Co je pravda a jaká je její hodnota?

V době, kdy mým dětem bylo okolo pěti a osmi let, jsem na nich vyzkoušel malý experiment. Když něco vyprávěli mamince, popřel jsem to tvrzením, že nemají pravdu. Pointa byla v tom, že pravdu měli a mamince sdělovali něco, co skutečně zažili. Hoši se na mě začali pochopitelně zlobit, že „neříkám pravdu“. Já jsem jim oponoval tím, ať mi tedy řeknou, co pravda je. V pěti nebo osmi letech se to vysvětluje nesnadno, což kluky zlobilo ještě víc, proto jsem experiment raději ukončil… Jenže možná kdybych na čtenáře Brány vyštěkl stejnou otázku, dopadli by podobně jako kdysi moje děti. Všichni totiž tak nějak víme, co je pravda, jenže definovat ji je složitější.

Možná si řeknete, že podobné otázky řeší lidé, kteří si libují v abstraktním myšlení, jenže tomu tak není. Pravdu totiž hledá každý, byť by to tak nepojmenoval. Každý, ať vzdělaný či nevzdělaný, člověk hloubavý či spíše povrchní, chce znát pravdu o tom, jak správně vychovat svoje děti, jak budovat zdravé vztahy, na co nebo na koho se spolehnout, podle jakých zásad žít atd. Důvodem pak není schopnost nebo touha abstraktně uvažovat nebo dokonce touha občas si trochu pofilozofovat, ale více či méně intuitivní vědomí, že tam, kde je pravda, je svět bezpečnější. Poznat pravdu – třeba o výše zmiňovaných oblastech života, znamená jít správnou cestou a zbytečně si nepokazit život. Na tom nemění nic ani to, že se dnes mluví o tzv. post-pravdivé nebo post-faktické době.

Co je pravda?

Stále jsem ale neodpověděl na otázku, co je pravda a jak se v jejím hledání liší křesťanství a filozofie. Asi nejjednodušší filozofická definice pravdy zní: „Shoda výroku se skutečností.“ Prostě to, co říkáme (třeba že venku prší), by se mělo shodovat s realitou (že skutečně prší). Problém je, že ne vždy se můžeme o realitě přesvědčit tak snadno jako třeba v případě deště. Co třeba výrok „Bůh existuje“? Jak se přesvědčit o tom, že Bůh skutečně existuje a tedy že tento výrok je pravdivý? Déšť vidíme, Boha nikoli. Jak odpověď hledá filozof a jak věřící člověk?

Filozofie při hledání pravdy vychází z rozumu, se kterým se snaží sjednotit naše zkušenosti. Z čeho při hledání pravdy vychází křesťanství? Odpověď na tuto otázku shrnul Immanuel Kant, když v knize Spor fakult napsal: „Že Bůh je, odvozuje teolog z toho, že promluvil v Bibli. Biblický teolog nesmí být nakažen vykřičeným, svobodným duchem rozumu filozofie.“ Jinými slovy výchozím bodem při hledání pravdy je pro křesťana skutečnost, že Bůh mluví, tedy Boží zjevení, o kterém pak následně přemýšlí, které rozumově reflektuje. Zároveň ale nemůže skončit jen u této reflexe. K tomu se ale ještě v tomto článku dostanu.

Dva světy

Mnozí hloubaví lidé si vždy byli vědomi toho, že v přístupu k pravdě se setkáváme se dvěma světy. Prvním je svět jevů, tedy to, co vidíme, co jsme schopni popsat, pojmenovat, zvážit a s čím mohou pracovat naše smysly, a pak je to svět, který leží za tímto viditelným světem. Dám příklad. Když se dívám na sebe do zrcadla, pak jsem sice stále David, ale měním se třeba tím, jak pomalu stárnu. Co se na mě ale nemění? Co mě stále dělá Davidem? Je to moje podstata? Duše? Jakési „davidovství“? Jenže co je to podstata? Tu nelze tak snadno popsat a změřit jako mojí postavu. A přesto existuje! Jak a podle čeho tedy pravdivě popsat, že jsem, když ne jen nebo především na základě toho, co je vidět? A jak pravdivě popsat svět okolo nás, pokud nestačí jen svět jevů, který se neustále mění?

Podívejme se ještě na jednu oblast. Co vlastně člověka vede k filozofii i k víře? Mimo jiné to, že jednou zemře. Tedy život je konečný a navíc nikdo nevíme, kde se na úsečce zvané život, nacházíme. Též víme, že nestihneme všechno. Z toho plyne otázka, co do této krátké úsečky chceme vložit. Moudrý je pak ten, kdo navzdory strachu z konečnosti dokáže život prožít svobodně, šťastně a smysluplně. Jenže toto se snadno řekne, hůře pak uvádí do reality. Již citovaný Immanuel Kant tento problém shrnul do jednoduché otázky, že jedním z hlavních oblastí filozofie je hledání odpovědi na to, co mám dělat. Jenže na to hledá pravdivou odpověď i křesťanství, jen podobně jako u poznání vychází z jiných předpokladů než filozofie.

Řecky se pravda řekne alétheia. Původně toho slovo znamenalo neskrytost a ve filozofii ukazovalo snahu po skutečném poznání v protikladu k pouhému zdání (řecky doxa). Jednalo se o snahu vyjádřit, že pravda se skrývá pod povrchem jevů, že nestačí jen to, co vidíme, a je proto třeba pravdu intelektuálně či rozumově odkrývat. Křesťanství k tomuto úkolu přistupuje jinak. Východiskem je věřící rozum. Znamená to, že křesťanská víra je oproti filozofii anti-intelektuální? Nikoli, ale jak jsem již psal, její východisko je jiné než u filozofie.

Hodnota pravdy

Pomohu si zde etymologií. Podkladem slova pravda jsou v hebrejštině dvě si blízká slova emet a emůná. Společný kořen těchto slov znamená být pevný, jistý, stálý, spolehlivý, věrný. Všechny tyto vlastnosti pak Písmo spojuje především s Pánem Bohem. Pravda tedy není především v pravdivém tvrzení, v průzračné definici, ale v poznání Hospodina, které má dopad na zcela praktický život. To vidíme v obratu činit pravdu. Jak z tohoto obratu plyne, hodnota pravdy se projevuje především v její realizaci v životě, nikoli ve spekulaci. Nejde tedy jen o obecný souhlas s pravdivým tvrzením, ale o uvedení slyšeného do života. Pravda v Písmu je především kategorií etickou (jak mám žít), nikoli gnozeologickou (jak správně poznávat).

Ježíš sám sebe ve slovech já jsem pravda, s pravdou ztotožňuje. Místo toho, aby svoje posluchače odkázal na nějaký externí zdroj pravdy, tak jak to dělá filozofie, která odkazuje na knihy nebo moudré lidi, Ježíš ukazuje sám na sebe. Tím je řečeno, že poznat Ježíše znamená poznat pravdu, čímž se nám spojují objektivní informace o něm s existencionálním poznáním jeho osoby. Zároveň skrze Ježíše poznáváme Boha jako Otce.

Mám za to, že jak filozofie, tak i velká světová náboženství přistupují k poznání pravdy v zásadě skrze tři způsoby. První je, že pravdu lze odhalit skrze správné poznání. Pokud budete postupovat podle správných metod, povede vás moudrý učitel nebo budete číst správné spisy, máte šanci pravdu najít. Druhý způsob je pragmatický a vychází z přesvědčení, že pravda je to, co funguje a co přináší užitek co největšímu počtu lidí – nebo obecněji, co přináší užitek světu. Třetí přístup, existencionální, pak odkrývá pravdu skrze prožitek. Není nezbytně třeba jakýchsi velkých filozofických nebo náboženských koncepcí, ale pokud jsem to či ono autenticky prožil, je to pravda. Pro tebe možná nikoliv, pro mě ale ano. V čem je křesťanství jiné?

Zahrnuje všechny tyto tři složky, ale ani jedna z nich není pro poznání a konání pravdy klíčová. Pro poznání pravdy v křesťanství je klíčová osoba Ježíše Krista, vše ostatní je druhotné. V tomto bodě se filozofie i velká světová náboženství s křesťanstvím rozchází. To neznamená, že spolu nemají nic společného, ale že vychází z jiných východisek. Stejně jako v jiných oblastech i při hledání pravdy vidíme, že bez živého Krista křesťanství vlastně není křesťanstvím.