Spánek nepřicházel. Kolikátá noc beznaděje už to je? Jitka hleděla do tmy a hlavou jí jako nekonečná smyčka zaseknuté gramofonové desky běželo: „Je mi devatenáct, jsem rozvedená, nemocná, bez vyhlídek. Celej život rozbitej. Tohle nikdo nedá dohromady. Zůstanu sama a půjdu do blázince.“

Manžel se na ni vykašlal. Byli spolu rok a Jitka začínala kulhat. Na ten večer, kdy jí řekl, že se chce nechat rozvést, Jitka nezapomene. Celou noc brečela tak, že ráno nemohla ani mrkat, jak měla opuchlé oči. U soudu řekl, že si to představoval jinak. A že Jitka o nemoci věděla už před svatbou a zatajila mu to. Byla to lež. Dozvěděla se to možná jako poslední z rodiny. Tak to za socialismu bylo – roztroušená skleróza měla tak špatnou pověst, že lékaři usoudili, že pacientovi s touhle diagnózou víc pomůže žít v nejistotě a nevědět, proč je mu tak zle, než říct mu pravdu. Jasně, že si to představoval jinak – byl vekslák, chtěl dobře vypadající ženu, která se na nic neptá, chtěl žít v luxusu a pohodlně. Kupoval si ji, ale Jitku tohle pozlátko nikdy neoslňovalo, cítila z toho povrchnost. Ale protože chtěla z domu, tak se v osmnácti vdala.

Ani její dětství totiž nebyla žádná hitparáda. Vlastně když se teď v těch bezesných nocích vrací ve vzpomínkách, bylo tam tolik stresu, že z toho nic jiného než nemoc nekoukalo. Doma se rodiče hádali a Jitku jako šestileté dítě, které hledá svoji hodnotu, učitelka hned v první třídě jedinou větou zařadila do kategorie podřadných. A bylo. Na tom se sebedůvěra vybudovat nedala. Táhlo se to s ní celou základkou. Takže si pak vybrala obor jen proto, že se tam hlásila kamarádka. Jenže kamarádku nevzali a Jitka se ocitla v přípravě na povolání, které dělat nechtěla. Její vnitřní nejistota k sobě přitáhla pozornost „dravců“ a přišla šikana.

A teď tohle. Přesně si pamatuje moment, kdy to pro ni začalo – Šašek a královna. Šly s kamarádkou z kina a viděla autobus – a nad ním ještě jeden. Bylo to tak divné, že šla na oční. Tam jí řekli, že si vymýšlí, že s očima nic nemá. Pak ji kolega z práce upozornil na to, že za sebou tahá nohu. Začala ztrácet rovnováhu, vrážela do lidí. A ta strašná únava… Byla schopná lehnout si na zem a spát a chtěla jediné – aby jí všichni dali pokoj. Testy pak ukázaly, co to je. Jenže jí to do očí dlouho nikdo neřekl.

Tak teď to ví. Ještě jí není dvacet, má nemoc, která se bude jen zhoršovat, a je na ni sama.

Tomáš seděl v předsálí porodního sálu a pomalu v něm narůstala panika. „Počkejte tu, tak za deset, maximálně dvacet minut vás zavoláme,“ usmála se na něj sestra a odešla. Jenže to bylo už pětadvacet minut a uvnitř je ticho. Žádný dětský pláč, žádné jiné uklidňující hlasy, nic. Slyšel jen mechanické zvuky dýchacích přístrojů. Proč nekřičí? Nenadechlo se. Jeho dítě se určitě nenadechlo. Kolik postižených, kteří začali svůj život tím, že se pořádně nenadechli, už v životě viděl! „Otče, Ty přece víš, co to je, být otcem, pomoz jim tam! Vezmi to do svých rukou, prosím! Jestli budu mít ještě postižené dítě, tak to nedám…“

Tam uvnitř je jeho žena. Neví, co se děje, protože bylo předem jasné, že jejich dítě přijde na svět císařským řezem. Jitka už nechodila. Poslední měsíce těhotenství strávila v nemocnici. Tomáš s ní byl denně – staral se o ni, každý den ji koupal. Nepřišlo mu, že by na tom bylo něco zvláštního. Hlavou mu probleskla vzpomínka, kdy si ho „na kobereček“ pozval doktor. „Jak si to představujete – dostat holku na vozíku do jiného stavu?“ začal zostra. Seděl v křesle, ani se na Tomáše nepodíval. A Tomáš začal trpělivě vysvětlovat.

Jitce bylo osmadvacet, jemu o čtyři méně, měli za sebou roky života s touhle nemocí a věděli o ní všechno, co vědět mohli. Včetně toho, že se názor lékařů na těhotenství, které před revolucí pacientkám s RS striktně zakazovali, hodně změnil. Nemoc není přenosná ani geneticky a těhotenství může mít dokonce na její průběh pozitivní vliv. Výzkum se posouvá, a i když je to pořád nevyléčitelná nemoc, ví, že existuje léčba, při které dokonce nemocný člověk ani nemusí ztratit zaměstnání, třebaže je fyzicky náročné. Ano, ví i to, že je to člověk od člověka jiné a že u Jitky byly ty první roky, kdy se mlžilo, dost zásadní, takže už nikdy chodit nebude. A že se to nejspíš bude pořád pomalu zhoršovat. Ale tak to prostě je. I tak má ještě život před sebou a je jen na nich, jaký mu dají smysl. A oni se rozhodli dát lásku dítěti.

Tomáš mluvil klidně, ale pevně, s jistotou člověka, který je mnohem dál než u načtené teorie. A na té jistotě nemohl nic změnit ani doktor, který mu tady nadává. Lékař najednou zvedl hlavu a podíval se na Tomáše: „Pozval jsem si vás, protože jsem před vámi chtěl smeknout. Nikoho takového jsem mezi mladými ještě nepotkal.“

Třicet minut. „Bože můj, co se tam děje? Vstup tam do toho, prosím! Vždyť víš, že co bude v mých silách, o to se postarám. Udělám, co bude potřeba, i když to nebude jednoduché, ale teď je to prostě na Tobě…“

Jednoduché to nebylo nikdy. Ani pro něj, ani pro Jitku. Dlouho se bránila tomu, sednout na vozík – byla to rozumem nastavená červená lajna. Věděla, že když se jednoho dne přestane snažit chodit, tak už nikdy chodit nebude. Ale bylo to tak vyčerpávající, že s vozíkem nakonec přišla ohromná úleva. Pro oba. Ta doba, kdy se Jitka i osmkrát za noc snažila dojít na záchod, kdy už hole byly k ničemu, kdy padala a on měl strach, že si jednou rozbije hlavu, kdy vyskakoval z postele, aby ji stihl zachytit… A každé ráno po takové noci, kdy musel do práce… Ne, jednoduché to nebylo.

Šlo by to ovlivnit v začátku, kdy ještě měla ataky nemoci, po kterých mohlo dojít k mírnému zlepšení, ale teď už ne. Jitčin zdravotní stav už se ustálil na přímce s mírně sestupnou tendencí. A do toho deprese jako průvodní jev stavu, se kterým se mladý člověk odmítá smířit, i jako regulérní syndrom nemoci, která ovlivňuje mozek. Ať se ji z toho snažil dostat, jak chtěl – a že byla Jitka otevřená komunikaci a Tomášova psychická podpora ji dostávala z těch nejhlubších propadů –, nikdy netrvalo dlouho a byla v něm zas. Třeba hodinu poté, co se z jednoho pracně vyhrabala. Bez lékařské pomoci a bez léků to prostě už nešlo.

Čtyřicet minut. Proč mě pořád nevolají? Co když je něco i s Jitkou? „Pane, prosím!“ Moc si nevzpomíná, kdy Jitku uviděl poprvé. Potkali se v nemocnici – Tomáš tam byl s krvácením do mozkové pleny po úraze při tréninku boxu a byl tam tehdy déle než Jitka. Ale kontakt mezi nimi zůstal, i když ji pustili a on tam ještě ty dva měsíce pobytu dotáhl. A pak se za ní jednou jel podívat a ona mu přišla otevřít v minišatech. Seklo jí to tak, že mu mohly vypadnout oči. Jak na tom je se zdravím, mu řekla na rovinu a hned, když mezi nimi začal vznikat vztah. Zkušenost s manželem jí stačila.

Začali spolu chodit – i když to slovo zrovna moc realitě neodpovídalo. Vzpomínal, jak mu jeho babička, která měla dar vidět věci dopředu, říkala: „Hned jak budeš moct, Tomáši, udělej si řidičák, protože Jitka bude potřebovat vozit.“ Byla to moudrá žena. Našli bezbariérový byt v bytovém domě upraveném pro vozíčkáře. Po necelých pěti letech známosti a zhruba po roce bydlení byli na rozchod. Ne kvůli nemoci, ale přestávali si rozumět. A taky ten Karel.

Padesát minut. Dveře se otevřely. Konečně! Tomáš vyskočil ze sedadla. Ze sálu vyšla sestra. Ztrhaná, vypadala neskutečně unavená. „Váš syn se nenadechl, je teď v inkubátoru.“ Je to tady. Defilé všech těch postižených se Tomášovi před očima prošlo znovu. Sesunul se zpátky do sedačky. „Naše dítě. Slíbil jsi, že nedopustíš zkoušku nad naše síly, Bože. Myslels to vážně? Chci ti věřit… věřím ti.“

„Věřím ti, Bože…“ A vlastně za to může Karel. Jitka se s ním potkala ve spojovací chodbě budovy a před Tomášem na něho začala pět ódy. Jaký je to charakter, jak jí rozumí, jak umí naslouchat… Tomáš si z toho vyvodil jediný zcela logický závěr a rozhodl se při první příležitosti na Karlovi oprášit tréninky. Nemusel čekat dlouho – jednou Jitka pozvala Karla k nim domů. A na návštěvu přijel na vozíku kvadruplegik. Kluk, co si při skoku do vody zlomil vaz. A Tomáš hned viděl, že Karel s Jitkou žádný záměr nemá – prostě to tam nebylo. Stali se z nich přátelé.

„Věřím Ti, Bože… vlastně jsem tě vždycky hledal. Hledal jsem do života moudrost a řád. Celou tu dobu, kdy jsem tě ještě neznal, jsem byl hladový po tobě, Ježíši, jen mi to nikdo neřekl.“

Jednou slyšel, jak Jitka poslouchá rádio. Ten den spolu nemluvili, takže byl otočený zády a jen natahoval uši, protože to, co slyšel, ho zaujalo. Bylo v tom tolik moudrosti! Ne takových těch keců, tohle bylo o životě. Uslyšel cvaknutí – skvělé, je to kazeta, může si to kdykoliv poslechnout znovu! A taky to udělal. Byla to Malá škola lásky od Marie Frydrychové. Nadchlo ho to. Dozvěděl se, že je to křesťanka – a Karel byl taky křesťan. Začal Jitku i Tomáše zvát do společenství – tehdy se ještě scházeli po bytech. Zpočátku si říkali, že jsou ti lidé divní – všichni byli mladí, ale když se modlili, byli tak strašně vážní!

V Tomášovi ovšem nenechali sebemenší pocit, že by ho „lovili“. Cítil v nich něco, co vždycky hledal. Dneska by to nazval pokojem. Taky zjistil, že ty moudré řeči nemají ze sebe, ale že čerpají z Bible. Tak ji začal číst taky. Hledal Ježíše – a obrátil se dřív, než mu řekli, jak by to měl udělat. A čím víc ho poznával, tím špinavější se cítil. Až došel do bodu, kdy věděl, že takhle už žít nechce. Toužil po odpuštění a smíření s Bohem. Ze skepse, že je Bohu jedno, jak se nám daří, přišla naděje, že vstupuje do našich trápení. Člověče, přičiň se a Pán Bůh ti pomůže. Začal se modlit – a věci se začaly měnit.

Jenže Jitka se zasekla na tom, že ti lidé jsou divní. Měla strach, jestli se nedostali do nějaké sekty a zájem o křesťanství ji začal opouštět. S každým dalším setkáním se u ní zvyšovala alergie na věci víry.

Kdyby se tehdy Jitka neobrátila, jejich životy by se rozdělily. Ale na posledním shromáždění, na které se jí nechtělo, ji Bůh přemohl. Něco se v ní zlomilo. Brečela a brečela. Tekly jí slzy jako hrachy. A bylo jí tak krásně… Místo rozchodu byla svatba. I v tomhle Bohu věřili.

„Je vám dobře?“ zeptala se jiná sestra, když viděla Tomáše sesypaného v sedačce. Pokusil se jí to říct. Jeho nejhorší obavy dostaly kabát ze slov. „To vás vyděsila úplně zbytečně, váš syn byl bez kyslíku jen chvilku, to na jeho mozek nemůže mít vliv!“ řekla zvesela a usmála se na něj. „Máte normální krásné dítě. Můžete slavit.“

U stolu v kuchyni na faře sedí Tomáš a prohlíží fotky. Jitka sedí ve vozíku u druhé strany stolu. Před sebou má hrnek s čajem, ze kterého trčí brčko, protože už si hrnek sama nepodá. Vařit nemůže už dlouho. Ale velké modrošedé oči jí září. Je jí jedno, že je na vozíku. Mají domov, kde se může bezpečně pohybovat, protože kvůli ní církev nechala udělat v domě oblé rohy. Ten dům a lidi v církvi, kteří je obklopují, jsou obrovským svědectvím jejich rodičům o tom, co to znamená žít s Bohem. Naplno, protože Tomáš je kazatel. Jejich syn Samuel dokončil bakaláře a bude pokračovat ve studiu. Tomáš do něj pouštěl Boží světlo ve chvílích, kterým říkal „okénka“ – bývaly to několikaminutové intervaly kdykoli během dne, při společných činnostech. Často večer, když viděl, že syn je otevřený pro přijetí paprsku Božího světla, malého poselství, které dětská duše právě potřebovala. Když mu bylo osmnáct, vydal svůj život Kristu.

„Žijeme obyčejný život,“ říká Tomáš. Ale dějí se v něm neobyčejné věci. Třeba v době, kdy byla Jitka těhotná a už hodně nemocná – a Tomáš nepřemýšlel o návratu do práce, aby se o ni mohl starat. Žili jen z invalidního důchodu a příspěvku na péči, což jim ani při hodně skromném životě do konce měsíce nemohlo stačit. Bylo to na doraz, neměli co jíst ani oni, ale už ani pes – a nikdy by to nikomu neřekli. Tak se modlili. A táta jim donesl plnou tašku navařeného jídla a konzervu pro psa navíc, což neudělal ještě nikdy. Nebo když sehnali levně na inzerát pleny a jejich prodejci jim k 37 plenám zadarmo přidal i kočárek s fusakem, lahvemi a kompletním vybavením pro kojence mnohonásobně převyšujícím cenu plen.

Tak to s Bohem je. V době, kdy křičíme na Pána Boha, ať konečně něco udělá, tak hlasitě, že není slyšet nic jiného, nám Bůh tichým hlasem odpovídá: „Nechte mě pracovat, řeším to.“ I když už člověk stojí před zdí, Bůh vždycky udělá něco, co si nedokážeme představit. Najde a ukáže skrz tu zeď cestu. Jako průchod ve zvukové bariéře kolem dálnice – lidi ho nevidí, ale Bůh o něm ví. „Bože, věřím ti. A vím, že mi pomůžeš.“

podle autentického vyprávění manželů Jitky a Tomáše Trávníčkových z CB Neveklov napsala Eva Čejchanová foto archiv rodiny Trávníčkových a Eva Čejchanová

Svými zkušenostmi jsou Trávníčkovi ochotni pomoci těm, kdo pomoc potřebují. Kontakt: tomas.travnicek@cb.cz.