V Effathě začínala, když jí bylo deset let. V roce 2016 převzala taktovku tohoto souboru z rukou Bohumíra Touška. Hana Fišerová – introvert, kterému se hudba stala prostředkem komunikace hlubin duše.

Stojíš před 70 zpěváky, všichni se na tebe dívají, čekají na tvůj pohyb, bez tebe neudělají nic. Jaký je to pocit, být dirigentkou?

Já na to radši nemyslím, soustředím se především na hudbu. Když o tom ale takto přemýšlím, není to úplně příjemný pocit. Stojím-li však reálně před zpěváky, tvoříme společně a já nepociťuji, že jsem ta rozhodující. I když je samozřejmě pravda, že vždycky budou čekat na mě, zpívat podle toho, jak jim ukážu, a když ukážu něco špatně, tak zazpívají i to. (smích) Vnímám však, že je to naše společné tvoření a spolupráce, bez nich ani já nejsem nic.

Myslím, že to byl Jiří Suchý, kdo vtipně poznamenal, že když orchestr začne, dirigent se musí umět správně chytit. Už se ti stalo, že ses ztratila a sbor tě podržel?

Ano, v Táboře jsem zaměnila aranž dvou písní. V jedné měl zpívat sólo tenor, ve druhé bas. Já jsem to prohodila a ukázala na tenor. Nikdo to nečekal, vytřeštěně jsme na sebe koukali. Nevěděli, co mají zpívat, ale poslechli a začali zpívat nikoli hlavní melodii, ale svůj hlas. Byli úžasní! Někteří lidé to možná poznali, ale to nevadí. Od té doby si do not všechno zapisuju. (smích)

Ale nedívají se na tebe jen zpěváci, jsi také středem zájmu publika. Jak vnímáš posluchače? Svazuje tě tréma, nebo je pro tebe naopak povzbudivým adrenalinem?

Jako sólová klavíristka mám hroznou trému. Jakmile ale s někým spolupracuji, ať v souboru, v kapele, nebo s pěveckým sborem, tréma mě opouští. Zkrátka nejsem sólistka. Společné tvoření zaujme mou pozornost a přesměruje ji k samé podstatě věci. Navíc při dirigování lidi za sebou v podstatě vůbec nevnímám. Až na konci, když se ukláníme.

Jsi hudebnice, hraješ na klavír, učíš, diriguješ. Co tě na hudbě tak fascinovalo, že jsi jí zasvětila svůj profesní život?

Na tom má velkou zásluhu má učitelka klavíru ze ZUŠ v Klatovech, díky ní jsem získala k hudbě velmi pozitivní vztah. Hudba byla také vždy součástí mého života v církvi. Zjistila jsem, že interpretace hudby je pro mě způsob vyjádření mých niterných emocí. Hudbou dokážu komunikovat to, co nedovedu slovy, je mi to přirozené. Nastavením jsem introvert, proto mám ráda hudbu, která se musí objevovat. Mám ráda především klasickou hudbu, protože má v sobě hlubiny, ale mám ráda i jazz. Samozřejmě mě těší i jednoduchá a radostná moderní písnička nebo chvála, ale svým založením tíhnu k vážné, těžší a zadumanější hudbě.

Mgr. Hana Fišerová (1980)

Narodila se do rodiny kazatele CB, vystudovala konzervatoř v Plzni a v Brně, dále Pedagogickou fakultu MU v Brně, pracovala v Londýně v centru The DaCapo Music Foundation. Učí v ZUŠ Praha – Hostivař klavír, přípravky a hudební nauku. Je členkou Sboru CB Jižní Město – stanice Network Praha. Od roku 2016 diriguje celocírkevní pěvecký sbor Effatha.

Co rozhodlo, že jsi šla na hudebku a ne na sport či výtvarku?

To bylo díky mamince. Ta nás v rodině vždy vedla k muzice. Ke sportu jsme vedeny moc nebyly. Bylo to u nás doma normální, mamka zpívala ve sborové skupině, dirigovala a já jsem toho byla přirozenou součástí. Obě se sestrou jsme to měly stejné a vydrželo nám to dodnes. Míla je psycholožka, hraje na violu a zpívá.

Pro hudebníky je důležité se prosadit, získat angažmá, konkurence je obrovská. Navíc se říká, že kde jsou noty, tam nejsou peníze. Jak se vyrovnáváš s touto oblastí svého života a profese?

Já to moc neřeším, protože jsem spíš učitelka než hudebnice a ve škole to není tak tristní. A protože jsem introvert, nevyhledávám moc pozornost soustředěnou na sebe. Od začátku jsem chtěla být víc učitelkou než hudebnicí. V tom mě ovlivnila už zmíněná kantorka ze základní umělecké školy. Uměla to s námi skvěle, ukazovala nám, jak hudbu dělat, jak je krásná. Ale taky se zajímala o náš běžný život, doteď jsem s ní v kontaktu. Připravila mě i mnoho dalších spolužáků na konzervatoř.

Zajímalo by mě ještě, proč jsi zvolila za nástroj klavír? Jistě se nabízely housle, flétna, kytara…

To přesně nevím. Já jsem vlastně chtěla hrát na housle! Měla jsem k tomu takový dětský důvod, protože když člověk hraje na housle, chodí všude s futrálem – všichni to vědí, machruje. Zatímco na klavír jsem chodila s igelitkou a nikdo nepoznal, na co hraju. (smích) Asi jsme se rozhodli pro klavír, protože jsme ho měli doma. Je ale pravda, že klavír pro mě není všechno, i když na něj ráda hraji a vyjadřuji skrze něj, co cítím. Ráda ukazuji, že to není bicí nástroj, jak o něm mnoho lidí říká, ale že má v sobě plejádu zvuků a barev. Nicméně můj nejoblíbenější nástroj je violoncello, má nádherný zvuk. Nikdy jsem na něj ale nezkoušela hrát.

Od prvních krůčků na základní umělecké škole v Klatovech ses dostala až do Londýna. Můžeš nám představit svou hudební cestu?

Z Klatov jsem šla na konzervatoř do Plzně. Po roce a půl jsem dělala přestupové zkoušky do Brna. Ke konci mě tam hraní skutečně nadchlo. Zkoušela jsem se dostat na JAMU, ale nakonec jsem skončila na pedagogické fakultě, obor klavír a hudební výchova. Tato škola mě moc nebavila, ale zároveň mi dost dala. Můj profesor klavíru mi pomohl více se uvolnit při hře. Zároveň jsem chodila do univerzitního pěveckého sboru Gaudeamus, který vedl výborný dirigent Vacek z Ukrajiny. Byl to skvělý dirigent a učitel. Od něj jsem se naučila hodně o pěvecké technice. Pod jeho vedením se můj hlas rozvinul víc než po hodinách sólového zpěvu.

A pak jsem toužila vycestovat někam do světa. Nejlépe do Kanady, ale to nevyšlo a skončila jsem v Anglii. Od prvního okamžiku v Londýně jsem ale viděla, že je to místo od Boha pro mě. Jakmile jsem vstoupila do tamní církve, věděla jsem, že jsem na správném místě. Cítila jsem křesťanskou lásku, o které jsem v Čechách slýchala, ale ne vždy ji vnímala. Tady jsem ji zažívala.

Po půl roce jsem začala soukromě učit klavír a chodila do komunitního pěveckého sboru. Přestala jsem pracovat jako au pair a získala jsem místo v soukromé hudební škole, kde jsem se seznámila s Kodályho metodou.

Co je to Kodályho metoda? U nás, tuším, není moc známá…

Když jsem začala učit v Anglii, zjistila jsem, že nevím, jak začít. Oni tam v podstatě už nezpívají žádné lidové písničky! Ve školkách zpívají moderní písničky s rozsahem oktávy a složitými rytmy. Děti je nedokážou zazpívat správně. A pak jsem ve škole The DaCapo Music Foundation objevila Kodályho metodu. Kodály byl Maďar, který se mimochodem inspiroval v Anglii při rozezpívání sborů. Každý tón stupnice má solmizační slabiku a svůj znak znázorněný rukou, takže děti si na tóny mohou vlastně sáhnout a lépe si je představit. Kodályho metoda je nejen intonační, ale obsahuje také výraznou rytmickou a pohybovou složku. Rozvíjí obecnou hudebnost, což je skvělý základ pro výuku nástroje, a v našem centru měli i výborné materiály.

Učila jsem se to nejdřív na sobě a zároveň pak při výuce. Najednou jsem zjistila, že si to pořád zpívám! V hlavě mi uvázly solmizační slabiky jako malým dětem, které šly ze školy a nemohly přestat. To právě buduje dobrou sluchovou představivost a systém slabik pomáhá chápat principy hudební teorie, které jsem se dříve učila, ale teď jsem je objevovala v praxi.

Zmínila ses o mamince i o církvi, kde se odjakživa pěstovala hudba na úrovni profesionální i amatérské. Co pro tebe církev znamená v souvislosti s hudbou?

To je docela kontroverzní téma. Přijde mi, že v církvi ohledně hudby nastalo hodně bojů, nedorozumění a neshod a to se mi nelíbí. Zato se mi líbí, že hudba je stále součástí církve. Bojovala jsem trochu s tím, že se v církvi protežuje širší populární proud, který má většina ráda. Do toho jsem ale nikdy moc nepatřila. Proto jsem byla od dětství vděčná za Effathu. Effatha byla pro mě prostředí, ve kterém se dělala hudba jiná. Chodila jsem do ní od svých 11 let až do roku 2010.

Už jsi naznačila, jaký hudební styl je ti nejbližší. Jak se ti tedy daří skloubit v církvi mainstreamový worship s klasikou?

Já se takzvaným chvalám nebráním, nevadí mně. Ráda je zpívám, protože jsou zaměřené na vztah s Bohem, ale není to pro mne všechno. Mám ráda pestrost. Jsem proto vděčná, že mohu dělat v církvi i jinou než mainstreamovou hudbu a že další lidé zase dělají tu svou.

Hanka je dirigentkou pěveckého sboru Effatha

Nyní tedy diriguješ pěvecký sboru Effatha, jehož cílem je mimo jiné inspirovat a kultivovat zpěv v celé církvi. Jak ses k dirigování dostala?

Jednak díky Bohumírovi Touškovi, který mi velmi brzo dal na starost alt. Zároveň jsem zpívala v Letovicích s malými dětmi a začala jsem dirigovat také v hudebce. Byla to taková přípravka na dirigování. Ukázalo se, že pro to mám zřejmě dar, a k tomu mám i hudební vzdělání. Mám mnoho nedostatků v technice, ale možná je v něčem výhoda, že jsem nestudovala přímo dirigování. Dělám to spontánně, svobodně…

A jak to bylo s tou Effathou?

Effathy jsem se ujala po posledním výročním koncertu s Bohumírem Touškem. Na Štědrý den mi zatelefonoval Roman Toušek s otázkou, jestli bych nedirigovala Effathu. To mě mírně vykolejilo, ale musím říct, že někde uvnitř jsem cítila Boží povolání, ale zároveň i nejistotu. Dala jsem si čas na rozmyšlenou, modlila se a čekala na Boží vedení. Asi za týden na Vsetíně přijímali jednoho bratra do sboru a on ve slibu neustále opakoval: „S pomocí Boží slibuji.“ Najednou jsem zjistila, že jsem dostala odpověď na své modlitby. Sice se bojím, jdu do neznámého, ale když mi Bůh bude pomáhat, pak se k tomu můžu zavázat a on to nějak zařídí.

Převzala jsi tedy dirigentskou taktovku po zakladateli, ale už na první pohled i poslech je zřejmé, že nejsi Bohumír Toušek v sukních. Jsi jiná osobnost včetně řízení sboru, což se projevilo i na barevnosti hlasů. V čem na svého předchůdce navazuješ a co děláš jinak?

Dělám věci jinak, protože jsem jiná. Vědomě navazuji v tom, že se snažím rozvíjet to, o čem Effatha je a vždy byla, tedy kultivaci zpěvu – učit, jak se má zpívat – a zpěváci to pak přenášejí do svých sborů. Teď jsem potkala jednu holčinu a ta mi říkala, že kvůli Effathě se začala učit zpívat. To mi dělá radost. Také přináším písně, které se v církvi běžně nezpívají, ale oprašuji i klasiku. Hlavně ale věříme tomu, o čem zpíváme. To je nebetyčný rozdíl oproti jiným sborům ve světě. Mnozí milují stejnou hudbu jako my, ale nevěří tomu, o čem zpívají, a to je velká škoda a je to hrozně poznat. Takže náš úkol v Effathě je přinést víc než jen krásnou hudbu, chceme předat i obsah písní a svoje svědectví o tom, že to je pravda.

Z repertoáru je patrný široký záběr – od klasiků, jako je Johann Sebastian Bach, až ke spirituálům. Nechybí písně z Taizé nebo český skladatel Petr Eben. Kdo rozhoduje o tom, co se objeví na seznamu skladeb?

Mám v tom hlavní slovo já, ale využívám i poradní hlasy. V potaz beru hudební styl, obsah i jazyk, abychom nezpívali jen samé cizojazyčné písně. A taky charakter skladeb, protože je třeba vyvažovat vážné a radostné písně. Repertoár musí být pestrý. Poučila jsem se, že kritérií výběru je víc, než jsem si myslela. Například aby všechny skladby nebyly moc těžké. Některé by měly být opravdu jednoduché na první poslech, jiné pak klidně složité, aby obsah písní na sebe navazoval a dával posluchačům i zpěvákům smysl.

Můžeš představit některého ze svých oblíbených autorů a na jeho hudbě vysvětlit, co je na ní tak fascinujícího?

Obecně mám ráda Johanna Sebastiana Bacha, protože je hluboký. Jeho hudba jde pod ponor, dotýká se emocí, které nejsou na povrchu, hlubokých otázek po smyslu bytí, vztahů atp. Hudba Bacha nebo Beethovena často není moc líbivá na první poslech, jde ale k podstatě, a v jejich hudbě je to slyšet. Možná proto je jejich hudba více vážná, ale opravdová a krásná. Občas končíváme koncerty Bachovou písní Pán Bůh je láska. U této písně prožívám zvláštní jednotu v chorálu naší radosti a zároveň svědectví o Boží lásce. Ať zpíváme jednohlas nebo čtyřhlas, všichni prohlašujeme, že Bůh je láska svým bytím, ale že miluje také mne osobně!

Nyní s Effathou končíte tříletý cyklus a začnete nový. Jaké to pro tebe bylo období a co připravuješ na další tři roky?

Bylo plné nejistoty a otazníků, jak vést toto těleso. Velkou oporou mi bylo vedení sboru, konkrétně Roman Toušek a Jana Petriláková, se kterými jsem mohla sdílet všechny své otázky, a oni mi dávali zpětnou vazbu. Štěstí bylo, že jsem se nemusela starat o management. Od soustředění k soustředění jsem hledala, kudy dál, na co se zaměřit, co jiného řešit ohledně hlasů, písní, chodu soustředění a koncertů. Ale v tom všem jsem vnímala velké Boží vedení i podporu zpěváků. Kladli jsme si samozřejmě otázky, kudy dál jít, a shodli jsme se na tom, že chceme lidem sloužit trochu jinak při shromáždění a jinak na koncertě. Potřebujeme více písní, které by si s námi mohli zazpívat lidé při bohoslužbě.

Kdy a kde můžeme Effathu slyšet a jaký máte nejbližší program? Jedeme na podzim do Ostravy a Havířova a pak chystáme Adventní setkání v Brně. Od roku 2019 pak otevřeme nové tříleté období, ve kterém budeme v prvním roce „jen“ cvičit, abychom pak od druhého roku mohli začít vystupovat, kam nás pozvou. Moc se na to těšíme.

Foto: Bronislav Matulík, Richard Arnold