Stál tam a pořád se ještě vyděšeně třásl. Co to chtěl udělat?! Kolik chybělo? Vteřina? Pár centimetrů? Bože... jestli tam někde seš, tak mi, prosím tě, pomoz!!

Radek stál a chvíli na tu skupinku pankáčů jen tak koukal. Kouřili, smáli se a vypadali bezstarostně. V té rebelii, která z nich čišela, mu voněla svoboda. „Hej ty,“ všiml si ho jeden z nich. „Chceš taky?“ Natáhl k němu ruku s paličkou trávy. Radek nevěděl, co to je, bylo mu šestnáct a s marihuanou se zatím nesetkal. Pár let po revoluci to pořád ještě byla vzácnost. „Na, nacpi si,“ podal mu další kluk fajfku a vytáhl zapalovač. Radek se díval, jak to dělají ostatní, a opakoval to podle nich. Potáhl a vdechl kouř. Po chvíli se s ním začala houpat silnice. Všechno viděl třikrát. Smál se blbostem jako všichni v té skupině. Bylo to fajn. Vzali ho mezi sebe. Bylo mu tam dobře. Druhý den to chtěl zas. A další zas. „Kup si. Prodává se to v Pekle.“ Pajzl, kam by slušný člověk nevlezl, hostil překupníky. Neplacená nabídka skončila. Dávka trávy stála stovku.

* Převaloval se na posteli a nemohl usnout. Svírala ho úzkost a deprese. Od chvíle, kdy poprvé vzal marihuanu do ruky, uplynulo osm měsíců. Klid byl ten tam a v jeho úvahách nebyl jiný způsob, jak se dostat do pohody. Nemohl spát, nemohl fungovat. Třásl se uvnitř i navenek. Byly dvě hodiny ráno. Oblékl se a vyběhl do tmy. Telefonní budka byla vymrzlá, a než vytočil číslo na dealera, zamlžilo se sklo. Potřeboval dávku.

* V zastrčeném koutě Pekla, v kouřovém šeru, plném kolotočového kraválu a barevných světel automatů stál Radek a nemohl se od automatu odtrhnout. Z rádia zněl Olympic. Slzy tvý mámy šedivý stékají na polštář...

„Mám matroš,“ přitočil se k němu známý, kterého by sotva nazval kamarádem. V ruce měl sáček s heroinem. Radek vytáhl tisícovku. Kde je ta doba, kdy mu na dávku drogy stačila stovka... Za těch osm měsíců, co vykouřil první dávku marihuany, se hodně změnilo.

Kdo tě zná se vůbec nediví, že stárne její tvář...

Jak se dostal až sem? Nejdřív ho přestala bavit škola. Do té doby tam byl rád a šlo mu to. Pak přestal s fotbalem. Hrál ho závodně, ale už ho nebavil. Měl partu. Pak ho z té školy vyhodili, protože kašlal na učení a párkrát přišel zhulenej. Tráva přestávala stačit, tak do toho začal míchat alkohol. Pak mu nabídli hašiš. Přišly stavy temna a utlumení. Pak LSD, houbičky, tripy.

Asi po roce mu někdo nabídl pervitin. První dávka byla lajna, natáhl ji do nosu. To byly úplně stavy! Tři dny nemusel jíst ani spát, necítil únavu. Řádil s klukama, zažil honičky s policií…

Utíkal z domu. Máma doma brečela. Byl na ni zlej.

Nečekej úsměv od ženy, který jsi všechno vzal…

Pak umřel táta, Radek ho měl rád. Nabídli mu heroin. Není z toho cesta ven. Už nešlo o to, aby mu bylo dobře, ale aby mu nebylo tak strašně zle. Když bolí svaly, kosti, člověk se počůrává – je to síla. Aby si vydělal na drogu, začal dealovat. Jejich gang ale nebyl ve městě jediný, lezli si do rajonů, objevovaly se konflikty. Nikdy nevěděl, kdy půjde o život. Začal u sebe nosit zbraň.

Jen pro tvý touhy zborcený, léta ztracený ty oči pláčou dál.

Narůstalo v něm zlo. Ještě byl schopen rozeznat, že se mu mění myšlení. Věděl, že je schopen někomu ublížit. Nebylo mu ani dvacet a začínal vidět, že skončí v kriminále.

* Seděl u stolu a brečel. Nelíbil se mu tenhle život. Deprese, paranoia, neustále ve stínu smrti, výslechy na policii a nátlak, aby na sebe bonzovali… Bál se usnout v posteli, měl pocit, že by se už neprobudil. Dva kámoši z gangu skončili za drogy na dlouhé roky ve vězení. Jeden to nedal. Kdyby se Radek dostal do kriminálu, tak to taky nedá, taky by se oběsil. Na co je takový život? V neustálém strachu, usíná na židli vyčerpáním… párkrát ho napadlo hledat cestu ven, ale nevěděl jak. Neznal nikoho, kdo by se z heroinu dostal. Všichni kolem něj na tom byli stejně špatně, ne-li hůř než on. Byla to totální beznaděj.

* Ten den se vzbudil pozdě. To ty prášky na spaní, někdy po nich spal i dvanáct hodin. Měl tam poslední. Už je nebude potřebovat. Dozrálo to v něm. Neřekl to nikomu, ale už v sobě ten rozsudek měl. Naobědval se a vyrazil. Nezastavilo ho ani to, že doma zůstala máma a jeho tři sourozenci. Šel rychle. Měl vybrané místo, nebylo to daleko. Prázdné, tiché, nikdo tam nebude. Za chvíli se tudy prožene rychlík. Radek stál těsně kolejí a čekal na chvíli, kdy udělá krok a bude mít navždycky klid. A vlak jel.

* Uskočil v poslední vteřině. Nebylo moc kam, musel se celým tělem přitisknout k vysoké kamenné zdi, která vedla těsně vedle kolejí. Vlak mu hučel pár centimetrů za zády a tlaková vlna byla tak silná, že byl přesvědčen, že ho to stejně smete. Pak ta vichřice přešla. Nastalo zvláštní ticho. Stál tam a pořád se ještě třásl. A z nitra zničené duše se v tom tichu k Bohu prodrala zoufalá, do morku kosti opravdová modlitba. Byl to zlom.

* Uplynul jeden jediný den. Radek vzal recept na léky na spaní a šel si je do lékárny v centru města vyzvednout. Na náměstí byla spousta lidí a hluk, byla slyšet kytara. Něco se tam dělo. Táhlo ho to k nim. Když přišel blíž, viděl lidi, kteří hráli pantomimu, a slyšel jejich svědectví o tom, jak jim Bůh změnil život. Poprvé v životě slyšel evangelium v takové moci. Najednou to viděl jasně – Kristovu slávu, to, že ho netrestá, ale že ho chce zachránit, že na tom kříži byl kvůli němu – Radkovi, aby nežil v beznaději. Stál tam ohromen, Bůh se ho dotýkal. Na výzvu těch křesťanů, kdo chce vydat svůj život Ježíši, okamžitě zvedl ruku. Jeden z nich za ním přišel. Ptal se ho, jestli to myslí vážně, vysvětlil mu, co takový krok znamená. Radek to vážně myslel. Seděli spolu na lavičce a Radek opakoval slova modlitby. Ježíši, vstup do mého života a naplň ho svým světlem a svým pokojem. Dávám ti ho do rukou, abys v něm mohl jednat podle Boží vůle.

Na tu chvíli, kdy řekl amen, nikdy nezapomene. Bylo půl třetí odpoledne, 14. června 2001, den Radkova spasení.

* Zato na lékárnu zapomněl úplně. Vracel se domů a to, co se dělo v něm, se nedalo popsat. Na náměstí šel jako troska, chodicí mrtvola. A teď poskakoval radostí a nedovedl si srovnat v hlavě, co se to s ním děje. Mraky deprese se začaly rozplývat. Byl naplněn něčím bouřlivým, mocným a nádherným. Najednou cítil naději. Věděl, že má pro něj Bůh dlouhý a krásný život. Sotva doma otevřel dveře, máma na něj pohlédla s údivem. „Co se s tebou stalo?“ Zářil. Byl šťastný. „Mami, já jsem dneska uvěřil!“ No jo, pomyslela si. Jednou to muselo přijít. Už se z těch drog pomátl. Její strach o něj to nezmenšilo. Jen trochu změnil směr.

* „Radku co je s tebou? Přijď, přivezou matroš.“ „Musím ti něco říct. Nejdu. Já jsem s tím skončil.“ Nevěřil mu. Mysleli si, že si dělá legraci. S tímhle nikdo jen tak neskončí. Radek mu řekl, že se rozhodl pro Ježíše. A dalšímu z party pak taky. A dalšímu. Musel. Měl tu naléhavost v sobě, Bůh mu to dal na srdce. Radek sám by dal nevím co za to, kdyby mu tehdy někdo ukázal cestu. A teď ji zná. Já jsem ta cesta, pravda a život…

Teď měl v tašce Bibli – hltal ji, četl ji všude, neudělal bez ní krok. Nikdo z nich tomu nevěřil. Přesvědčovali ho. Kontaktovali ho ještě několik dnů, než pochopili, že ho opravdu ztratili. Stal se pro ně bláznem.

* Nejdřív přišly na řadu cigarety. Kouřil i čtyři krabičky denně. Nemodlil se za to, aby přestal kouřit, chutnaly mu. Ale toho dobra, co se do něj lilo, bylo tolik, že samo začalo vytlačovat zlo. V jeho životě pro zlo přestalo být místo. Najednou se tam nevešlo. Když si po třech týdnech zapálil, zjistil, že tu cigaretu vlastně nepotřebuje. A zahodil ji. Pokání z minulého života bylo hluboké a důsledné. Krok za krokem, hřích za hříchem. Vyznávání, opouštění, modlitby druhých, prosby o odpuštění. Do půl roku nadobro skončil s automaty i s drogami. Prášky na deprese hodil do řeky.

* Doma ale bylo těžko. Máma měla radost, že skončil s drogami, ale myslela si, že spadl do nějaké sekty. Že je fanatik. Že to s tou vírou přehání. „Buď seš blázen, nebo to je s tím Bohem pravda.“ Vysmívali se mu – a on se za ně modlil. Ale musel se odstěhovat.

Trvalo to čtyři roky. Čtyři roky intenzivní cesty za Bohem, modliteb za rodinu, poctivé práce a čistého života. Pochopili, že ho Bůh opravdu změnil. A uvěřila máma i všichni jeho sourozenci.

* Z práce šel do přírody. Prošel parkem a sedl si v altánu. Chtěl být s Bohem. Měl s ním co řešit. „Bože, já se odsud nehnu, dokud mi neodpovíš. Chci Ti sloužit – ale nevím jak.“ Otevřel Bibli a četl tak dlouho, až mu hlava klesla únavou. Probudil se v osm večer a znělo to v něm. „Jdi a kaž evangelium.“ Cos dostal, předávej dál. Pošli svůj chléb po vodě. Čiň mi učedníky.

Ta radost byla obrovská. Ještě ten den oslovil sedm lidí. Mezi těmi, kdo skrze jeho službu evangeliem uvěřili, byla i Karolína. Léta spolu sloužili ostatním jako sourozenci v Kristu, než ji Bůh Radkovi postavil před oči jako tu, kterou mu vybral pro život. A vybral mu nejlépe, jak mohl.

* Děkuji Ti, Ježíši, za to, že jsi mě v tom pekle nenechal. Že jsi na kříž vzal i všechnu moji vinu. Žes mě neodkopl, žes mě zachránil. Děkuji Ti i za každý krok na té cestě k Bohu, který jsi udělal se mnou. Že jsi mě vedl a obdaroval takovým bohatstvím. Děkuji za ženu, kterou jsi mi dal, za jedno srdce, které máme před Tebou, a za našeho syna. Děkuji za křesťanskou rodinu a za zachráněné životy každého z nich. Děkuji za každý den s Tebou. Děkuji za to, že jsi vlastním utrpením přemohl smrt. Kvůli nám. Kvůli mně.