tom, i když mě přesvědčovali, abych si tam napsal jinou profesi. V televizi jsem se ocitl v triu: nejmladší poslanec (měl 23 let) – nejstarší politik (Josef Mikloško, ještě z federální vlády) – největší skokan. Takže moje první politická řeč bylo vysvětlení v televizi, kdo je to „evanjelizátor“, proč mi záleží na šíření evangelia Ježíše Krista a čtyři duchovní zákony. Pak jsem vystoupil v parlamentu (postil jsem se za to asi týden) a řekl jim, že to asi nevědí, ale že se budou ze všech svých rozhodnutí zodpovídat Bohu. „A protože nejvyšším představitelem této země není ani premiér, ani prezident, tak já se teď pomodlím.“ Takové ticho tam bylo! (smích) Ale já jsem cítil odvahu. A v modlitbě jsem prosil o požehnání pro ty lidi a pro oči otevřené pro zodpovědnost, protože „když špatně vládnou vládcové, národ lká“.

Jaké byly reakce?

Vyšly palcové titulky: Škripek proměnil parlament na kazatelnu. Mělo to být zesměšnění, ale to video nasbíralo asi sto tisíc zhlédnutí. Dokonce zveřejnili i pokračování. (smích) Ptal jsem se Boha, k čemu je to dobré, ale uvědomil jsem si, že i tohle je vinice, na které mám pracovat.

Jak se vaše křesťanství propsalo do každodenního politického života parlamentu?

Moje politická činnost nebyla nijak zvláštní, ale určitě jsem hledal principy evangelia, které patří do legislativy, a byl jsem tam svědectvím svým kolegům. Po dvou letech mě vyzvali kandidovat do Evropského parlamentu, což jsem odmítl. Byl jsem přesvědčen, že jsem byl poslán do slovenského parlamentu. Ale od té chvíle to ve mně velmi hlodalo. Chyběl tam křesťanský hlas. A to jediné, co jsem do Evropského parlamentu mohl přinést, byl hlas křesťanů. Protože to špatné, co sem přichází, nás velmi ovlivňuje. Po týdnu mě oslovili znovu a už jsem souhlasil. Dostal jsem číslo 4. Přede mnou byli opravdoví liberálové. I toto jsem cítil jako zneužití, protože vždy je volená jen jednička, jen obrovské strany mají dva nebo tři. A toto byla malá stranička. Ale Bůh řekl, ať to udělám. Tak jsem to udělal. A začaly mi houfně chodit maily z mé církevní obce, že jsem to dělat neměl. Že jsem kazatel. Nelíbilo se jim už to, že jsem šel do parlamentu, a teď kandiduji do Bruselu. Byl jsem zmatený. Vox populi, vox Dei – nebo ne…? Pár dnů jsem o tom přemýšlel a dospěl jsem k jednoduché odpovědi: „Když chcete, abych zůstal na Slovensku, tak mě nevolte.“ Napsal jsem to všem. A dostal jsem dvakrát tolik hlasů. Odpověď byla jasná. Šel jsem do Evropského parlamentu.

Co pro vás ta doba znamenala?

Byl to zajímavý, překvapující a těžký čas. Zhodnotil jsem to v útlé publikaci – jsou tam shrnuty body, které chceme přinést do evropské politiky – o rodině, o manželství, o zabezpečení lidské důstojnosti, boj proti obchodování s lidmi.... Že evropská politika je nekřesťanská, ba do jisté míry proti zjevení o člověku (v biblickém smyslu). Evropská politika začíná vážně rozporovat přirozené pojetí člověka a biblickou zvěst. Zažil jsem tam velmi nepříjemná vystoupení. Zároveň ale za mnou přišel jeden člověk z Holandska, že si mě našli na internetu a jako křesťanovi mi chtějí pomáhat. To je příjemná věc, když expert z evropské sítě patnácti zemí přijde, že mi chtějí pomáhat. (úsměv) Dali mi vedoucího kanceláře – to byla ohromná pomoc, protože v tom evropském labyrintu bylo 750 lidí a probíhaly tam nepřehledné procesy, kterým jsem nerozuměl. Sotva jsem se něco naučil ze slovenské politiky a už jsem byl v evropské. Bylo to pro mě těžké.

Jaká je v Evropském parlamentu duchovní atmosféra?

Cítil jsem tam těžké břemeno. Skutečně těžké. Mnoho křesťanů, kteří se tam pohybují, rozpoznávají, že je to místo duchovního boje. Ale měl jsem podporu a skvělý tým, vzápětí jsem se stal členem předsednictví té strany a za dva roky mě zvolili předsedou. Za ty roky jsem viděl spoustu věcí. Pochopil jsem, proč politici pijí – neschvaluji to, ale chápu. To napětí je obrovské. V Evropském parlamentu jednou udělali odběr vzorků z toalet – a našli tam 40 druhů drog. V době štrasburských jednání výrazně stoupají ceny hotelů a jídel, ale kuplíři tam svážejí prostitutky z okolí a ty ženy klepou na dveře pokojů politiků. Jsou to způsoby úniků zpod tíhy politických břemen.

Jak těžké je v tak vysoké politice zůstat Bohu oddaným křesťanem?

Předně – nebyl jsem připraven na to, že v evropském parlamentu potkám tak málo křesťanů. Z těch 750 se zhruba 250 hlásilo ke křesťanství, ale možná sto tak i hlasovalo, a ještě méně by se jich k tomu přiznalo. Mnoho i probuzených křesťanů tam ponížilo svoje křesťanské principy a povýšilo principy politické. Když ale neuplatníme zásady apoštolů a etické a morální principy v politické práci, tak to budou světské věci, které nefungují. Viděl jsem lidi starší, než jsem já, kteří rozhodují, ale nic nevědí o Bohu, jejich rozhodování je založeno na nějaké filosofii. Často mě napomínali, že tam nemám vnášet svoje ideologické přesvědčení. Ale to je holý nesmysl. Každý tam přece vnáší to, čemu věří! I ateista má svá přesvědčení. Tak ať se jich vzdá. Ale když budeme rozhodovat bez přesvědčení, jak rozhodneme? Nijak! Moje přesvědčení jsou moje hodnoty – a já podle nich řídím svoje politická rozhodnutí. A hlasuji tak, jak uvažuji. Mít svoje přesvědčení je ústavní právo každého.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Mnoho z nich je přesvědčeno, že embryo není dítě. Když jsem se na jednom výboru, kde jsme se bavili o potratech, zeptal, co je dobrého na zabíjení dětí, tak po mně vyjeli, co to používám za výrazy. Ale my jsme se přece nebavili o malých králíčcích, o zvířátkách – jsou to děti, ne? Všichni používali svoje přesvědčení pro své politické rozhodnutí, jen já jsem to dělat neměl.

Co v takovém tlaku drží hlavu nahoře těch – jak jste řekl – pár desítek Bohu věrných křesťanských politiků, když nechtějí sáhnout po drogách ani otevřít dveře prostitutce?

Jsou politici, kteří se spolu modlí. To je dobrá zpráva. Účastní se tzv. Evropských modlitebních snídaní (European Prayer Breakfast), což jsou týdenní až měsíční setkání. Tam se nás scházelo málo. Ale jednou ročně je výroční modlitební setkání, kde se na tu snídani sejde množství významných lidí z celého světa – z královských rodů, premiérů, prezidentů, ministrů, politiků. Bývá to 400–500 lidí (v USA probíhají National Prayer Breakfast s až 5 000 lidmi). Začalo to malou skupinkou politiků jednotlivců, kteří se rozhodli pozvat pár politiků. Setkání trvá dva dny, je to prostor ohromujících svědectví politiků politikům o živém střetnutí s Ježíšem Kristem. Jsem členem výboru Evropských modlitebních snídaní. Byl jsem je zhlédnout ve třinácti parlamentech.

Mohl byste nějaké svědectví říct?

Mohl bych jich říct deset, ale řeknu jeden. Stál tam premiér Etiopie, muž, který byl od patnácti let dětským vojákem a zabíjel lidi. A rozhodl se být komunistou, což byla holá blbost. Někde četl nějaké komunistické myšlenky, pověděl o nich svým dvěma třem kamarádům a založili komunistickou buňku. Asi tak, jako já jsem byl pankáč – prostě se jim to líbilo. A dohodli se, že svrhnou vládu. Tři malí kluci. A když mu bylo dvaadvacet, pochodoval na Addis Abebu se 150tisícovou armádou. Svrhli vládu a on se stal premiérem země. Jmenuje se Tamrat Layne. Žili krutovládou, povraždili tisíce mužů. Ale když se stal mužem mezinárodních kontaktů, uvědomil si, že komunismus není to ono. Prostě si toho všiml. Když to řekl svému kamarádovi prezidentovi, dostal se do vězení. A když se ocitl na samotce, zjevil se mu Ježíš Kristus. A vyzval ho k následování. A on ho odmítl. Zjevil se mu třikrát – a potřetí ho poslechl. Byl ve vězení ještě několik let, ale dostala se k němu Bible, kterou studoval. Jeho žena se mezitím skrývala v horách. A když se s ní po letech setkal, první, co mu řekla, bylo, že se stala křesťankou. A on jí řekl, že on taky. Museli ale utéct z Etiopie. Teď posílá peníze ženám mužů, které kdysi povraždil. V jedné chvíli zvolal: „Vy, evropští politici, vzbuďte se, protože to, co tady vyrábíte, je jáma s hnojem! Změňte to!“ Nebo princezna Margarete von Liechtenstein, která ve 40 minutách vyprávěla o tom, jak zná Boha, jak ho poslouchá a jak dělá životní rozhodnutí podle Božího slova. Takové příběhy se dozvíte na podobných setkáních v politickém prostředí. Mnoho lidí to neví.

Tak jsem si uvědomil, že navzdory tomu, jak hrozně to vypadá, tak zlé to není. Navštívili mne zástupci množství velkých modlitebních hnutí, které organizují tisíce lidí k modlitbám za Evropu. A uklidnilo mě to. Já sám začínám svá setkání s týmem modlitbou a hledáním toho, co nám Bůh chce říct. Je těžké vydržet v politice. Ale při tom všem, jak jsem byl onálepkovaný, vysmívaný a ponižovaný, věřím, že to bude dobré. Když tolik lidí z celé Evropy volá desítky let k Bohu a prosí ho o změnu – a pro Boha není padesát let mnoho, hodně je to pro nás – tak ta změna přijde.

Zmínil jste důležitost rodiny. Jak tuto etapu života prožívala vaše vlastní rodina?

Těch pět let, co jsem žil v Bruselu a ve Štrasburku, žila moje rodina na Slovensku. Moji chlapci vyrůstali a já jsem je viděl jen o víkendech. V roce 2019 jsem ze své slovenské strany odešel. Poprvé jsem viděl křesťana, který si hodně vydělal poctivou prací, ale který pak začal bažit po moci. Začal manipulovat mnou i jinými. A já jsem se vzepřel. Takže dnes už nejsem ve vysoké politice. Zpětně se na to díváme s manželkou pozitivně, protože ona přednáší na dvou univerzitách, je primářkou paliativního oddělení a jako významná odbornice na paliativní medicínu se stala poradkyní ministerstva zdravotnictví a dostala možnost vytvořit celý paliativní zákon, který ve slovenské legislativě nebyl. Od Evropské komise dostala 43 milionů eur na projekt vytvořený podle tohoto zákona a získala ohromnou pověst. Náš nejstarší, hendikepovaný syn zemřel, další dva mají 21 a 22 let. Kdybych byl pryč, bylo by to špatně.

Jakou Boží cestu pro vás vidíte do budoucna?

Nevím, co bude, ale vím, že Bůh tvoří dobré věci. Snažím se vrátit k evangelizaci, dostávám řadu pozvání – a cítím to znovu jako před třiceti lety. Když jsem jednou telefonoval s úřednicí z Lucemburku, kde je třetí sídlo parlamentu, tak jsem celou dobu anglicky vyřizoval, co všechno mám odevzdat, a na konci mi ta úřednice slovensky řekla: „Děkuji vám, pane Škripek, jsem strašně ráda, že jste v parlamentu, roky jsem vás poslouchala na vašich shromážděních.“ (smích) Nebo ke mně přes konkurz přišla pracovat jedna ohromně šikovná mladá žena s politickým a ekonomickým vzděláním (které já nemám) a řekla mi, že mě poprvé viděla, když jí bylo třináct a chodila na moje kázání do Piešťan. „Prosila jsem rodiče, aby mě pouštěli, protože jsi povídal do noci a já jsem nestíhala poslední autobus – ale totálně mi to zformovalo život.“ Třináctiletá dívenka mě tam poslouchala a teď byla sedmadvacetiletá v mé kanceláři v Bruselu. To je cosi nádherného.

Co vám v souvislosti s křesťany nejvíc leží na srdci?

Prosím, abyste se za politiky aktivně modlili. Protože oni musí mít zjevení od Boha. Potřebují radu, jak vložit do politiky jasné slovo Boží. A možné to je. A především ať každý z nás poslouchá, když ho Bůh k něčemu vyzývá.