Michaela se uvolněně opřela o sedadlo. Porada skončila. Musela to říct. Bylo to zásadní. Pro ně – vychovatele, trenéry, vedoucí, ale hlavně pro děti, které sbírali po ulicích, doučovali, dávali jim svačiny, rozvíjeli jejich talenty, ukazovali jim, jak velkou mají hodnotu. Byla ráda, že to vědí – že jejich práce stojí a padá s tím, jestli pro ně mají lásku.

Kdyby všichni ti, kteří jí tak mile oslovují „naše šéfová“ věděli, jak jsou jí ty děti podobné. Z okraje společnosti, outsideři, nechtěné, nemilované, zraněné bytosti, které si hledají cestu k životu. Rozuměla jim dokonale. Věděla, jak malinko stačí, aby se ten malý člověk vychýlil ze směru prázdnoty, beznaděje a zla, které tak důvěrně znal... láskyplný dotyk dobrých lidí, projev lásky, respektu, ukázat, že si váží jeho důstojnosti. Stačí malá gesta – vyzdvihnout výjimečnost, pochválit, umět poděkovat, projevit důvěru – takhle banální jsou výhybky, které nasměrují dítě směrem k dobru. Protože dobro je takové – jakmile ho jednou prožiješ, chceš ho prožívat pořád a ta touha je neodbytná. Proto to musela říct. Musí z nich ta láska čišet. Ty děti ji někde v té své temnotě musí vidět zářit.

Otočila se v křeslem k oknu. Podzimním podvečerem dopadal do místnosti pramínek světla. Michaela ví, co to je, chytat se každého paprsku...

---- „Ta ženská se dočista zbláznila!“ rozčileně upustila páru Irena, když se za ní konečně zavřely dveře táborové ordinace. Míšu nešlo uklidnit, tak ji ten dopis vyděsil. Tohle psát děcku! Copak jí nedochází, co to s tím dítětem udělá? To do ní má rvát sedativa? Od toho si myslí, že doktoři na táboře jsou? Babička! Jako by toho doma neměly dost, i na táboře, kde se mají z těch otřesných rodinných podmínek trochu sebrat, je ty šílenosti doženou... Dosedla za stůl a znovu se podívala na dopis. „Michaelko, ničeho se neboj, maminka je v nemocnici, ale bude žít. Přijedeme pro tebe o trochu dřív.“ Musí tam zavolat a zjistit, co se s matkou stalo. Rodina telefon nemá, tak zkusí nejbližší nemocnici. Kde že to Míša bydlí? Bude to mít ve spisu…

Bezděky se začetla. Otec agresivní alkoholik, nedokončené vysokoškolské vzdělání, podmínka za příživnictví. Povinná protialkoholní léčba, bez úspěchu. Dcera Michaela, 9 let. Hodnocení povahy ze strany pedagogů: neurotické dítě, které nemluví a neusmívá se. Prospěch mírně nadprůměrný, časté absence. Rodinné problémy přetrvávají. Pravidelný dozor dětského psychologa. Toto je čtvrtý tábor dětí z problémových rodin, na který ji sociální odbor poslal. Na táborech viditelně ožívá, vykazuje stres s blížící se dobou odjezdu. Jako jedna z mnoha, povzdechla si Irena. Nechtějí domů, daly by nevím co za to, kdyby jejich mámy přijely na tábor a zůstaly tam s nimi. A už se nikdy nevrátily k otcům, kteří jim z místa, kterému se říká „domov“ udělali peklo. Ach jo. Čtení a analýza psychodeníků, které dětem pomáhaly vypsat se z žalu a bolestí byla další náročnou součástí její práce.

Z myšlenek ji vyrušilo zaklepání. „Můžu dál?“ Vedoucí tábora vypadal vážně. To asi nenese výsledky táborového turnaje v pojídání třešní, pomyslela si Irena s dávkou sarkasmu, jak v ní ještě doznívala zlost na Míšinu babičku. „Volali z SNB. Míšin otec je ve vazbě za pokus o vraždu Míšiny matky. Skoro ji uškrtil. Kdyby se sousedům nezdál tentokrát ten kravál u Malých nějakej jinej, tak by nežila. Přijeli v poslední chvíli, povedlo se ji resuscitovat. V nemocnici podepsala revers, za žádnou cenu nechce, aby šla Míša do děcáku. Ale není na tom dobře.“

--- Míša seděla u okna a sledovala, jak ubíhá krajina. Kupé bylo prázdné, ale babička stejně mlčela. „Máma už je z nemocnice doma,“ řekla jen, ale Míšu to kdovíproč neuklidnilo. To určitě táta. Míša cítila lítost za to, co se mámě děje – viděla to mockrát. Jak do ní kope, jak jí dal pěstí do obličeje tak moc, až jí vylítly z pusy všechny zuby, jak ji táhl za vlasy po koberci a jak za ní zůstávala krvavá čára… Ale máma vždycky řekla, že se tatínek jen zlobil. Asi se chovala špatně. Míša nevěděla, co bylo špatně, neměla srovnání s tím, jak mělo vypadat „dobře“, neměla nikoho, kdo by jí to řekl. Nezbývalo jí než to přijmout jako fakt. Ale děla se spousta divných věcí. Ani návštěvy k nim nechodily, nesměla k nim ani babička. Táta se zlobil, když přesto přišla. „Co on – ještě se válí, příživník?“ slyšela ji jednou. To bylo taky divný. Mluvila o tátovi – táta byl nemocnej a ona ho vůbec nelitovala! Je fakt, že i Míše se zdálo, že nemocní lidé mají vypadat nemocně, unaveně a smutně. A to táta nevypadal ani trochu. Ležel v posteli, koukal na televizi, hlasitě rozkazoval a vůbec nevypadalo, že ho něco bolí. A máma kolem něho běhala, nosila mu jídlo, pivo a cigarety.

Míša taky nikam nesměla. Kamarádky neměla a nikdy nebyla doma u žádné ze spolužaček. Nikdo ji nepozval. Ale to nevadí, táta by ji stejně nepustil. Byla ráda, že jí dávali kousnout svačiny, někdy ji dokonce dostala celou.

Vzepřít se tátovi si Míša nikdy netroufla. Nikdy. Ani když mlátil ji. Míša si nevzpomíná, kdy ji zbil poprvé, ale máma si to pamatuje. Učila Míšu barvy. Musela je umět, protože šla na prohlídku. Máma koupila bonbóny a když Míša řekla barvu dobře, tak dostala bonbón. Pak táta řekl, že ji bude učit sám. Ale když řekla barvu dobře, bonbón jí nedal, protože „není čokl, to musí umět i bez odměny“. Kdyby jí to vysvětlil, tak by to určitě pochopila. Byly jí čtyři, to je fakt. Teď je jí devět. Ale hloupá není, je jistý, že by to pochopila. Ale on jí nic nevysvětlil. Tak si myslela, že řekla tu barvu špatně a příště řekla jinou. A zase nedostala bonbón, navíc táta začal řvát, že je blbá, a strašně ji seřezal. Fakt strašně. Učitelky ve školce si druhý den mámu vzaly stranou a doma se pak s tátou strašně pohádali. Máma na něj křičela, že jí učitelky kvůli němu a kvůli tomu, že má holka modřiny po celém těle, vyhrožovali sociálkou a že se postarají, aby otce i ji zavřeli. A jestli na Míše uvidí ještě jednou modřinu, tak že to nahlásí. A běda, jestli se táta Míši ještě jednou dotkne.

Tak to bylo poprvé, ale vůbec ne naposledy. Akorát že táta ji pak trestal tak, aby se jí modřiny nedělaly. Mlátil ji přes deku, musela klečet v koutě na struhadle, nebo jen na zemi, ale se špičkami nataženými nad zemí a dal jí pod ně krabičky od sirek, které nesměla shodit. To byl trest za to, že kašlala, a tátovi to vadilo. Nebo za to, že když nesměla na záchod, tak se počůrala. Nebo za to, že neuklidila hračky podle jeho představ. Ale Míša nevěděla, jak si to představoval. Nebo ji učil písničku plnou půltónů a ona zazpívala jeden půltón falešně. Nebo prostě jen proto, že přišel z hospody a ona tam byla – tak pro jistotu, aby nečuměla.

Míša neví, proč se to dělo. Ale dělo se to celé roky. Vždycky po večerníčku se schovala do pokoje, dokud ji v noci nevytáhl z postele – aby ji zpovídal, jestli s mámou po cestě do školy někoho nepotkaly a jestli se máma na někoho neusmála. Tou dobou ještě Míša tátovi říkala pravdu. Protože lhát se člověk musí naučit, ale pravda jde sama od sebe. Ale když mu jednou řekla, že se máma usmála na pána, co prodával cigarety, tak mámu před Míšou seřezal jak psa. Míša tehdy křičela tak, že to překvapilo i tátu. Dostala se do šoku a museli jí dát prášky. A máma ji ráno prosila, ať příště lže, že Ježíšek to sice nemá rád, ale pochopí to. Že to v té jeho knížce, kde má zlatě napsané dobré skutky a černě špatné, nebude černě. Míša byla ráda, že jí to máma řekla, protože nad tím černým Ježíšek plakal a Míša nechtěla, aby plakal. Tak začala lhát, aby mámě pomohla.

Vlak přejížděl přes přejezd, u kterého za závorami stála řada ozdobených aut. Svatba! A čeká, až přejedeme! Míšu to naplnilo nadšením. Vlak má přednost! Pamatuje si máminu svatbu. Máma brečela. Nechtěla si tátu brát, ale babička se na ni zlobila, protože nechtěla, aby máma zůstala s děckem sama. To jako s Míšou. To by byla velká ostuda. Když už si táta nakonec mámu vzít chtěl. Tak se máma vdala, i když nechtěla. Špatně k tátovi se chová asi taky, i když nechce, protože kdo by chtěl být bit? Míša teda určitě ne. Máma dělá asi hodně věcí, které nechce. Míšu si taky nechala, i když ji nechtěla. Míša to ví, protože jí to máma řekla – že se snažila, aby už nebyla těhotná. Protože se bála dědy. Míša tomu moc nerozuměla, ale pochopila, že máma by musela před nějakou komisi, a to se jí nechtělo. Tak hodně cvičila a pila a skákala po schodech a doufala, že se to ztratí. A když se to neztratilo, tak jela domů. Předtím totiž z domu utekla. Kdoví jaké to je, bydlet v sedmnácti jinde než doma… to musí být fajn. Jenže máma se musela vrátit, protože ji táta nechtěl. Prostě na ni zapomněl a vzpomněl si, až už Míša běhala. Ani babička Míšu nejdřív nechtěla. Křičela prý na celé nádraží: „Ty ses asi zbláznila, ne? Do čeho to děcko zabalíme? Do novin asi, ne? A čím ho budeme krmit? Jak na nás budou lidi koukat? Chlapa nemáš, maturu nemáš…!“ Přede všemi. To muselo být pro mámu strašný. Teprve až se zoufalstvím rozbrečela, tak jí babička řekla, že jí pomůžou. To je taky divný. Babička s dědou byli „dělnická třída“, neměli nouzi. To Míša ví, co je to hlad. Táta vždycky sebral mámě všechny peníze a máma pak neměla z čeho koupit jídlo. Táta je asi potřeboval, protože nechodil do práce, když měl tu nemoc. Ale to je taky divný, protože doma chodit nemohl, ale do hospody mu to šlo. Máma jeden den uvařila kaši, kousek jí snědli, druhý den ji zředila vodou, zase jí kousek snědli a takhle ji jedli několik dní. Asi už jí bylo hanba posílat Míšu žebrat o mléko k sousedům. Táta mámě nenechal ani na činži, takže jim vypnuli proud a byla jim zima, protože neměli uhlí. Ale někdy měli brikety. Míša cítila lítost nad tím, jak táta mámě ubližuje, a chtěla jí dělat radost. Chtěla ji vidět usmívat se, ale máma se nikdy neusmívala, protože neměla zuby. Tak ze sklepa tahala do třetího patra kýble s briketama. To jí bylo šest. Pamatuje si to dobře, protože to dělala, když přišla ze školy a chodila do první třídy.

Vlak zastavil. Jsou doma. Radši by byla na táboře, ale kdyby máma byla v pořádku. Aspoň, že tam nebude táta. Babička říkala, že už nepřijde. To je taky divný. Kam šel? Kdo mu bude dávat peníze, když žádný nemá a je nemocnej? A divný je i to, že to byl táta, ale Míša byla ráda, že už nepřijde.

---- Místnost už dávno potemněla, po světelném paprsku nezůstala ani stopa a Michaela ještě seděla v křesle. Otec byl krutý člověk. Dneska by měl diagnózu sadistického psychopata a inteligentního, ale naprosto bezcitného manipulátora. Zavřeli ho, máma se s ním rozvedla a nakonec špatně skončil. Tolik nadějí vkládala Míša do mámy, do nového začátku, do jejich vztahu. Ale ani máma Míše lásku dát neuměla. Nebylo to v ní. Dohnala ji až k tomu, že ve třinácti utekla z domu a víc jak týden žila na ulici. Nechyběla jí, nehledala ji, nemilovala ji natolik, aby se o ni bála. Lásku Michaela našla až u svého muže, a pak u Boha. To On rozhodl, že se mámě nepodaří potratit. I to jméno bylo určitě Jeho nápad, protože v něm je On i celá její hodnota. Michaela – podobná Bohu. Máma jí ho dala, protože nějaká Michaela vyhrála krasobruslení a ve chvíli, kdy to jméno v televizi zaznělo, poprvé ucítila, jak ji dítě v břiše koplo. Bůh s ní celou tu její křížovou cestu prošel. A pak jí dal svobodu, ať Ho hledá. Čekal, až se prohrabe balastem budhismu a až se na Něj obrátí a celou svou bytostí řekne: „Bože, prosím, pošli mi učitele, který mě dovede až k Tobě.“ Myslela si, že na ni na internetu vyběhne „láma hledá učně“ nebo tak něco. Ale stalo se to v lese. To poznání přišlo jako ten proud světla, když se roztrhnou mraky. Najednou to věděla. Ježíš je ten učitel. Tak moc miluje každého, že raději sám zemřel, než aby nechal umřít nás. Vyrazilo jí to dech, nemohla dýchat žalem a obdivem nad tím, co Kristus udělal. Poprvé v životě prožila, jaká je její skutečná hodnota. A radikálně jí to změnilo život.

Je čas jít domů. Srovnala štos papírů v deskách – stovky jmen dětí, o které se s kolegy starali. Kolik takových vyčleněných, diskvalifikovaných, ubitých a nemilovaných dětí, jako jsem byla já, dneska kolem nás je?

Bože, provedl jsi mě tím, abych teď těm Tvým ztraceným maličkým rozuměla. Bolelo to… ale byl jsi tam se mnou, znal jsi mě dřív, než jsem se narodila, a miloval jsi mě už tehdy víc než všichni, které jsem znala. Dal jsi mi do rukou cennou hřivnu. Prosím, až jednou přijdeš a řekneš: „Tak ukaž, jak jsi ji zúročila,“ ať nemám prázdné ruce.