Martin Fendrych, novinář, spisovatel, ředitel kulturního oddělení ČT, bývalý náměstek ministra vnitra

Pracoval jste jako politik i jako novinář. Obecně je vnímáno (možná díky „mediálnímu působení“ českého prezidenta), že tato dvě povolání stojí spíš proti sobě. Vám to problém nedělalo?

Novinář a politik stojí každý na opačné straně. Novinář kontroluje politiky, pokud dělá svou práci. Já jsem ale na vnitro nastoupil v roce 1990, kdy byla situace jiná. Odešel jsem z kotelny, psal do novin, pak mě oslovil Jan Ruml, ať jdu dělat s ním. Měl jsem kamarády novináře z dob protikomunistické opozice, stýkali jsme se dál, byla to jiná doba. Po čase se ale ukázalo, že tolerance, které se politici obecně těšili u novinářů po revoluci, není zdravá. Umožňovala politikům dělat věci, jež společnosti škodily. Já měl dál přátele novináře, ale i my na vnitru jsme začali čelit ostré kritice, což bylo, zpětně viděno, v pořádku. Po sedmi letech jsem skončil práci pro stát a přešel do Respektu. Byl to skok velmi náročný – z jednoho světa do druhého. Dnes jsou tyto oblasti ostře oddělené. Stále můžete mít politika za kamaráda, stále si můžete některých vážit a cenit si jejich práci, ale vaše role je hlídat je, nebo o těch příliš blízkých raději vůbec nepsat.

Myslíte, že v sobě lze na nějakou dobu popřít novináře?

Já nebyl „novinář“, psal jsem básně, knihy i texty do samizdatových časopisů a novin, později do nových periodik po revoluci. A nebyl jsem ani politik, nevstoupil jsem nikdy do žádné strany a ODS velmi vadilo, že nestraník na vnitru má na starosti policii. Nic jsem nepopřel, zůstal jsem sebou (snad), ale znovu: ta doba byla výjimečná.

Jste člověk, který se netají svými názory, v podstatě „padni komu padni“. Setkáváte se někdy s přímým otevřeným odporem?

S odporem z očí do očí občas, ale ten bývá únosný. Jinak jsem zvyklý, už od dob vnitra, na četné útoky včetně výhrůžek, je to můj denní chleba. Zvyknete si, jen někdy ten tlak vyvolá únavu, pocit marnosti. Člověk si říká: Proč? Nemám se na to vykašlat? Zatím odolávám, především díky víře. Neberu to tak, že jsem proti těm útočníkům a proti té nenávisti sám.

Jak vnímáte propojení mediálního a politického světa?

Oba ty světy jsou oddělené, mají být oddělené, ale zároveň se prolínají. Především politik potřebuje novináře, aby měl zpětnou vazbu, ale taky proto, aby média šířila jeho myšlenky, témata, kroky. My novináři bychom mohli psát i o jiných věcech, než je politika, a rádi či radši než o ní. Ale máme předávat ověřené informace a kontrolovat.

S některými politiky lze vytvořit férový vztah – mluví s vámi, někteří dokonce otevřeně, sdělují, co potřebují, ale nezneužívají vás, není to jejich záměr. To je ale minimum politiků. Další vás chtějí používat, mít vás ve frommovském smyslu, tedy ne jako partnera, ale jako nástroj. Proto si politici pořizují média, vlastní noviny, rádia, televize… To ale nemůže fungovat, smysl novinařiny je porušen, zkřiven, ba zlomen, už nic nekontrolujete, neposkytujete zpětnou vazbu, jste součástí propagandy. A to je chyba. Zrazujete lidi, kteří vás čtou či poslouchají.

Média mohou kvůli nepřesným informacím a dezinformacím vytvářet jiný obraz světa, než je ten reálný. Jak jsou na tom podle vás česká a světová média s pravdou?

Otázka na desítky hodin. Pravdu slušný novinář a slušný politik hledá, nemá ji. Když někdo pravdu hledá, poznáte to. Novinář ověřuje zdroje, nevymýšlí si, nepíše vědomě lži. Pokud je to novinář. Ano, dělá chyby, nevyvaruje se jich žádný z nás, ale ví, že smysl je podávat ověřené informace. Nebo jejich analýzu, komentář, názorový text.

Média dnes nejsou jen televize, rozhlas, klasické noviny a časopisy, ale i sociální sítě a servery, kde se šíří lži, polopravdy, úmyslné dezinformace. A u nás neobyčejně snadno. Lidé lži s chutí, bez rozmyslu a často hloupě důvěřivě šíří. Mediální výchova takřka neexistuje. Jezdím po školách, a tak vím, o čem mluvím. Jsme v tomto smyslu mimořádně nevzdělaná společnost. Úplně jiné je to třeba ve Finsku, kde se lidé roky ve školách učí chápat, co je informace. Učí se ověřovat si, co je lež a co pravda a tak dále.

Jsme na tom zle, ale už si to snad aspoň uvědomujeme. A velmi „česká“ potíž tkví v tom, že dezinformace u nás běžně sdílejí, či dokonce šíří špičkoví politici, tedy špičkoví podle funkce, kterou zastávají: místopředseda sněmovny, šéfové poslaneckých výborů, prezident a další.

Je těžké pomocí médií změnit či vytvořit „názor lidu“? Jak jsou na tom podle vás čeští mediální konzumenti s vlastním kritickým myšlením?

Některá média mají velkou moc, televize obzvlášť. A ano, vyvolat strach, to jde až podivuhodně snadno ve společnosti, jež žila desítky let v nesvobodě – viz strašení uprchlíky, muslimy u nás, viz obecný strach z „cizinců“. Kritické myšlení je nám cizí, jsme emocionální konzumenti pocitů, proto tak lehce ovlivnitelní, zranitelní.

Média jsou také velmi efektivním prostředkem pro přínos pozitivních hodnot do lidských životů. V čem nejvíc vidíte v tomto směru jejich užitečnost?

Asi dobrým příkladem je volba prezidenta (prezidentky) na Slovensku. Část médií otřesená vraždou novináře pomohla uspět ženě, která patří do občanské společnosti. Je občankou, která má zájem o své okolí, o kvalitu života a druhé lidi, nejen o sebe. Tohle objektivně popisovat, je dar. Najdeme mnoho příkladů mimo politiku, třeba informování o stavu české přírody, o suchu, o ničení prostředí, o potřebě to změnit. Lidé to už u nás začínají vnímat.

A uvedu ještě jiný příklad: Média hojně popisují českou chudobu, její oběti, jejich osudy. Dokáží nastolit téma, vládní téma, poslanecké téma, společenské téma z exekucí, které byly nastaveny zločinným způsobem, dokáží to měnit. To má smysl.

Váš komentář Nenávist je jed uzavíráte větou: „Lepší radu než Jošua Nazaretský ještě nikdo nevymyslel.“ S čím by se Ježíš dnes, věrný svým slovům, kdyby nepracoval jako tesař, ale jako komentátor v médiích, podle vás musel potýkat?

S leností myslet, hledat pravdu, s leností pěstovat agapé, s leností „být v Jeho ústech studený či horký“, s neochotou myslet na své okolí, s konzumem. S lhostejností a pocitem, že nic nemá smysl a stejně s ničím nehnu, s pocitem, že na mě nezáleží, s ruskými dezinformacemi, se Zemanem, Okamurou, Ovčáčkem, Babišem, Klausem juniorem, Putinem, Trumpem a mnoha dalšími.

Foto zdroj: https://plus.rozhlas.cz/kdo-se-vyhyba-debatam-vyhyba-se-demokracii-rika-o-zemanove-volebni-strategii-6519626