Pán mi dal opět občerstvující verš z 16. kapitoly Přísloví, 33. verš: „Do klínu umítán bývá los, ale od Hospodina všecko řízení Jeho.“ Ano, jsem v rukou Božích, a proto se nebudu báti, ani v střelách nepřátelských a nikde. Nikde. Po obědě se začalo mračit a nastal chlad, a my se těšíme na lehčí pochod. Je potřebí velice, aby ten dusivý prach, jehož leží na silnici skorem na 5 cm, byl trochu svlažen a my ho nemuseli dýchat.

Déšť byl jen krátký, ale potřebný. Pán jako by věděl, že potřebí je, aby ten prach byl svlažen. Asi v 5 hodin jsme vyšli a přes Příbor a Janjar se ubírali. Nastaly nám ale ohromné kopce a stráně. Třeba jednu hodinu i více trval nám útrapný pochod přes jediný kopec. Šli jsme do půl desáté hodiny večer do jedné vesnice, jež se rozprostírala na dvou stráních. Ihned jsme si postavili celty a sháněli slámu pod ně. Ale těžko bylo co sehnati. Tak jsme i střechy z kučí trhali. Ach, chudá to krajina, samý kopec, stráň a skála. Cesty špatné, skorem žádné. Pionýři museli pro mašírující trupy cesty udělati.

Noc jsme měli pokojnou, ale bylo nám zima. Naše celta se nám zbořila a vítr nám profukoval skrz naše propocené šaty. Vzbudil jsem se, vstal, odepnul svoji celtu, do ní zaobalil a spal až do rána, když volali pro kávu. To bylo nedělní jitro dne 9. srpna. Když jsem se umyl a věci své dal do pořádku, otevru Bibli a prosím Pána za povzbuzující slova. Dal mi 15. kapitolu 2. Par, verše 5 a 6. Každé to slovo mohl jsem přirovnati k nynějším poměrům. Národ po národu šlapati bude. Co jiného je to i nyní? Jdeme na Srbsko, aby čest naší mocné říše byla zachována. Ale jak draze ta čest splacena bude? Kolik mladých životů padne za oběť tomu molochu války, kteří přec patří svým rodinám? A kteří mohli pracovati na povznesení svého národu. Kdo splatí ty škody, jež jenom ctižádost natropí? Pán Ježíš učí jinému směru. Blaze těm, kteří tiše věří v Něho, ti nemusí se báti, nebo Bůh je ostříhá.

Asi v 6 hodin jsme opět vyšli a přes hrozné kopce šli blíž a blíže k srbským hranicím. Z jednoho kopce už vidíme řeku Brunu, jež rozděluje říši naši od říše srbské. Vzpomínky mé zalétají do vlasti své k mým drahým, pro něž bych ještě rád žil a pro ně pracoval a se staral, ale jsem smířen s vůlí Boha svého a volám s apoštolem Pavlem: Mně živu býti je Kristus a umříti zisk. Prohlížím si zdejší krajinu, ale nic se mi zde nelíbí. Samá pahorkatina porostlá všelijakým křovím. Tu a tam nějaká kuča a okolo ní málo políček chudobných. Obilí je zde dost zelené i všecko ovoce. Cestou vždy někde odpočíváme a já se občerstvuji kávou, kterou pravidelně s sebou béřu. Ve 12 hodin přicházíme do vesnice Janjar – Příbor a tam obědváme. Blížíme se rychle k hranicím a brzy snad budeme tváří v tvář s nepřítelem a vyměňovat kule z našich ručnic. Nemám však žádného strachu a chci věřit, že mne Pán zachová pro moji rodinu. Chtěl bych žít ještě s mojí drahou Stázičkou a mými dětmi. Poroučím vše do rukou Páně. Ať je jak On chce. Myšlénky mé se nyní obírají mnoho věčností, a když tak unaven kráčím, často zatoužím po odpočinutí věčném. Pán mě zas potěšoval slovem svým, když v poledne jsem odpočíval v jedné zahradě na strání z proroctví Jerem. 17. kap. Zvlášť ten 14. verš byl mi takovou prosbou: „Vysvoboď mne a vysvobozen budu.“ Ano, toť mojí útěchou, když v mém traplivém stavu často srdce mé umdlívá a se chví. Bůh je síla má ve všelikém soužení, pomoc vždycky hotová.

Bylo nám slíbeno, že dostaneme oběd, ale přišel rozkaz, že musíme jít dál. Tedy bez posily o hladu a žízni brali jsme ty břemena na sebe a šli dál asi dvě hodiny, kde byl lágr. Tam na jedné stráni jsme si postavili čety a čekali na toužený oběd. Chleba jsme již neměli žádný a koupit nebylo možno nic, a náš trén je stále pozadu. Ó, to nám chutnalo, jenže bychom byli snědli ještě jednou. Potom se nám to pěkně spalo, neb jsme měli suchou trávu a bylo nám teplo.

Ráno jsme se probudili posíleni spánkem a šli si pro kávu, kterou jsme bez chleba vypili. Potom jsem četl slovo Boží z 2. Král. 19. kap. Oddán do vůle Boží čekal jsem na rozkaz, co bude dále. Začíná být horký den v pondělí 10. srpna. Místo, na němž lágrujeme, je velice krásné údolí a okolo samý pahrbek, porostlý křovím. Tu a tam vykukuje nějaká kuča, jako v pohádce. Snad zde budeme dnes celý den.