Skrze pobyt ve věznici ho Bůh zastavil před vykonáním hrůzného činu.

Do Vazební věznice Ostrava jsem chodíval po deset let každou středu. Jsou tam zavíráni ti obvinění, u nichž hrozí nebezpečí, že se budou skrývat či vyhýbat soudům, ovlivňovat svědky nebo v trestné činnosti pokračovat. Platí zde pro ně přitom však stále presumpce neviny. Soudy a pobyty ve vazbě se tehdy protahovaly i na několik roků. Obviněný, zvláště je-li zavřený poprvé, prožívá značný stres z nejistoty, ke kolika rokům nakonec bude odsouzen. Po celý den zavření po dvojicích či trojicích na malé cele za celokovovými dveřmi se špehýrkou a otevíracím „bufetem“, přes který dostávají stravu, trpí tito vězni ponorkovou nemocí. Půlhodinová vycházka na uzavřeném dvorku, nad hlavou pletivo, jednotlivé kóje jsou oddělené vysokou zdí. Uprostřed na věži ozbrojený strážný. Žádosti o pohovory s duchovním se místnímu kaplanovi na stole jen hromadí.

Po vynesení rozsudku jsou vězni jako odsouzení přemístění do výkonu trestu, kde už mají své jisté, s délkou trestu se nějak srovnají a zkušení recidivisté přepnou na „muklovský styl“. Zde obvykle také neporovnatelně poklesne jejich zájem o vyhledávání duchovních. Nezřídka se stávalo, že některý z mých klientů z vazby byl po vynesení rozsudku umístěn do výkonu trestu k nám do Heřmanic, kde jsem podle jeho zájmu mohl na konverzaci navázat a v rozhovorech s ním pokračovat. Jedním z prvních takových byl i Vladimír. Drobný, nenápadný muž se mnou na vazbě lámanou češtinou opakovaně hovořil o tom, co prožil. Vyrůstal na ukrajinsko-slovenském pomezí, jako bandita, páchající trestné činy. Pod vlivem věřících prarodičů se ale obrátil k Bohu a připojil k letniční církvi. Zapojil se do služby narkomanům, ukázal mi i fotografie, jak jim káže ve věznici. Oženil se. Žena však od něho utekla s amantem do Ostravy, kde počátkem nového milénia byl hlavou ukrajinské mafie jeho rodný bratr. Vladimír se cítil ukřivděný, hodil za hlavu své křesťanské zásady a byl rozhodnut oba, ji i svého soka v lásce, vyhledat a odpravit. Napřed s kumpány vpadával maskovaný do ostravských barů, s tasenými zbraněmi, jako ve westernu. Na první pohled by to do něho nikdo neřekl. Po jedné takové loupeži skončil na vazbě v Ostravě, kde však zůstával při našich rozhovorech vůči Bohu stále zatvrzelý. Jeho hněv nemířil na soudce, jak to zpravidla u obviněných bývá, ale obracel se proti Bohu, který tu nevěru u jeho ženy dopustil. Nakonec dostal čtyři roky.

Ve Věznici Ostrava-Heřmanice bydlí na jedné ubytovně šedesát odsouzených, v průměru po šesti lidech na ložnicích. Mohou se navštěvovat, zajít si na kulturní místnost apod. Po přemístění sem se teprve až po delším odmlčení uráčil Vladimír mě navštívit v naší vězeňské kapli. Shromáždění jsme tehdy pořádali se starým, ale vitálním baptistickým kazatelem Danielem Průšou, protagonistou dobrovolné duchovní služby v Heřmanicích, dnes už nežijícím. Zpívali jsme duchovní písně a on je doprovázel na kytaru. Po opakovaných návštěvách kaple se s Vladimírem začala dít změna, začal se kát ze své dosavadní nenávisti, živené myšlenkou na pomstu. Přivedl na shromáždění i svého vysokého a hřmotného spolubydlícího Karla, s přezdívkou Slon, který mu dělal „ochranku“. Jemu i Karlovi vypršela doba výkonu trestu. Karel, který v Heřmanicích uvěřil také, delší dobu potom chodil se synem do shromáždění Církve bratrské v Olomouci, pak však přestal a odmlčel se. Vladimír byl vypovězen po svém propuštění zpět na Ukrajinu, kde si našel práci, oženil se s věřící dívkou a znovu se vrátil do církve. Skrze pobyt ve věznici ho Bůh zastavil před vykonáním hrůzného činu. Několik let mi vyřizoval vděčné vzkazy přes ty známé, kteří na rozdíl ode mě měli facebook. Další klienti v zorném poli mi jej však vytlačili z paměti, ztratil se mi v mlze času. Připomněl jsem si jej až díky tomuto seriálu. I kdybych se s Vladimírem už více neměl potkat, věřím, že Bohu se neztratil.