Křest do Krista nás staví do společenství pokřtěných. Do společenství našeho sboru, naší církve, do společenství jedné církve obecné napříč kontinenty a staletími, přes hranice života a smrti, ba i přes hranice mezi naším stárnoucím světem a budoucím stvořením.

Církev je „tělo Kristovo“, oznamuje apoštol Pavel. Vyvýšený Ježíš, Pán živých i mrtvých, je hlava, z níž mocí Ducha svatého vyrůstá a žije společenství víry, Kristovo pozemské tělo, jehož údy jsme my Kristovi lidé. (Ef 1,23; 5,21nn; 1K 6,15; 12,12nn; Ř 12,3nn) Zvláštní představa! Nejenže jednou, při vzkříšení, se naše tělo bude – jako prototypu – podobat tělu oslaveného Ježíše (Ř 8,23.29; 1K 15,48n; Ko 3,3n), nýbrž na Kristově tělesnosti se jaksi podílíme už dnes. A to nejen smýšlením a charakterem, ale vůbec tělesnou existencí: V dennodenních zápasech ho následujeme na cestě obětavosti a kříže; v protivenstvích služby nosíme na vlastním těle jeho rány, aby se na nás v onen den ukázal – a v náznacích už dnes ukazoval – i jeho život. (Mk 10,38–45; J 12,24–26; Ř 8,17; 1K 6,15nn; 2K 4,7nn; Fp 3,10n)

A neplatí to jen o jednotlivcích, nejde jen o osobní záležitost. (Ř 14,6–9.22) Děje se to také, ba právě ve společenství, v bohoslužbě, v solidární vzájemnosti údů církve, ve službě světu. (2K 1,3nn; Ko 1,24; 1K 12,12nn; Ef 4,15–25) Žijeme „v Kristu“, jsme takříkajíc napojeni na krevní oběh svého Pána – a jsme tak napojeni i jeden na druhého – osudově propojeni navzájem, jak se to modelově zakládá ve večeři Páně. (1K 10,16n) Jsme spojeni v dobrém i zlém, ve vině i pokání, v nedostatku a „epidemiích“ a stejně tak v „kolektivní imunitě“ duchovních darů, odpuštění či hmotné pomoci. (Sk 2,41nn; 4,33nn; 1K 5,1nn; 12,26) A vlastně snad ani nemá smysl řešit, „co bylo dřív“ – zda jednotlivá buňka a jednotlivý orgán, nebo celek těla; zda jednotlivý věřící, nebo církev.

Křest v Kristovo jméno se nachází na prahu církve. „Je nám svátostí počáteční,“ říká se v Duchovních zásadách CB (čl. 151–2). Však v křestních oddílech, na které jsme v našem seriálu narazili, byla obvykle řeč také o církvi: Právě křtem mají národy vstupovat do Ježíšovy mesiášské říše a školy. (Mt 28,18n) Lidé, pokřtění o Letnicích, se připojili ke komunitě učedníků. (Sk 2,1.41nn) Samařské křtěnce apoštolové vkládáním rukou přijali do společenství s Jeruzalémskými. (Sk 8,14–17) Ve křtu Římana Kornélia rozpoznali apoštolové přijetí národů. (11,16–18) Podobně v epištolách je křest takříkajíc branou církve: Jsme Duchem pokřtěni do Kristova těla – ke vzájemné službě, ke sdílené bídě i slávě. (1K 12,12nn) Židé i pohané, svobodní i otroci, muži i ženy se ve křtu stali jedním člověkem v Kristu. (Ga 3,26nn) Křest je sjednocujícím pojítkem těla Kristova. (Ef 4,1nn)

Pro reformátory byl proto křest – na způsob izraelské obřízky – mimo jiné znamením Boží smlouvy s jeho lidem, pečetí, jíž Bůh potvrzuje svá zaslíbení, viditelným odznakem církve, prahem mezi církví a světem. Proto spojujeme křest se členstvím ve sboru, se závazkem jak vůči Pánu, tak vůči jeho učedníkům, a sice vůči konkrétním učedníkům tady a teď. Už prostý fakt, že člověk nekřtí sám sebe, nýbrž přijímá křest z ruky služebníka církve – a uprostřed církve –, napovídá, že nejde o záležitost ryze osobní, ale ani abstraktní. Ve křtu se ukazuji jako sourozenec mezi sourozenci, jako součást sboru, spolunositel jeho tradic a práce, řádů i limitů.

Ve křtu se oddanost Kristu prolíná s oddaností církvi, láska k Ježíši s láskou k lidem (Mt 25,35–40; 1J 5,1n), „vždyť jsme údy jeho těla“.

ZASOUTĚŽTE SI O ROČNÍ PŘEDPLATNÉ ČASOPISU BRÁNA - ZDE