Měl jasno v tom, že chce pracovat v lékárně. Pak ho Bůh vedl ke službě kazatele a dnes pomáhá lidem z jejich psychických problémů. O hledání své cesty před Bohem vypráví Samuel Jindra.

Jste doktorem farmacie. Projevovala se u vás volba tohoto oboru už v dětství? Byl jste „klukem u zkumavek“?

Nebyl, ale s farmacií má moje dětství společný jmenovatel v zájmu o stvoření, o přírodu. Sdíleli jsme toto zaujetí v rodině, moje sestra se hodně zajímá o květiny a můj otec je původním vzděláním zemědělský inženýr. K přírodě jsme tedy měli vždycky blízko, vždycky mě to k ní táhlo. Dětství jsem prožil na Vysočině v Havlíčkově Brodě. Jako kluk jsem se zajímal hodně o ptáky. Bavilo mě hledat ptačí hnízda, byl v tom kus objevování, měl jsem pocit, že dělám vědeckou práci. Vedl jsem si záznamy, fotil jsem – pamatuji si večer u Sázavy, kdy jsem našel kosí hnízdo. A pak hnízdo čejky chocholaté, na to jsem byl hrdý – čejka je hodně plachá, od hnízda na zemi se snaží odvést pozornost, vajíčka v něm vypadají jak čtyři oblázky...

Proč jste si tedy jako obor zvolil zrovna farmacii?

Chtěl jsem studovat medicínu, jenže tehdejší ředitel gymnázia mi vzkázal, že režim si nepřeje, aby mezi lékaři byli křesťané a že mi nedá doporučení. Vyložil jsem si to tak, že tady mám stopku. Až později jsem přemýšlel, že jsem to přece jen měl zkusit. Na medicínu jsem tedy přihlášku nedal, ale hledal jsem nějaký obor, který by k tomu měl blízko – a to byla farmacie. Počítal jsem s tím, že po prvním ročníku farmacie přestoupím na medicínu, dokonce jsem si to v letním semestru i vyjednal.

Proč jste na ni nešel?

To je bílé místo v mém životě – dnes už vůbec neumím rekonstruovat, proč jsem se nakonec rozhodl to neuskutečnit. Ale asi to tenkrát mělo nějaký smysl.

Farmacie je běžným člověkem vnímána víc jako chemie než jako součást přírody. Je to omyl?

Studium farmacie zahrnuje řadu chemických oborů, od těch základních – anorganické, organické, fyzikální a analytické chemie – až po specializovanější chemické obory – třeba farmaceutickou chemii, biochemii, patobiochemii. Ale farmacie vzešla z přírody. Na jejím počátku bylo vyhledávání léčivých látek z přírodních zdrojů.

Teď je to jinak? Odklonila se farmacie od přírodních látek?

Z velké části je to dnes syntetická výroba léčiv. Řada přírodních látek se dnes vyrábí průmyslově, protože věda pokročila. Ale z přírody se stále čerpá, nadále se zkoumají nebo získávají účinné látky z přírodních zdrojů.

Kolem léků koluje mnoho mýtů. Čemu lidé věří, a přitom by věřit neměli?

Ano, každý z nás máme nějaké představy o lécích, které nemusí odpovídat skutečnosti. Ne vždy je možné rozdělit je jednoduše na ty, které jsou prospěšné, a na ty, které prospěšné nejsou. Pokud například říkáme, že nebudeme jíst léky, protože „to je chemie a já žádnou chemii nechci“, museli bychom se zbavit celého života, protože život je svou podstatou „chemický“. V živých organizmech neustále probíhají biochemické procesy. Tato zkratka prostě neplatí. Samozřejmě většina léčivých přípravků jsou látky, které nejsou tělu vlastní, a tělo na ně reaguje – musí se s tím vyrovnat. Ale takových cizorodých látek dostáváme do těla spoustu třeba každým nadechnutím. Člověk je k jejich zpracování vybaven – existují procesy v těle, které tyto látky odbourávají a vylučují.

Co nejdůležitějšího vám farmacie dala?

Dalo mi to přírodovědecké vzdělání, které sice dnes profesně nevyužívám, protože pracuji v jiném oboru, ale které mě po celý život doprovází jako vnitřní bohatství. Potkal jsem se se skvělými spolužáky. A doba studia v Hradci Králové byla také časem mého osobního a duchovního vývoje.

Po vystudování farmacie jste několik let pracoval jako lékárník. Bavilo vás to? Určitě, líbil se mi přirozený kontakt s lidmi za tárou.

Proč jste tedy nezůstal lékárníkem?

Přechod od farmacie k práci s lidmi v církvi byl zpočátku nenápadný, ale později měl jasný zlom. Už od střední, ale hlavně od vysoké školy jsem byl angažovaný křesťan a během studií farmacie jsem se svojí vírou netajil. Spustilo to zvláštní proces – setkal jsem se s řadou spolužáků, kteří během studia uvěřili. Na koleji jsme založili skupinku, kterou jsem vedl. Práce s lidmi mě bavila a zároveň mě přitahovala duchovní oblast, hodně jsem četl Bibli. Když jsem skončil farmacii, pustil jsem se do studia teologie na semináři.

Cílem vašeho studia teologie nebylo sloužit jako duchovní?

Ne, původně jsem k tomu nesměřoval. Naopak, měl jsem jasno v tom, že chci pracovat v lékárně. Studiem jsem chtěl jen naplnit svůj zájem. Ale všimli si toho lidé v církvi a Rada Církve bratrské mě a manželku oslovila, jestli bychom se nechtěli přesunout z Prahy, kde jsme tenkrát žili, do Veselí nad Lužnicí, kde malé společenství hledalo správce budovy. Ta v létě sloužila i k rekreačním účelům. Tenkrát jsme té výzvě rozuměli jako odpovědi na naše modlitby, kde by nás Pán Bůh chtěl mít. Časem se ukázalo, že představa veselského společenství o domovníkovi je, že bude dělat nejen domovnickou činnost, ale i nějakou práci s lidmi. Tomuto očekávání jsem vyšel vstříc. Nadále jsem však pracoval v lékárně, poté jsem vykonával civilní službu v nemocnici v Táboře. Dělal jsem toho ve sboru čím dál víc. Po nějaké době za mnou přišel Karel Taschner z Rady CB s tím, jestli bych zvážil odchod z lékárny a práci ve sboru naplno. Věděl jsem, že sedím na dvou židlích a že si musím vybrat. A zvolil jsem židli pastýřskou. Ale rozhodování to nebylo jednoduché. Tušil jsem, že obětuji něco, k čemu se už možná nevrátím.

Co to bylo? Co vám z tehdejší práce nejvíc chybí?

Samotný obor propojující kontakt s lidmi a přírodní vědy pro mě byl přitažlivý. Dnes už neřeším, zda mi chybí – mám jinou práci, která mě baví.

Už na vysoké škole jste hořel pro Krista a vedl skupinku. Kde začala vaše osobní víra?

V mém duchovním životě byly nějaké zlomové okamžiky, ale dnes jim nepřikládám velkou váhu. Svou cestu k Bohu vnímám spíš jako postupný vývoj. Něco zaseli rodiče a společenství, jehož jsem byl součástí. To, že jsem byl od dětství v kontaktu s Biblí a s věřícími lidmi, mělo velký význam, protože mě to formovalo. Pak přišly zkušenosti na vysoké škole s druhými lidmi, které rozhodly, že jsem nezůstal u formálního křesťanského vyznání. K základním hodnotám a znalostem se připojily zkušenosti s tím, jak Bůh v tomto světě jedná. Viděl jsem, že Boží duch proměňuje člověka. Vidět duchovní růst u druhých zpětně podporovalo mou vlastní proměnu.

Viděl jste Boha i ve vzorcích pod mikroskopem?

Určitě. Jednou z významných složek mé zbožnosti je, že víra dává smysl či jednotící koncept všemu, co zažívám. Vzpomínám na učitele obecné biologie, váženého starého pána, když v amfiteátru stál u tabule a líčil, jak to v buňce funguje. Podrobně vysvětloval různé regulační mechanismy, na konci přednášky se opřel zády o tabuli a pronesl: „Víme, jak to funguje, ale nevíme proč.“ Pro mě víra ve Stvořitele je mimo jiné klíčem ke smysluplné odpovědi na takovou otázku. Za podivuhodnými jevy a ději v přírodě i ve společnosti je záměr. Každý detail má smysl, zapadá do nějakého celku. Samotné přírodní vědy na tuto otázku odpovědět nedokážou.

Využíváte v životě všechny tři odbornosti, které jste si osvojil – farmacii, teologii a psychologii?

Hlásím se k pojetí člověka v perspektivě biologické, psychologické, sociální a spirituální. Pohled na člověka jako živý organismus připomíná jeho tělesné uspořádání, potřeby a potíže. Psychologická perspektiva jde trochu víc pod kůži a věnuje se jeho prožívání, snaží se rozumět jeho chování a jednání a pomoci mu naplnit potřeby, na něž upozorňují jeho pocity. Sociální rozměr lidského bytí odkazuje k postavení jedince ve společnosti, tedy k jeho vztahům a sítím, které z těchto vztahů vznikají. Zabývá se též uzly, které se tam někdy mohou zašmodrchat. Zbývá spirituální oblast, v níž se dotýkáme závažných otázek původu, smyslu a přesahu života, vyrovnáváme se zde s vinou, utrpením a smrtí. Dnes při práci s lidmi těžím z toho, že mám přírodovědné vzdělání, že jsem se ve zdravotnictví pohyboval a přes psychologii jsem se k němu vrátil. Když lidé začnou mluvit o nemocech a o lécích, tak to není pro mne řeč zcela neznámá. To je jistá výhoda, pomáhá mi to zorientovat se a vidět souvislosti mezi tělesným zdravím a nemocí a různými jinými potížemi, ať už jsou rázu psychického, nebo duchovního. Práce kazatele mě vycvičila v kontaktu s různými lidmi v nejrůznějších potížích. Moje současná poradenská a terapeutická praxe se pochopitelně opírá o příslušné psychologické vzdělání teoretické i praktické.

Ordinovaným kazatelem jste dvacet let – kromě Veselí nad Lužnicí jste sloužil ještě v Bystrém v Orlických horách a v Arše v Pardubicích. Co vám služba kazatele přinesla?

Velikou zkušenost s různými situacemi v lidských životech. Setkával jsem se s nemocnými, s umírajícími, s pozůstalými, s lidmi, kteří byli před důležitými rozhodnutími a po nich, s lidmi v různých životních situacích a krizích, s mladými lidmi před svatbou, ale také s těmi, kteří se rozváděli. Pestrost života se ke mně dostávala ve velké šíři, intenzitě a bohatství. Jako příklad mohou sloužit zpovědní rozhovory. Kromě křtů byly pro mne asi nejvýraznější zkušeností v práci kazatele. Zejména v Arše jsem měl velkou příležitost, když lidé přicházeli k víře, často už ve zralém věku, a když potom procházeli křtem. Když vyznávali hříchy a činili pokání, bylo to nesmírně silné.

Bylo to tohle, co vás přivedlo ke studiu psychologie? Abyste těm lidem mohl víc pomoct?

Nepochybně to byl jeden z významných faktorů. Po pravdě v osobním kontaktu s lidmi jsem byl na počátku své kazatelské práce velmi nejistý a domnívám se, že jsem tam také udělal spousty chyb. Ale postupně přibývaly zkušenosti a příležitosti a v závěrečné fázi mého působení ve sboru tvořila tato osobní setkání asi 60 % mého pracovního času. Navíc přibývalo těch, kdo s sebou přinášeli složité věci i velké bolesti a měli za sebou nesnadné životní příběhy. Měl jsem pocit, že tomu všemu potřebuji ještě víc rozumět – co se děje v lidské duši a v lidských životech, kdy je na místě pomoc duchovní, a kdy jiná. Někdy nestačila jen modlitba, podobně jako jindy nestačil jen paralen. Některé potíže se nevyřešily prostě tím, že se lidé obrátili k Bohu. To bylo jistě důležité, ale část jejich problémů zůstala. Pokud něco dělali špatně ve vztazích s druhými lidmi nebo špatně zacházeli sami se sebou, tak to Pán Bůh za ně nevyřešil. A léky na to také nepomohou, je třeba hledat ještě jiné cesty řešení.

Proč jste se rozhodl skončit se službou kazatele a věnovat se psychologii?

Důvody byly jednoduché – nebyl to žádný plán, jen jsem věděl, že potřebuji změnu. Sbor potřeboval také změnu. V Arše jsem pracoval 12 let a bylo na místě, abych skončil. Měl jsem ukončené studium, tak jsem se rozhodl, že když ukončím práci kazatele v Arše, na jiné místo ve sboru už nenastoupím a posunu se profesně zase o kousek dál.

Co bylo na službě kazatele nejtěžší?

Nejtěžší pro mne bylo to, že v osobě správce sboru se protíná více protichůdných rolí. Očekává se, že bude mít s ovečkami blízké vztahy, ale za pár let zmizí a tyto vztahy ukončí. Je bratrem, ale své sourozence má také napomínat a káznit, někdy i řídit. Je „služebníkem“ s nevelkými pravomocemi, ale má stát v čele, vést a nést odpovědnost.

Přemýšlíte, že byste se někdy do role kazatele vrátil?

Jsem spokojený v práci, kterou nyní dělám, a nepřemýšlím o tom, co bude za nějakou dobu.

Blížíme se k závěru: Kdy jste s Bohem nejšťastnější?

Vracíme se na začátek – v přírodě. Každý východ slunce, zpěv ptáků, proměna přírody napříč ročními obdobími. To jsou úžasné duchovní zážitky, jsou to Boží doteky.

Pořád hledáte ptačí hnízda?

Nehledám. Ale zasadil jsem vinnou révu a letos jsme sklízeli první hrozen. Když si vybavím tu chuť, přijde mi to jako zázrak – jako proměna vody ve víno. Cením si takových drobných nesamozřejmostí. K duchovnímu zážitku mi často stačí chuť obyčejného jídla nebo kvítek sedmikrásky.

Je kazatel Bohu blíž než psycholog?

Nevím, nemohu mluvit za kazatele ani za psychology obecně. A pokud jde o mne, jsem doufám hlavně člověk. Dnes se na řadu věcí věřícími lidmi označovaných jako „duchovní“ jako obyčejný člověk dívám z větší dálky. A někdy v nich tolik zbožnosti nenacházím. Naopak pokud v práci vidím, že klient objevuje důležité pravdy o sobě a svém životě, mám dojem, že koukám Pánu Bohu pod prsty navzdory tomu, že tam nezazní ani jedno explicitně „duchovní“ slovo. Vypadá to trochu jinak, ale možná je to podobná proměna, jakou jsem viděl, když lidé činili pokání nebo se nechávali křtít. Nebo když vidíme, že nějaký lék přinesl úlevu. Domnívám se, že takhle nějak může vypadat evangelijní proměna vody ve víno. Neokázalá, ale zázračná.