Jakou má lidstvo budoucnost? Směřujeme do pekel, nebo máme očekávat lepší zítřky?

Výroční meditace nad Komenského opus magnum Obecná porada o nápravě věcí lidských

Jakou má lidstvo budoucnost? Směřujeme do pekel, nebo máme očekávat lepší zítřky? Stojíme na pokraji zkázy, nebo u bran království nebeského? Jak na tom jsme? V jaké jsme kondici? Rok 2020 skýtá příležitost promyslet vyhlídky lidstva, je totiž rokem významného výročí. Když Jan Amos Komenský před 350 lety zemřel, zanechal po sobě své největší nedokončené dílo s názvem Obecná porada o nápravě věcí lidských. Dílo je to krásné, hluboké a rozsáhlé. Původní rukopis čítal nějakých dva tisíce stran textu. Překlad do češtiny byl rozvržen do tří svazků, každý kolem pěti set stran. Jedná se tedy o velkolepý projekt, unikátní myslitelský počin, literární poklad, jeden ze zdrojů českého duchovního dědictví. Byla by škoda z něj nečerpat a nechat ho ladem. Vždyť nejhlubší lidské otázky, které pojednával Komenský, řešíme i dnes. Co jsou to věci lidské, co je s nimi v nepořádku, a také otázka nejdůležitější – dají se nějak napravit, reformovat, polepšit?

Lidskost není docela v pořádku, ale není ani docela ztracena: Podstata Porady

Jak název Komenského díla napovídá, jádrem je neutuchající zápas o lidství a lidskost. Lidství je nám dáno, lidskost je úkol. Rodíme se jako lidé s jedinečným potenciálem, otázka zní, jak s ním nakládáme. S Komenským pozorujeme, že naše lidství je rozporuplné. Máme vskutku vynikající potenciál, mnoho víme, mnoho umíme, mnoho můžeme, ale právě tato naše kapacita je naší největší hrozbou. Všechno, čím disponujeme, dokážeme zneužít. Ať jde o náš rozum, vůli, emoce, vztahy, tvořivost, nebo humor, naprosto vše umíme užít dobře i zle, usus i abusus, říká Komenský. Jsme jediné bytosti, které mají potenciál sebezničení. Výzva k poradě, jak uskutečňovat náš potenciál lidsky, je proto svrchovaně aktuální a žádoucí.

Komenský „věci lidské“ promýšlí v podstatě ve všech svých dílech, ale v Poradě je pojednává zřejmě nejuceleněji a nejsystematičtěji. Jednak pojmenovává příčiny lidských neřádů a jednak velmi detailně rozpracovává plány obnovy. Celé jeho nápravné úsilí stojí na antropologickém předpokladu, který se může jevit na první pohled jako triviální, ve skutečnosti je však nesmírně hluboký a důležitý: Lidskost lidí není docela v pořádku, ale není ani docela ztracena.1 Existuje východisko, naděje. Nikoli však laciná. Hloubka Komenského stanoviska se ukazuje při srovnání možných antropologických alternativ. Na jednom konci spektra stojí pojetí, kde jsou věci lidské zcela ztraceny, člověk je zlý, zvířecí, brutální, zcela zkažený, a proto mu není pomoci., Vyústěním takové pozice je rezignace nad člověkem. Na opačném konci spektra slyšíme romantiky opěvovat bezvadnost, krásu a dobrotu člověka, který – jakožto dokonalý – žádnou nápravu či výchovu logicky nepotřebuje.

Komenského antropologický realismus kráčí jinou cestou. Chápe člověka jako „nejvznešenější bytost všeho stvoření“, bytost s posláním. Člověk tu není pro nic za nic, ale má úkol, a to ten nejvyšší možný – Imago dei, být obrazem Božím. Proto je člověk „někdo“. Má hodnotu, význam, důležitost, vznešenost, nezcizitelnost, posvátnost. Může si říci „hrdý budžes“. Čili buď hrdý, že jsi, už samotné bytí je významné. Na druhou stranu – a zde se projevuje právě Komenského realismus –rozpoznává a připouští, že se člověk často chová jako zvíře nebo démon. Dobrý potenciál bývá zneužit, křiví se, kazí se, stává se nelidským. Proč je člověk tak rozporuplný, objasním s Komenským později. Pro tuto chvíli postačí konstatování ambivalence lidské povahy – jsme jedinečně dobří, ale umíme být i zlí. Odtud potřeba nápravy.

Je třeba rozumět, že v Komenského době se Evropa ocitá v důsledku válečného, náboženského a politického běsnění na pokraji zkázy. (Pokolikáté už?) Lidé hledají své vlastní blaho bez ohledu na blaho celku. Ovšem blaho jedince není možné bez blaha celku, proto Komenský k poradě o nápravě zve všechny lidi, zvláště pak „Světla Evropy“ – vladaře, duchovní a učence, tedy ty, kteří měli v jeho době moc něco ovlivnit. Důraz na celistvost či všeobecnost Porady je patrná z latinské předpony „pan“, kterou předřazuje veškerému nápravnému úsilí.

Poradu člení Komenský do sedmi částí

Panegersia (Všeobecné probouzení): Má-li nastat jakákoli náprava, musí se lidstvo probudit a prozřít, uvědomit si, že má reálný, dnes bychom řekli globální, problém. Jsme zaneprázdněni svými záležitostmi, ale uniká nám celek. Jedinci se nevede dobře, pokud se nevede dobře celé společnosti. Proto Komenský burcuje, probouzí vnímavost vůči našim společným problémům. Nejprve vyslovuje, co jsou to „věci lidské“ – jde o to, jak se člověk vztahuje: a) k věcem kolem sebe; b) k sobě, resp. k druhým lidem; c) k Bohu. Věci lidské tedy jsou: a) vzdělání, b) politika, c) náboženství. Pojem vzdělání Komenský často alternuje s pojmem filosofie, protože milování moudrosti (filo-sofia) je mu východiskem jakékoli vzdělanosti. Komenský v této části dokládá porušení těchto věcí v dějinách lidstva a zatím jen stručně črtá možnosti jejich nápravy.

Panaugia (Všeobecné osvícení): Zde Komenský rozehrává symboliku světla jakožto nástroje přemáhání lidské temnoty a zmatků. Lidská mysl potřebuje „světlo“, aby bylo jasné, co je třeba znát, chtít a konat k nápravě, ba i záchraně věcí lidských. Člověku jsou dány tři zdroje světla – „svítilny“: svět, člověk a Bible. Makrokosmos, mikrokosmos a Písmo. Nebo také: a) přirozený svět nesoucí stopy stvořitelské moudrosti, b) lidský duch jakožto nositel Božího obrazu, c) Písmo vyjadřující Boží vůli pro člověka. Komenský je někdy označuje jako „tři knihy“, ze kterých člověk může číst vše, co potřebuje znát k dobrému životu.

Pansofia (Všeobecná moudrost): Jedná se o svéráznou encyklopedii veškerého lidského poznání a také úsilí. Pojem encyklopedie není úplně přesný. Komenský důrazně vyslovuje, že nepíše encyklopedii, protože ta je dle jeho soudu jako „hromada dříví“, zatímco pansofie je jako „živý strom“. Co tím míní? Poznatek či informace jsou samy o sobě mrtvé, ale moudrost, přesněji vše-moudrost je životodárná.

Pansofie má osm částí, které Komenský nazývá stupně nebo též světy či vrstvy. Sedm světů je pojato jako záznam dějinného dramatu našeho kosmu – od stvoření dokonalého světa přes jeho pokažení, pád člověka do zlého, dále k světu materiálnímu, přirozenému a odtud opět vzestupně k nové duchovní dokonalosti. Vrcholem i základem všech světů je „Svět možný“ – ideál, ke kterému je třeba směřovat. Pochopení světa i jeho dějin jako harmonického celku, který má spásný smysl, směřování i cíl, je základem oné vše-moudrosti. Nejde tu o vědění všeho, ale všeho potřebného k dobrému a smysluplnému životu. Pansofie je nejrozsáhlejší částí Porady, zabírá více než všechny ostatní části dohromady.

Pampaedia (Vše-vzdělávání nebo též Univerzální vzdělávání): V celku Porady hraje klíčovou roli, protože smyslem vzdělávání je předávání výše zmíněné vše-moudrosti. Jedná se o originální celistvou filozofii výchovy nebo též filosofii celoživotního utváření člověka, jejímž cílem je přivést všechny lidi k osvojení pansofického poznání, a to přirozeně, tj. bez násilí či donucování, protože násilí je v rozporu s podstatou Stvořitele i stvoření. Komenský vyjadřuje svou edukační teorii zásadou „omnes, omnia, omnio“ (všechny, všemu, všestranně), která odpovídá na tři fundamentální pedagogické otázky: vzdělávat koho, čemu a jak? Vzdělávat všechny lidi ke všemu, čeho je třeba k dobrému životu, všemi možnými vhodnými prostředky.

Panglottia (Vše-mluva): Jelikož cílem poradního díla je celospolečenská náprava, navrhuje Komenský pragmatické sjednocení národů na jedné řeči, která by usnadnila komunikaci a dorozumění. Nemíní nahradit rodné jazyky univerzálním jazykem, ale doporučuje zušlechťovat rodné jazyky tak, aby byly schopné vyjádřit veškerou moudrost, která je člověku k dispozici. K tomu navíc doporučuje všem osvojit si jazyk univerzální. Panglottický záměr je protkán teologickým rozměrem – Komenský je přesvědčen, že nejednota lidstva (nejen v řeči) je důsledkem hříchu, je to zlo svého druhu a jako takové si zaslouží, aby bylo překonáno. Úsilí o jednotu a harmonii mezi lidmi je už samo o sobě nápravné, polidšťuje a přináší spásu všem, kdo se ho účastní.

Panorthosia (Vše-náprava): V této části Komenský předkládá konkrétní postup nápravy. Začíná u sebe, u jednotlivce – pokáním, připuštěním si skutečnosti, že i já jsem vinen „neřádem“. Dále se musí náprava šířit skrze rodiny, školy, církve, státy až po celek společnosti. Nadčasovým vhledem Komenského je instituční zakotvení nápravného úsilí: Má-li nastat náprava, je třeba součinnosti klíčových správních, ale i vědeckých (osvětových) institucí, a to místních, národních i mezinárodních. Cílem je nastolení porozumění a míru mezi jednotlivci i národy.

Pannuthesia (Všeobecné povzbuzení): Jestliže první kniha Porady hleděla do minulosti, k příčinám problémů lidstva, tato poslední kniha je pohledem do budoucnosti, do jeho budoucích možností. Kniha je nedokončena, dochovala se spíše v poznámkách. Ale i tak je z ní cítit intenzita a naléhavost, s jakou Komenský apeluje na všechny lidi bez výjimky, aby se účastnili nápravného úsilí.

Porušenost lidství se netýká pouze rozumu

Klíčovou roli Komenský přisuzoval vzdělání a dal to najevo mimo jiné tím, jak strukturoval obsah díla – Pampaedia se nachází v centru celého spisu, který je triadicky rozvržen – trojdílným úvodem a trojdílným závěrem. Komenského schematické uspořádání vypadá následovně:

Proč právě výchova jako středobod nápravy věcí lidských, je nasnadě. „Takový bude příští věk, jak budou vychováni jeho příští občané,“ říká Komenský. Školy mají v celku nápravy posloužit jako „dílny lidskosti“, kde se nebude pěstovat jen „pravé poznání“, ale též charakter (mrav a duch).

Občas Komenský může znít, jako by náprava spočívala pouze v poznání, ale je třeba číst ho „celého“. Je sice pravda, že často mluví o potřebě vést ve školách k „pravému“ či „pravdivému“ poznání, protože mnohé z lidských zmatků plynou z omylů či prosté neznalosti, vždyť i on sám se v mnohém mýlil. Zároveň si je však vědom, že porušenost lidství se netýká pouze rozumu. Je třeba správně vědět, chtít a moci (scire, velle, posse), opakuje častokrát. Nebo také znát dobré, chtít dobré a konat dobré, a to „i když se nikdo nedívá“.

Řečeno současnou pedagogickou řečí, náprava věcí lidských musí být holistická, celostní, zahrnovat složky kognitivní, afektivní, konativní i duchovní, a to v kontextu individuálním i sociálním.

Umění učení

Systematičnost a ucelenost, s jakou Komenský pojednal edukační témata (nejen v Poradě), vedly některé vykladače k závěru, že Komenský byl zakladatelem moderní pedagogiky. S tím je možné souhlasit jen do určité míry. Komenský sice geniálně předzvěděl všechna podstatná témata, která dnes pedagogika řeší (metody, obsah, formy, cíle, organizace vzdělávacího systému apod.), ale jeho ideový svět byl podřízen jiným principům, než jsou ty naše. Spíše než vědou v moderním slova smyslu, je Komenského pedagogika uměním – „ars“, jak říkával.

Jde o specifickou a jemnou dovednost nakládat s věcmi v souladu s jejich přirozenou povahou, nekřivit je, nečinit násilí jejich podstatě, neužívat je špatně (abusus). Například řeč má být užívána ke sdělování pravdy, nikoli k obelhávání bližního. Nebo oheň k zahřátí domu, nikoli k válce, zpěv k oslavě Boží, nikoli k pohaně apod. Tento motiv má nedozírné implikace pro edukační zacházení s člověkem. Jedná se o zásadní ontologický předpoklad, totiž že bytí má řád, který je esenciálně harmonický. „Umělá“ (ve smyslu umná) práce pedagoga spočívá v uvádění člověka (dítěte) do tohoto řádu. To se pochopitelně nemůže a nesmí dít násilnou cestou, a to přesto, že člověk trpí samosvojným sklonem „rušivě vystupovat z řádu bytí, tj. být neřádem. Odtud Komenského motto: „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus.“2

Komenský časový a nadčasový: Jak číst 350 let starý sen?

Zásadní otázka zní: Není to celé blouznění a jedna velká utopie jako ta Moorova, Campanellova nebo Baconova?3 Proč se zabývat 350 let starým sněním o všenápravě lidstva? Co si z toho vzít? Teologizující metafyziku? Nebo mozaické analogie? Numerické spekulace? (Komenský miloval triády). Pedagogickou přírodní alchymii? Nebo snad chiliastické očekávání?4

Ano, je to Komenského velký sen o vytouženém světě, který by byl obyvatelný, harmonický, řečeno současným pojmem udržitelný. V mnohém je jistě naivní až fantaskní, jak říká v jedné ze svých komeniologických studií Jan Patočka, a přece má místo v našem světě. Komenského touha po lepším světě se týká i toho našeho. Nemusíme se ztotožnit se všemi jeho odpověďmi, ale můžeme se nechat konfrontovat otázkami, jež slouží sebe-reflexi a sebe-porozumění. Dobře to vystihla Jaroslava Pešková, vynikající znalkyně Komenského: Jan Amos dle jejího soudu není velký pouze svými odpověďmi na dobové otázky, je významný především „svým tázáním, které dokázalo vyjádřit klíčové problémy dne.“

Tři a půl století staré pojednání o člověku můžeme číst dvojím způsobem. Buď badatelsky, s odstupem – jako dokument vypovídající cosi o kultuře a historii myšlení. Takový přístup je zcela na místě, ba je žádoucí. Všem komeniologům vděčíme za jejich odbornost (filologickou, filozofickou, historickou aj.), díky které smíme Komenského dílo držet v ruce, navíc v rodném jazyce. Ale stejně legitimní je i čtení „bez odstupu“, takzvaně angažované, zodpovědné nebo „ponořené“ do Komenského záměru, s nímž text tvořil. Jde tu o mě, o člověka, o mou budoucnost a o budoucnost mých bližních, se kterými sdílím jedno „jeviště světa“.

Takové čtení otevírá další otázky: Jak vypadá skutečně dobré nebo funkční společenství lidí? Respektive jaká společnost má budoucnost? Jaká podoba lidstva je životná a žitelná? Jedná se o tázání probouzející takzvanou morální imaginaci: Jak by vypadal svět, kdyby byl v pořádku – takový, jaký má být, nebo alespoň jaký by mohl být? A především jak se na takové společnosti podílím já?