Anežka dosedla na židli, lokty se opřela o stůl a upřela oči do prázdna. Ještě jí pořádně nedošlo, co před chvílí slyšela. Otec se jí přiznal, že ji chtěl nechat zabít a že pro to udělal maximum. Nechtěl ji. Neměla se narodit.

Přinutil mámu, aby šla na potrat. A ona šla. Ale v nemocnici jí řekli, že už je na interrupci pozdě. Nemohla to vědět, podle příznaků mělo být těhotenství teprve v počátku. Nikdy to dceři neřekla.

„Buď rád, že se to nepovedlo,“ odpověděla Anežka na otcovo přiznání. Přišlo nečekaně. Seděla u jeho postele jako už mnohokrát, a povídala, co je nového na vsi, jak to dneska venku přimrzalo a jak si vedou vnoučata na školách. To, co řekl, na nic nenavazovalo. Prostě to říct musel. Bylo to zvláštní, ale necítila hněv, zlost, nebyla šokovaná. Cítila úlevu. Najednou to všechno do sebe zapadlo. Najednou dostaly věci, které se jí v životě děly a které do sebe nezapadaly, smysl. Proč necítila otcovu lásku, i když jí starší sourozenci říkali, že je mazánek. Jeho nadávky, když se opil. Úryvky máminých slov, když mluvila o době těhotenství. Dílky puzzle byly na svém místě a obraz byl jasný. A s pravdou přišel pokoj. Čekala na něj dlouho. Otce tahle vina tížila tak, že s ní nedokázal z tohoto světa odejít. Už nikdy, celý ten týden do jeho smrti, se k tomu nevrátili. Že mu odpustila, mu dala vědět skutky.

Než přišly slzy, chvíli to trvalo. Až se všemi těmi vzpomínkami... Anežka jako nejmladší dítě zůstala v rodném domě, když se o dost starší sourozenci už dávno usadili v rodinách svých partnerů. Maminka celý život pracovala v domácnosti, kolem dětí a kolem hospodářství. Bývala často nemocná. Otec byl mistr krejčovský, šil kabáty a uniformy a byl náležitě pyšný na to, že není obyčejný „kalhotář“. Chlap vysoký a rovný jak bříza. I když žili na vsi, nikdy ho nikdo neviděl v teplákách. Taková furiantská hrdost.

Po dvou maturitách ve zdravotnickém oboru se Anežka vdala a mladá rodina začala bydlet u starých rodičů. Kdovíproč si vybrala zrovna zdravotnictví, v rodině žádný zdravotník nikdy nebyl. Až teď vidí, jak důležité to bylo rozhodnutí a jakou roli to teď hraje. Přesto, že se brzy ocitla se třemi dětmi na dlouhé mateřské dovolené a práci zdravotní sestry musela vyměnit za šití plyšáků, protože tu mohla dělat doma, a svoji profesi musela opustit. Máma jí umřela, když byly děti malé, a typickou hlídací babičkou vnoučatům kvůli nemoci nikdy být nemohla. Nebylo to jednoduché, ale Anežka o tom nepřemýšlela. Brala to, jak to je.

Otec začal slábnout, když mu bylo už dost přes osmdesát. Nejdřív mu občas nebylo dobře, pak mu musela Anežka pomáhat dostat se z postele na židli ke stolu a rok a půl předtím, než odešel na věčnost, už jen ležel. Posledních pár měsíců už se sám nebyl schopen v posteli ani otočit. Péče o něho jaksi plynule navázala na péči o malé děti a na konec mateřské.

Anežka si občas sáhla na dno psychických i fyzických sil, ale nestěžovala si. Děti jí jednou řekly, že jsou rády, že nemají klíček na krku jako spolužáci ve škole a že nepřichází do prázdného domu. A otec také potřeboval pomoc, nedokázal se o sebe postarat sám. Viděla na něm, jak se mění. Pamatovala si, že s ním jako dítě chodila přes kopec do sousední vesnice na bohoslužby, ale pak se něco stalo, a víckrát tam nešel. Neví, co. Dlouhá léta pak prohlašoval, že nechce křesťanský pohřeb, že chce být zakopaný na zahradě pod jabloní. A všemu, co mělo něco společného s Bohem, se vyhýbal. Nehnulo s ním ani to, že mladí vírou žili. Nebylo to s ním jednoduché. Dokud chodil a dokázal si sám obstarat alkohol, mnohokrát se namol opil. A venku nastydl a pak trpěl úpornými bolestmi prostaty. Jak se styděla, když k němu v tomto stavu měla volat doktora… „Ty víš, že pro tebe udělám všechno, co potřebuješ, ale jestli se ještě jednou takhle zřídíš, tak tě tady nechám ležet!“ vyhrožovala v naději, že to zabere. Ale znovu se opil, a znovu ho na holičkách nenechala.

Teprve když nemohl chodit a nikdo mu sklenku alkoholu nepodal, začal vidět věci jasněji. Tak, jak byly, v celé jejich pravdivosti. Viděl, jak se o něj Anežka stará, a že je to péče nejen milující dcery, ale i kvalifikovaná. Viděl souseda, který tohle štěstí neměl a kterého odvezli do domova důchodců. Viděl vyrůstat vnoučata. Z okna viděl tytéž lípy, které tam sázeli, když byl ještě kluk. Dennodenně viděl kolem sebe domov, ve kterém celý život žil. A teď, na konci svých dnů, jasně viděl i to, jak si ten svůj život zašpinil.

Začal děkovat. To slovo do té doby neznal. Jeho žena ho od něj v životě neslyšela. Teď děkoval za každou službu, kterou mu kdo prokázal. Za každou koupel, se kterou mu Anežka s manželem pomohli. Za každé jídlo. Za každou návštěvu, kterou mu kdo dal najevo, že o něj má zájem. Za každou pomoc „Anežko, děkuju. Ještě že tě mám...“ Pak se jednou nechal přesvědčit, že si promluví s knězem. Podruhé už se přesvědčovat nenechal, potřetí už se po něm sám ptal. Návštěvy kněze se staly něčím, na co čekal. Vracel se k Bohu.

------------

„Nebudu volat. Nic to neznamená, zbytečně bych plašila,“ říkala Anežka si jednou ráno, když hleděla na otce a přemýšlela jestli má zavolat sourozencům, aby se s ním přijeli rozloučit. Vypadal jinak. Ráno se ptal, kdy tady byl kněz, a když mu řekla, že včera, tak jen zašeptal: „To je dobře.“ Ta malá houževnatá proleženina na zádech, kterou se jí dařilo udržovat v minimální velikosti, se od včerejška zdvojnásobila. A včera už nechtěl podkládat nohy. Nebolely ho. Už je necítil. Šla k telefonu a s pocitem, že dělá něco, co rozhodl někdo jiný, zavolala sourozencům. Pár hodin na to, když v domě byly všechny jeho děti, otec vydechl naposledy.

Mockrát během těch posledních let se stalo, že Anežka v noci slyšela zvonek z otcova pokoje, a když k němu přišla, zjistila, že otec tvrdě spí. Zvonek nahradil systém kladky vedoucí přes trubkový držák na kabáty přímo nad jeho postelí, kde na jedné straně provazu bylo táhlo a na druhé poklice dopadající při každém tahu na radiátor. Znělo jí to v uších, stejně jako pronikavý hlas zvonku, i když ten zvuk v realitě neexistoval. Myslela si, že ho po otcově smrti bude slyšet ještě dlouho. Neslyšela. Ani jednou. Zato krátce nato seděla ve snu v nemocnici u otcovy postele a vyprávěla mu jako vždycky, co nového se v rodině událo. A otec ji vlídně přerušil. „Nemusíš mi to povídat, Anežko, já to vím.“ Jakoby se na ně na všecky díval. Nikdy si sny nepamatovala, ale ten obraz slova nešly zapomenout.

Netrvalo dlouho a do péče si vzali manželovu maminku. V synově rodině strávila posledních pět let svého dlouhého života. Jako hluboce věřící a relativně pohybově soběstačná žena dožila svůj život s jasným vědomím a s modlitbou v srdci. Péči její snacha a syn zvládli při zaměstnání. „Je dobře, že tady je,“ říkala si Anežka. Je dobře, když děti vidí, jak ubývá životní energie tomu, koho znali v plné síle. Když se naučí, že toto je život, a stejně jako narození patří k němu i smrt. Že pomáhat starým a slabým není zásluha, která by se měla vyzdvihovat, ale něco zcela běžného. Že rodina má své silné, ale i své bezbranné, a že se tyto role u jednotlivých členů mění a každý má svůj čas. Že i děti jednou zestárnou.

------------------- Anežka vyjela s vozíkem ze sprch, kde bylo vše uzpůsobené na práci s nemohoucími. „Jak je to tady všechno snadné!“ říkala si, když s pacientem projížděla chodbou domova důchodců na patře pro nemohoucí. K tomu, jak musela stejné situace zvládat v domácím prostředí, se tohle vůbec nedalo přirovnat. Ten první měsíc, kdy po smrti otce a brzy nato nečekaně i tchána nastoupila do práce zase už jako zdravotní sestra, se neubránila srovnávání. Sprchování – doma nebyl vozík, protože by stejně neprojel dveřmi, madla do sprchového koutu nechávali přimontovat, až když to bez nich nešlo, a stejně to končilo mytím v pokoji vodou z lavoru, protože otec už se neudržel na nohou. Tady elektrické polohovací postele s hrazdou, přístupné ze tří stran a personál, který pomůže. Doma na to byla většinou sama a zatímco ona byla vždycky nejmenší v rodině, otec měřil dobrých 190 cm. A postel byla u zdi, protože v malém domku nebylo prostoru nazbyt. A polohování podkládáním polštářů a každý posun ležícího výš na postel si odedřela. A další a další detaily.

Rozhlédla se po oddělení. Viděla tu lidi nesmírně vděčné a děkující za každou maličkost. Ty, kteří si mysleli, že za peníze si mohou koupit všecko a k personálu se chovali jako ke služkám. Ty, kteří zde byli proto, že byli zlí a nikdo z blízkých nebyl ochoten jim sloužit a zároveň se nechat týrat. Za všemi těmi sem jejich blízcí chodili velmi zřídka nebo vůbec. Protože se o ně nestarali už předtím. Protože už nevydělávali, a protože sami rodiče předali ve výchově dětem, že peníze jsou mezi životními hodnotami nejvýš (pro penzi rodiče si mnohdy potomci chodili bez toho, že by ho navštívili). Protože už je nechtěli vidět.

A pak tu byli ti, kteří doma se svými prostě být nemohli. Jejich blízcí je milovali, ale nebylo v jejich silách a možnostech postarat se o své drahé doma. Prošli si těžkým vnitřním bojem a pokaždé, když přišli, a chodili často, na nich Anežka viděla, že se cítí proviněni. Rozuměla jim. Nikdy by si nikoho za přiznání, že na to nestačí, nedovolila soudit.

Nikdo neví, čím si každý z nich prošel. Jen oni sami a Bůh.

podle autentického vyprávění sestry z KC napsala Eva Čejchanová
ilustrační foto: PEXELS
Jména a ostatní identifikační prvky byly změněny.