Opravář hudebních nástrojů Jan Vajsar

Vracení hlasu hudebním nástrojům je víc kumšt než řemeslo... Šlo ti to od začátku?

První countryové housle jsem sehnal od nějaké babičky za pár set korun. Nechtěla je. Odřel jsem z nich povrch a natřel jsem je lodním lakem. Totálně přestaly hrát. Protože to byl lak, který se hodil na podlahu, ne rezonanční šelak – a housle se nesmí uzavřít, na ně se dává jen šelak. To všechno jsem se učil za pochodu. Ale tohle bylo snad jediné, co se opravdu nepovedlo. Dnes už je to jinak. Tím, že na ty nástroje hraju, snažím se porozumět duši toho nástroje – co mu pomůže, co vytáhne zvuk. Někdy jsou to silnější nebo slabší struny, někdy vylehčení uvnitř, změny žebrování, seřízení, jiné kobylky, změní se několik detailů a nástroj se rozehraje.

Mají nástroje duši?

Duše nástroje vytváří zvuk. Houslím a smyčcovým nástrojům se říká dušové. Protože mají uvnitř postavenou duši – to je spojnice mezi horní a dolní deskou. A ta se musí nainstalovat do přesného místa, protože když ta duše není na svém místě, tak je to jako v člověku – corpus tam je, ale jako celek to moc nefunguje. Tak si lidé dneska žijí, že ani nevědí, že mají nesmrtelnou duši, a když není na správném místě – je hříchem nějak porušená nebo pokřivená – třeba drogami nebo okultismem, tak jde do pekla. Duše ze správného – toho nejlepšího rezonančního místa rezonuje a horní deska přenáší veškerý tón na spodní desku, takže hraje kompletně celý nástroj. Na houslích se to někdy nepozná, dokud se nehraje ve velkém sále, nebo v divadle, v kostele. Dobrý nástroj a dobře seřízený a rozehraný nazvučí i takový prostor.

Nástroji nezbývá, než přijmout postavení v kapele – tu danost, kterou má.

Mají i „duši“ ve smyslu „co kus to charakter“?

Ano, i nedušové nástroje, třeba kytary, mají „duši“ – každá kytara se hodí pro jiný typ hry. Třeba když vezmu do ruky novou kytaru, není rozehraná. Když do ní budu tlouct, může v pravém slova smyslu ochraptět a její zvuk se může zničit. Někdy dostanu do ruky kytaru „worship“ – na chvály – protože má nádherně dlouhý tón, který v ní doznívá třeba deset vteřin, a může hrát bez komba, bez efektů, bez chorusu. Hodí se na to. Firma postaví deset nástrojů ze stejného materiálu, stejným postupem, ale každý kus je jiný – od vynikajících až po méně dobré. Když po mě ZUŠ chtěla, abych jim vybral kytaru, tak mi v obchodě postavili do řady deset stejných Yamah a prodavač-kytarista měl kyselý úsměv, protože jsem jim vybral to nejlepší, co na krámě měli, a to ostatní jsem jim tam nechal. Do některých kytar nevidím, ale na dálku cítím a vidím z kresby dřeva, že tahle bude dobrá – zvuk je v tom schovaný, syrový, zastřený, ale když se na ni bude dva měsíce hrát, vyletí ven. Tohle bude vynikající sólový nástroj, tahle bude dobrá na doprovod… a nástroji nezbývá, než přijmout postavení v kapele, tu danost, kterou má. Těžko budu chtít po banju, aby bylo schované někde vzadu. Protože bude udávat tempo, tvořit rytmus, napětí – ale když banjistovi upadne jeden tón, je to slyšet. Když upadne tón kytaristovi, nikdo si toho nevšimne. Když upadne tón prvním houslím, tak tu tragédii dirigent nepřežije, u druhých houslí se to schová a u třetích se na to zapomene. Každý nástroj má něco do sebe. Na cvičení techniky a rychlé sběhy si vezmu polomasiv se strunami nízko seřízenými, protože mi to na něm půjde rychleji. Když budu hrát přesně na nahrávku, tak si vezmu masiv, který nádherně zní a je na něm odlišený každý tón, jako když se sypou perličky, ale prozradí také každou moji chybu.

Srovnal jsi nástroje s lidmi. Musí se i nástroje učit hrát?

Nástroje z masivu – třeba indický nebo brazilský palisandr na luby a záda a smrk sitka na vrchní desku – chytí první čtvrt rok, kdy na ně hraju, ducha hudby, která se na ně hraje. Začnou zpívat. A horní deska může zvukově vyrůst o 10 až 20 procent nahoru. Dneska se ale materiál hodně kombinuje jako polomasiv – z překližky jsou boky a záda a masiv je jen horní deska. Ale ta tomu dává ten hlavní zvuk.

I tady vidím podobu nástrojů a lidí. Když se dlouho nebo jen účelově modlím, nejdu přímo k Pánu a není tam ten samozřejmý kontakt. Přesně tak housle, když necháš rok, dva na skříni, tak tzv. ohluchnou. Když pak teče do bot a já bych je měl vytáhnout a jít s nimi zahrát někam na svatbu, tak nebudou hrát. Je třeba hrát na ně několik hodin, než se znovu rozezpívají. Dodnes nikdo přesně neřekl, jak je to možné, ale zvuk ve dřevě dokáže přeskupit i molekuly. Stradivarky zkoušeli chemicky, rentgenově, na CT, udělali přesné kopie – a nehrálo to. Protože v 16.–17. století rostlo vlivem „malé doby ledové“ dřevo velmi pomalu, bylo zahuštěné a mělo v sobě spoustu minerálů a silic – a to dříví zpívalo jinak, než když se dnes uřízne rychle rostoucí smrk. Takže se speciálně vybírá alpský smrk ze severních stran Alp, dřevo, které roste ve velmi těžkých podmínkách. Tam je také paralela k životu, někdo má jeden problém za druhým, nemoci a přitom následuje Pána velmi poctivě, ale celkové vyznění života pak je skvělé. Ten člověk může ukázat svoje zjizvené desky života a říct o tom, jak ho Pán nesl. Rychle rostoucí dřevo skončí na stavbě jako podlážka na lešení, nemá tu hodnotu.

Zvuk ve dřevě dokáže přeskupit molekuly.

V jakém stavu k tobě lidé nosí kytary? Jak vypadá proces jejich obnovy?

To nejmenší je, když si někdo koupí nový nástroj z Číny a neví si s ním rady. Má nultý pražec milimetr vysoko, nedokáže to umáčknout a je potřeba kompletně seřídit dohmat, výztuhu krku, kobylku, nastavit to nebo vyměnit struny, protože jsou lidé, kteří si nedovedou udělat základní servis. Číňané už to umí postavit docela dobře, ale dokud kusům, které chrlí po tisících, člověk nedá několik hodin lásky, tak to nehraje, jak má, a děti to neumáčknou, zprotiví si hru ještě před začátkem cvičení. Někdy mi lidé nosí nástroje v totálně dezolátním stavu. Do některých už nemá smysl investovat. Ale některé mají hodnotu.

A někdy jde o bezcenné nástroje, jejich oprava nedává finanční smysl, ale mají svůj příběh. Nedávno přišla moje kamarádka, která se v patnácti letech rozhodla pro Ježíše a rodiče tomu doma nepřáli. S tou kytarou vystudovala střední a pak i vyšší zdravotní školu, doprovázela ji, dodávala jí sílu. Když šly na internátě holky pařit, ona zůstávala na pokoji a hrála pro Pána. Tu kytaru jsem opravil zadarmo. Zvukově to není tak cenný nástroj, ale má příběh a duši. To je dost časté, že žákovské nástroje nemají hodnotu a nevyplatí se je opravovat, opravy tak asi profinancují nářadí a dílnu. Často to dělám jen tak „na Boží oplátku“, jsou rodiny, co nemají na opravy, studenti a tak – tam je to zdarma, nebo za materiál a pak přijde někdo, kdo to dorovná. Většinou to Bůh nějakým způsobem vrátí. Můj tatínek říkával: „Co jsme rozdali, to nám nechybělo.“ Možná jednou v penzi, pokud zdraví dovolí, otevřu oficiální opravnu.

To je tvoje odměna – spokojení zákazníci?

Vždycky se nejvíc těším na zvuk, co z toho vyleze, když ten nástroj vzkřísím, co všechno z něho dokážu vytáhnout. Kolikrát se mi stalo, že sem přišel majitel a svůj nástroj podle zvuku nepoznal. Někdy dokonce ani podle vzhledu.

Jaký největší klenot ti prošel rukama?

To je tahle kytara, kopie Martin D28 – postavil mi ji syn, když jsem měl loni rakovinu. Stavěl ji s láskou a modlitbou, abych si na ni mohl ještě hrát. Nedá se prodat. Na vinětě uvnitř je napsáno „Štěpán Vajsar pro taťku, rok 2020“. V Čechách už se vyplatí dělat jen mistrovské nástroje pro lidi, kteří ví, co chtějí koupit. Protože jen materiál na takovou kytaru stojí 10–20 tisíc podle kvality. Pak je na tom ještě 100 až 150 hodin práce podle pracnosti a složitosti výroby. Kdybych chtěl koupit adekvátní stejně postavenou americkou náhradu téhle kytary, tak bych za ni na českém trhu v základní verzi dal asi 75 tisíc

S dobrým dřevem je to jako s křesťanem, který se dostane do světa a nenasaje jeho prostředí, protože už tomu umřel.

Říkáš až 150 hodin. Nikde tam není proces schnutí?

Správně už by dřevo mělo být zmrtvělé. Dneska se to dělá tak, že se vezme dřevo, dá se sušit jako pro nábytek do sušicích pecí a pak se z toho rovnou dělají nástroje. Ale správně by dříví mělo navlhnout – vyschnout – navlhnout – vyschnout – zmrznout – ohřát se. Houslař Vávra už sušil dvacet let dřevo pro svého syna a ten zas už teď suší dřevo pro toho svého. Ví, že on z toho už housle stavět nebude. Na to dnes nikdo nemá čas. Jenže když dřevo není zmrtvělé, tak nástroj přijede do Evropy, natáhne si vodu a zkroutí se. To jsou nejčastější vady, kdy mi to přinesou, že jim na tom drnčí struny, že jim to nehraje. Stačí, aby měl kytaru v místnosti, kde se nesuší prádlo a nevaří, jen se tam dýchá a vlhkost prostředí stačí – a ona si natáhne vodu, deska spadne dovnitř, kobylka se dostane níž, je potřeba ji zvedat nebo předělávat krk a už to prostě nehraje. Nebo patka krku, která je skoro 100 mm vysoká – uvnitř je trámec, který má podélně a příčně lepené dřevo. U drahých kytar má celý trámec příčně lepené dřevo, aby sesychalo stejně a ze stejného materiálu, až nástroj začne pracovat. Dřevo nikdy není úplně zmrtvělé, ale může být natolik, aby nesbíralo vodu zvenku. Je to jako s křesťanem, který se dostane do světa a nenasaje jeho prostředí, protože už tomu hříchu a světu zemřel. Když se sotva obrácený křesťan dostane do hříšného prostředí, tak ho natáhne jako houba a pravděpodobně začne hřešit zase, nebo bude mít velká pokušení.

Potřebují nástroje často transplantaci? Vyrábíš potřebné díly?

Je to dost časté. Díly se nevyplatí vyrábět, vyměňují se jako na autě. Je spousta dobrých dodavatelů, třeba díly na banja, dobra – už víme, kde máme kupovat. Horší je to se dřevem, když je nutné je slepit. Ale jako byla doba kamenná, tak je teď doba lepidel, takže spousta věcí se vyřeší tím. Třeba vpůli roztržená kobylka, která neunesla tlak šesti strun – zhruba 70 kil. Už máme vyzkoušené, že se to dá kompletně vylít lepidly, vystružit a dát nové kolíčky. Používá se k tomu spousta nářadí. Přilepím i uraženou hlavu. A pak garantuji, že jestli to praskne, tak jinde, než v mém lepeném spoji. Když praskne kytara po létech, tak se dá hodně věci opravit. Vyříznout, nahradit, vyfrézovat, vložit, namořit… má-li nástroj zvukovou hodnotu, tak je ten zvuk k nezaplacení. Jako kytaristé jsme šli po zvuku nahrávek akustické kytary Tonyho Rice Martin d’28, která se stavěla ještě před válkou. Hrál na ni jeden americký kytarista Clarence White, který zahynul při autohavárii. Tony si pro ni přišel k Whiteovým a koupil ji za jakoukoliv cenu, protože věděl, co kupuje. Pak na ni hrál 40 let. Měla speciálně zvětšený otvor, který se znovu začíná na kopiích dělat, protože to trochu jinak zní. Staví se z podobných materiálů a všichni se snaží toho zvuku dosáhnout, je to takový etalon, ke kterému se všichni chtějí přiblížit. Nejblíž výsledku je firma Santa Cruz, ale její nástroje u nás stojí čtvrt milionu. Jsou to takové kytarové Stradivárky. Takže nejcennější na kytaře je zvuk.

Máš absolutní sluch?

Ne, ale není to potřeba. Trefuji se na půl tónu, na tón, a ještě tak, že vezmu spodní E, zazpívám si ho sám pro sebe, protože vím, že můžu jen na spodní D, je to jen na ověření, pak to pak dolaďuji. Je potřeba mít vztah ke dřevu – a ten se vytváří postupem let. Člověk s tím sroste. Dnes už jsem ve stavu, že přijdu do krámu, podívám se na štos kytar, jak je to dříví rostlé – a vidím, že tahle bude hrát. Dám si ji stranou, pak jich vyzkouším deset, ale stejně koupím tu první. Podívám se ne polotovar desky – dřeva, poklepu na ni a už tuším, že toto bude hrát. U Collingse, který je v současnosti nejlepším výrobcem kytar v Americe, je jeden šedesátiletý stavitel, který nedělá nic jiného než vrchní desky a jejich žebrování. Pověsí si ji na dva prsty, ťuká si do ní a ví, co z ní vyleze. A žebra malými dlátíčky a hoblíčky dobírá tak, aby mu hrála přesně už ta samotná deska. Ladí ji do určitého tónu. A tento chlap je z té firmy neprodejný, takovou tam má hodnotu. Ostatní úkony mohou dělat truhláři, zaučení laici. V každé takové firmě je nějaký člověk, který už podle dřeva ví, jak bude nástroj znít. Jsou to navrstvené roky zkušeností. Ideální je, když umí i hrát. I můj syn vystudoval obor kytaráře a musel se naučit solidně hrát, aby nějak zvukově cítil s tím dřevem. Člověk byl jen korpus a Bůh mu vdech duši, v tom jsme mu podobným obrazem, máme v sobě tvořivost, představivost. Vdechnout duši hromádce dřeva je velmi podobné.

Co je pro kytaru horší – když člověk neumí pořádně hrát, nebo když ke kytaře nemá vztah?

Vždycky je to o vztahu. Taky nejsem profesionální kytarista. Tón musí bavit. Když si člověk tón vlastní kytary zamiluje, tak ho vyhledává. Pak s ní sedí jako král David hodiny a hodiny seděl na pastvinách. Klidně se třemi, čtyřmi akordy. Kytara není složitý nástroj, muzikantský základ může obsáhnout i úplný začátečník za několik týdnů – a pak už si muziku nosí v batohu s sebou. Pak jsou mistři oboru, kteří hrají technicky a zvukově neskutečné a nehratelné věci. O tom všem je kytara.

Opravář hudebních nástrojů seřizuje nové nástroje pro individuální využití, slepuje a zaceluje jeho zlomené nebo poškozené části, nahrazuje ty, které již nejdou opravit. Část náhradních dílů vyrábí nebo jemně dopracovává. Dodává nástroji finální vizuální úpravu a opravený nástroj testuje a ladí do konkrétní tóniny.