Naše životy jsou plné konfliktů s přáteli, rodiči, dětmi i bratry a sestrami. V jejich pozadí jsou často protichůdné touhy zaměněné za práva.

Příběh o Nábalovi, Abígajil a Davidovi jsem vybral v rámci série kázání o králi Davidovi s názvem: Chci umět vládnout sám sobě. Je to příběh o konfliktech, které jsou běžnou součástí našeho života. Jsou přítomné v manželstvích, rodinách, ve sborech i mezi státy a náboženskými skupinami. Jsou důsledkem hříšného světa. Přitom však nejsou vždy samy o sobě hříchem. Občas je hříchem do konfliktu nevstoupit a mlčky přihlížet. Sám jsem spíše nekonfliktním člověkem. Své zápasy si řeším sám v sobě a okolí o nich ani nemusí vědět. Díky tomu jsem častěji v pokušení se konfliktu vyhnout. Abígajil je pro mě vzorem mediátora, který se do konfliktu zapojí. Obdivuji její schopnost do své řeči k Davidovi zakomponovat různé myšlenky a důrazy. Vybavuje se mi řada situací během pastoračních rozhovorů, kdy jsem se snažil dát druhým podobnou zpětnou vazbu. Používám pro sebe metaforu utkané látky. Jednotlivá témata, o kterých mluvím, dohromady utkají něco, co chci předat druhému. Například chci, aby vždy zaznělo vlákno odsouzení hříchu i vlákno nabídnuté milosti; vlákno, po kterém se člověk zastydí, i vlákno bezpečného přijetí. Na příběhu je mi sympatické to, že svět pohledem Abígajil není černobílý. Nechová se ke všem stejně a dovede slovy vyjádřit složitost reality. Zvu vás k přemýšlení nad tím, co je v pozadí konfliktů, s čím do nich vstupujeme, co zaséváme a jak je uzavíráme.

1 Sa 25,3–4

Ten muž se jmenoval Nábal a jeho žena se jmenovala Abígajil. Ta žena byla velmi rozumná a krásného vzezření, ale ten muž byl tvrdý a jeho činy zlé. Byl to Kálebovec. David se v pustině doslechl, že Nábal stříhá své ovce.

V příběhu vystupují tři hlavní postavy. Dvě z nich spolu mají spor. Jedna strana je v právu a druhá ne. Hříchu se ovšem dopustily obě. Na scénu vstoupí třetí postava – mediátor. Stává se součástí konfliktu. Opatrně, ale pevně našlapuje, aby svou intervencí zachránila, co se dá.

POSTAVY V KONFLIKTU

1 S 25,2-4

Příběh začíná představením stran konfliktu, jejich vlastností a výchozích pozic. Celý příběh vystihuje Ozeášova věta (8,7) Zaseli vítr a sklidí bouři. V českých příslovích máme odlehčené varianty téhož: „Sklízí, co zasel“ „Jí, co si nadrobil“. Nábal je zámožný statkář, chovatel tisíců ovcí a koz. Je lakomý, paličatý a zlý. David je pomazaným králem bez království. Skrývá se před Saulem s malou armádou šesti set mužů, jejich žen a dětí. Zatím se jevil jako uctivý, odvážný a trpělivý. Postava Abígajil, Nábalovy ženy, je nám příběhem vykreslena v pozitivních barvách jako bystrá a krásná žena.

1 S 25,5–13

Konflikt mezi Nábalem a Davidem vzniká tím, že každý chce něco jiného. David potřebuje uživit a zabezpečit tisíc lidí. Shání pro ně práci a jídlo. Za běžných okolností by se armáda živila drancováním, ale vzhledem k tomu, že jsou na vlastním území, tak se snaží obyvatele chránit. Nábal z jejich práce nepřímo profituje. Přestože nemají smlouvu, David doufá, že by mohli dostat odměnu. Bylo by to slušné gesto. Nábal chce slavit úspěšnou střiž, chce se najíst a napít, a zároveň nechce utratit příliš mnoho. Jak už to bývá, touhy dvou lidí se střetnou. Každý navíc ztotožní touhu s něčím, na co má právo. Vzniká střet. David k Nábalovi posílá posly s uctivostí, s přáním pokoje a pokornou prosbou. Nábal ovšem zareaguje neomaleně a vulgárně. Nejen že Davidovi nic nedá, ještě ho urazí. A čtenář najednou Davida nepoznává. V předchozím příběhu se sám dokázal zastavit. Vnitřní hlas ho přiměl nezabít Saula. Teď však jako by hlas moudrosti neslyšel. V hlavě mu zní jediné. Pomsta! Rozzlobí se. Připne si meč. Svolá armádu. Udělí rozkazy a vydá se vyvraždit Nábalův dům. Příběh je nabitý energií. Kdyby to byl film, tak se za zvuku dramatické hudby střídají záběry pohybující se Davidovy armády s nic netušícím popíjejícím Nábalem. Detail na běžící nohy. Zoom na sklenku a ústa pijící víno. Přiblížení chřestících zbraní. Záběr na chechtající se obličeje. Upřený pohled bojovníka. Zavřené oči opilého muže ležícího pod stolem. S každým krokem a každým douškem se příběh blíží k tragédii. Napětí roste. Diváci se slabým žaludkem si už zakrývají oči.

ŘEŠENÍ

1 S 25,14–36

Abígajil se dozvídá, co se děje. Očividně to nebylo poprvé, kdy musela v domácnosti po Nábalově neomalenosti něco žehlit. Je aktivní. Ví, co dělat. V pozadí jejího chování můžeme vypozorovat pár dobře využitelných principů. První, čeho si můžeme všimnout je, že se k Nábalovi a Davidovi chová odlišně. Nemluví slovy ale činy s člověkem, který nenaslouchá. Nábal je popisován jako paličatý, opilý muž, se kterým se nedá mluvit. Abígajil ho proto mlčky obejde a dá Davidovi jídlo. Potom čeká až vystřízliví, a bude přístupnější. Dokáže v sobě zadržet slova a místo toho k němu mluví svými činy. Slova by těžko pronikla do reality jeho mysli, zatímco činy jsou výmluvné. K Davidovi se Abígajil chová jinak – mluví s ním. Davida zná a ví o jeho charakteru. Má naději, že ji uslyší. Přesto, kleknout si na zem před valící se vojsko a zabrzdit vlnu mužského hněvu ženskou křehkostí a slovy, vyžaduje hodně odvahy.

Abígajil svou obsáhlou promluvu k Davidovi utká z několika vláken. Výsledek zapůsobí jako bílá vlajka, zrcadlo i plášť důstojnosti. Bílá vlajka Davida zastaví a zklidní. Zrcadlo mu ukáže na jeho vlastní hřích. Důstojný plášť ho nenechá odhaleného v nahotě hříchu. Jaká vlákna používá? Vlákno pokory. Kleká si před Davida a nazývá se otrokyní, čímž ukazuje, že není nepřítelem. Vlákno uznání vlastní chyby. Omlouvá se za to, že nedovedla konfliktu předejít. Omluva možná působí nepatřičně. Je však důležitá. Abígajil tak připravuje bezpečnou půdu pro Davida, aby se i on mohl posléze omluvit. Vlákno porozumění. Nábal je opravdu zlý. Zachoval se špatně. Davidův hněv je tedy oprávněný a pochopitelný. Vlákno kritiky. Abígajil však neříká jen to, co chce David slyšet. Jeho trestná výprava není podle ní před Bohem obhajitelná. Není správné, že si chtěl pomoci vlastní rukou. V budoucnu by toho litoval. Na závěr Abígajil osladí celkovou trpkou příchuť výčitky a obleče Davida pláštěm důstojnosti. Žehná mu a přeje dobro.

JAK TO DOPADLO?

1 S 25,37–42

Nábal se doví o zradě manželky. Ranní ho mrtvice a časem zemře. Právě nyní se naplňuje přísloví: Zaseli vítr a sklidí bouři. Nábal zasíval tvrdost a urážky. Nedalo se s ním mluvit, a tak s ním nikdo nemluvil. Žena ho zachránila před pohromou, ale Božímu soudu neunikl. Bůh ho zasáhl s nečekanou tvrdostí. David zasel touhu po spravedlnosti a Abígajil úctu. Získávají sebe navzájem. David jí požádá, aby se stala jeho manželkou. Proč? Asi se mu fyzicky líbila. Možná mu i intelektuálně imponovala. David navíc zjistil, že jí potřebuje. Něco mu chybí. Ne vždy dokáže být trpělivý a laskavý. Má horkou hlavu a v ní hlas pomsty. Neodkáže vládnout sám sobě za každých okolností. V jeskyni se mu to podařilo, ale tváří v tvář paličatému statkáři nikoliv. Proto přijímá Abígajil. Žádostí o její ruku říká, že je bez ní nedostatečný. Po svatbě se oba stávají jedním tělem, a možná lepším tělem, než když byli oba dva zvlášť. David představuje touhu po spravedlnosti a spravedlivém hněvu. Abígajil představuje rozum, cestu pokoje a moudrosti. Obojí spojené dohromady vytváří potenciál pro zralejší život. Vždyť zralost není cílem jednotlivce, ale společenství.

PhDr. Dalimil Staněk, DiS.

Dalimil slouží ve společenství Církve bratrské v Olomouci. Vystudoval Evangelikální teologický seminář a psychologii na Univerzitě Palackého. Většinu času věnuje kázání, vyučování, pastoraci, psychologickému poradenství a hudbě. Rád čte a zabývá se duchovním vývojem a mezilidským odpuštěním.

CO MY S TÍM?

Naše životy jsou plné konfliktů s přáteli, rodiči, dětmi i bratry a sestrami. V jejich pozadí jsou často protichůdné touhy zaměněné za práva. Abigail nám přiblížila roli mediátora, který do konfliktu vstupuje dobrovolně. Ukázala nám, že se všemi lidmi nelze jednat stejně. Rozlišovacím kritériem je, jestli se s druhým dá mluvit, či nikoliv. S jedním mluvíme pečlivě utkanými slovy, k druhému promlouváme nekompromisními činy. Dovedeme to rozlišit?

Naše konflikty neprobíhají jen na horizontální rovině. Máme konflikt vertikální. Střet s Bohem. I na nás se valí pohroma spravedlivého Božího hněvu. Ten je však nakonec zastaven, usmířen a absorbován mediátorem (2 Kor 5,17–19). Ježíš se odvážně staví do cesty. Abígajil je jeho zmenšeným odrazem. Nábal si svého mediátora nevážil, pohrdnul jím, a proto byl odsouzen. David svého mediátora vděčně přijal, vstoupil s ním do manželství a proto žil. Apoštol Pavel rozpoznává smysl manželství v tom, že ilustruje vztah církve a Krista. Jak si vážíme my svého mediátora Ježíše? Přijímáme jej denně za svého, nebo jím pohrdáme? Necháváme se jím zastavit? I k nám Kristus promlouvá ve svém Slově pečlivě utkaném z různých vláken. Cítíme z něj porozumění, slyšíme kritiku a je nám nabídnut důstojný plášť.