Manipulace je podstatou zla a základem totality je lež

Musí to být až do očí bijící výročí, které nás upomene na skutečnost existence totality – komunistické totality, která je naštěstí minulostí. Otázka totality je ale přirozeně dlouhodobá, protože je i možnou charakteristikou lidského způsobu existování.

Mám tímto pojmem na mysli takový druh ovlivňování, řízení, ovládání, a především omezování života člověka, který jej totálně určuje. To znamená, že neumožňuje naprosto žádnou výjimku. Není žádná oblast, kde by totalita neplatila, kde by se dala obejít, kde by byl od ní člověk svobodný. Právě její absolutnost, totálnost a komplexnost jsou nejděsivějším znakem. Neexistuje proti ní žádná produktivní strategie. Je zde jen řada možností neproduktivních – buď ji přijmout, zidealizovat si ji, anebo zkusit utéct. Mnoho komunistů si oddechlo, že jich se první vlna zavírání, posílání do dolů anebo odsouzení k smrti přeci nikdy nemůže týkat. Už vstup do strany znamenal pro velké množství lidí především úlevu a ochranu. Jak naivní byla taková představa! Vůdce nebude váhat pozabíjet celé své okolí i nejvěrnější straníky, pokud by pro něj mohli představovat ohrožení. A takové ohrožení bývá nejčastěji domnělé, tedy navíc obvykle fiktivní.

I v běžném životě zjišťujeme, že servilitou se například naše děti snáze zavděčí ve škole. A tak se biflují životopisy soudruhů, se kterými se pochlubí, ale zapomenou, že soudruzi byli mezitím už popraveni, a je čeká za vstřícnost naopak vězení.

I my jsme se naučili chodit potichu kolem těch, kdo nás ponižovali. Pak jejich síla padla a nám po roce 1989 došly všechny ty chvíle sehnutých zad. A styděli jsme se, zatímco oni dělali jako by nic. Zloba a lež se nestydí, proto snáze vítězí. I nad demokracií.

Manipulace je podstatou zla

Totalitní diktatura spočívá v momentu diktování, tedy svévolného určování pravidel a průběhu života druhých lidí. Totalita pak zamezuje, aby zůstalo cokoli volného, co není pod kontrolou. Tento znak totalitní diktatury souvisí s podstatou zla – se svévolným nakládáním a manipulováním s druhými lidmi.

Manipulace je podstatou zla, protože si osvojuje práva, která nám nejenže nepřísluší, ale navíc jsou pro druhé škodlivá. Manipulace je jedním z nejzhoubnějších prvků, který se objevuje i na velmi nenápadné, každodenní úrovni, kde ho snadno přehlédneme. Teprve až na rovině totalitní dosahuje viditelného a děsivého významu. Ale nepřijatelnost a škodlivost manipulace je na jakékoli úrovni. Třeba jen na pracovišti, v rodině, v církvi, ale třeba i ve vztahu k jedinému člověku, který má tendenci druhé ovládat. Podstatou této zhoubnosti je fakt, že zde dochází k hrubému nadřazení sebe sama nad druhé, případně malé skupiny lidí nad ostatní. Projevuje se absolutním nerespektováním osobnosti druhých, jejich ducha a jejich nároku na svobodu a vlastní cestu k radosti, k realizaci, k Bohu.

Takový počin nemůže být ani jen nepatrně fungující lidskou společností jakkoli respektován a tolerován. A přestože je možnost odporu totálně omezena, i diktátor a manipulátor dobře ví, že dělá špatnou a nepřijatelnou věc. Proto je základem jakékoli totality lež a lhaní. V daném případě vytvořené zdůvodnění, proč k té či oné amorálnosti dochází a musí docházet, proč je totalita vydávána za pomoc a prezentována jako jediná cesta v boji proti něčemu zlému.

Lež je základem totality

Žádný člověk, s výjimkou těžce abnormálních jedinců, neumí dlouhodobě žít s představou, že něco dělá totálně amorálně. Ani s tím, že ovládá a ničí životy druhých. Jenže škála obranných reakcí umožňuje mechanizmům psychiky osobnosti nalézt takovou míru zdůvodnění, která vytvoří přijatelné vnitřní prostředí, ve kterém pocit amorálnosti zmizí, a člověk se cítí jako hrdina a strůjce pokoje, zastánce práva. Pokud někomu ublížíme, ihned si vysvětlíme, že si o to dotyčný říkal sám.

Toto je první a nejděsivější příklad totality v nás. Tedy schopnost osvojit si totalitu jako metodu, praktikovat ji, a ještě si ji lží zdůvodnit jako přijatelnou. Taková totalita se většinou opírá o velmi vzletné ideály a velké myšlenky, které skvěle zní. Čím větší prvek zrůdnosti a zloby, tím silnější slova o opaku. Vzpomeňme na slova o nutnosti boje proti nepřátelům lidu, vzpomeňme na masakry celých národů, etnických skupin ve jménu velkých ideálů boje proti bezpráví páchaném na jiném národu, anebo například jen ve jménu jakési těžko definovatelné protistranické či protivládní aktivity.

I malá forma denního zla, třeba uprostřed rodinné manipulace a bezpráví, se neobejde bez tvrzení manipulátora, že tak činí pro dobro toho druhého nebo coby strážce práva a spravedlnosti. Myšlenka, v daném případě falešná, stojí nade vším, zejména nad hodnotou člověka, kterého se týká.

Manipulátor má dvě možnosti vytvoření cesty, jak ovládat, tedy vytvářet moc. V obou případech funguje už zmíněná lež. Buď na nás přímo působí terorem, zlem, ideologií, anebo zneužívá situace a jednoduše použije něco, co v nás už je. Například v okamžiku prožívaného strachu se snáze propadá hrůzám a bezmezné poslušnosti. V případě vytvoření umělého pocitu ohrožení se zase snáze mobilizují obranné mechanizmy v nás, a jsme ochotni hlasovat pro silnou, i když naprosto nedemokratickou vládu, která slibuje, že nás ochrání například před domnělým nebezpečím přistěhovalců odkudkoli.

Stejně tak lze totalitu živit popisováním zločinnosti, strašením hladem, chudobou nebo ekonomickou nejistotou.

PhDr. Jindřich Kabát (1964)

křesťan, psycholog, spisovatel, vysokoškolský učitel a bývalý politik, první náměstek ministra vnitra (1990–91), ministr kultury (1992–94), předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (1994), ředitel Evropské akademie pro demokracii. Je ženatý, má pět dětí a je autorem řady knih, např. Psychologie komunismu (Práh 2011).

Teror jako agresivní forma totality

Totalita může mít ale také podobu zjevně násilnou, kdy se prvky manipulace a ovládání sice zakrývají propagandou a obhajují, ale jejich děsivá a otevřeně agresivní forma zůstává. V prvním případě se jedná o použití teroru, na kterém nejčastěji bývá totalitní režim postaven. Je to záměrné a systematické používání až děsivého zla v neúměrné míře a v neúměrném rozsahu, kdekoli a jakkoli.

Teror nemá hranice, nemá limity, není jasné, kam až může dojít. A především nemá naprosto žádná pravidla. Každý člověk hledá cestu, jak něco pochopit, jak nalézt strategii, která by mu umožnila nalézt řešení, ubránit se. Jenže teror je nadprahový a vede člověka k beznaději, ve které přestává mít schopnost bránit se. Je natolik zdolán, že zvolí pasivitu a totalitní diktatuře se vzdá.

I v malé domácí diktatuře existuje nepřetržitost skrytých útoků v době, kdy jsou nejméně očekávány: k vytvoření naprosté apatie a pasivity, kdy se jedinec stává snadnou obětí. Nicméně masivní teror má ještě navíc děsivý prvek totální nahodilosti. Bývá uváděn příklad, kdy státní policie dostane nařízení do rána naplnit jednu ruskou věznici. Jednotky se rozjedou po městě a hledají ty, u kterých předpokládají, že by mohli být vhodnou obětí. Ale některé nezastihnou. Co udělají? Zatknou sousedy. Kvóta zadaná velitelstvím je splněna, účel vyvolat děs, že i u vás mohou kdykoli nečekaně zazvonit, je naplněn.

Strach je nejdůležitější aspekt totality

Strach je poslední a nejdůležitější aspekt totality – a manipulace je zde. Je vytvořeno cílové rozpoložení oběti či obětí, ve kterém je ani nenapadne volit jakoukoli činnost, kterou diktátor nechce. Strach je tak silný, že si jej člověk nepřetržitě propojuje s fantazií. Představuje si, co vše se ještě může stát, a vnitřní fantazie tak převezme roli vytváření teroru a tlaku. Jedinec se v podstatě stresuje sám a vnitřně posiluje zaseté mechanizmy.

A tady se dostáváme k další formě totality v nás. K získanému stavu psychiky, ve kterém dochází snáze k přijetí příkazu – nediskutuje se, neupozorňuje se na sebe. Volí se cesta: raději dělat, že u konfliktu nejsem, aby nespadl na mne. Zavírám oči před nespravedlností, protože její strůjce by se mohl zaměřit na mne. Izoluji se od společnosti, protože v mém světě hrozí méně nebezpečí. A pak mi začne být i společnost lhostejná, přijde únava a já si zdůvodním, že celá společnost je stejně špatná a nestojí za to se pro ni angažovat.

Takový je vývoj zasetých semen totality – škodí nadvakrát: jednou při brutálním vpravení se do naší psychiky a podruhé, když naše psychika už pod tímto semenem sama vytváří stereotypizované reakce. Tím člověk sám devastuje svobodu bytí, která mu byla dána. A děje se tak v důsledku kdysi přímého zlovolného jednání jiných lidí vůči nám. Dnes se ještě sklízí plody komunismu, jehož zastánci je obejdou a popřou. Jejich obrana spočívá ostatně vždy nejen v popření činu, ale zejména v převedení podstaty problému úplně jinam. Uvedu příklad vtipem: „Američan říká Rusovi: ‚Vy tvrdíte, že jste postavili nové nádraží s plnou automatikou. Ale ono vůbec nefunguje.‘ Odpověď Rusa: ‚Ano, ale vy zase mlátíte černochy.‘“ Převod odpovědnosti na kritiku toho, kdo k odpovědnosti nabádá, je nejčastější znak slabosti zastánců totalit.

Totalitní režim navíc přináší zmíněnou stereotypizaci života, kdy je už velice obtížné vůbec najít nějaké nové dimenze žití. Starší generace má ještě dnes strach zaťukat u ordinace, aby jim někdo, kdo jim má pomoci, nevynadal za rušení. Lidé si nesednou v parku, protože nevědí, jestli to není zakázané, a nikdy raději veřejně nediskutují.

Totalita v nás

Totalita do nás přešla, ale je zde také otázka, zda tato totalita v nás nemá nějaké kořeny nezávisle na tlaku z vnějšku. V jistém směru se skutečně odehrávají některé podobné reakce, jakými je reakce na totalitu, a to tehdy, jestliže si vytvoříme sklon projevovat se do jisté míry závisle na někom. Chovat se totálně vstřícně až servilně anebo s mírnou obavou z něj.

I tento prvek jisté apatie a totálního oddání se něčemu a někomu v nás přirozeně běžně existuje. Děti totálně důvěřují rodičům. Pro věřící je životně podstatná otázka totálního oddání se Bohu. Problém tedy není v samotné přítomnosti totality jako dimenze v nás, ale v jejím zaměření. Nemůže být nic lepšího, použijeme-li ji pro věc dobrou, a nic smutnějšího, než použijeme-li ji pro věc špatnou. Být totálně zamilovaný znamená, že pro dobrou věc jsme použili všechny síly. Ale totálně nenávidět znamená nelidsky zmanipulovat veškeré dostupné zlo.

Druhým momentem je také lidský sklon k přijetí totality jako možného řešení situací.

Totalita v nás také souvisí s neúměrným prožíváním sebeomezení, kdy jednáme na základě chybného a bohužel nějak totálně omezujícího postoje. Přijetí takového jednání není úplně nesmyslné. Člověku přináší taková pasivita značnou úlevu, protože odpadá velice náročné a stresující hledání řešení složitých situací. Apatie a oddání se například manipulaci zbavuje člověka odpovědnosti a nepříjemného hledání řešení tam, kde mu to vyhovuje.

Některé osoby se cítí bezpečněji, jestliže jednají pod vlivem omezení, protože se vůbec otázkou svobody nemusí zabývat. Jsou známé a popsané případy, kdy jedinec do jisté míry přijal třeba odchod na vojnu, anebo dokonce nástup do vězení podvědomě coby řešení, které jej zbaví jiného stresu, s nímž si neví rady. Toto je třeba si uvědomit, ale zároveň připomenout, že jakékoli omezení i sebeomezení je posuzovatelé výhradně podle toho, čemu slouží. Pasivita je velice často lákavá, ale je zhoubná. Zbavuje nás našich darů.

Jinými slovy lze shrnout, že jistou míru přijetí manipulace, a tím i totality v sobě máme. Ale nikoli jako normu či ideál pro všechny případy. V totalitní manipulaci je to naopak jeden z největších skrytých zločinů jednoho člověka proti druhému.

Přechod z totality do svobody

Mechanizmy vytvoření totality jsou poměrně silné a s dlouhodobým působením. Proto je přechod z totality do svobody mnohem složitější, než země hledající svobodu tušily. I po pádu diktatury zůstává člověk člověkem a řídí se zejména tím, že nepřetržitě vyhodnocuje situaci kolem sebe, jednání a postoje druhých lidí. Má přirozenou reakci řešit všechny situace podle toho, co předpokládá, že se očekává, co je žádoucí a vhodné. Ne vždy to platí: mnoho lidí volí vždy okamžitě negativní nebo revoltující stanovisko, aniž o problému důkladněji uvažují.

Ale mnoho lidí se touto takzvanou sociální dezirabilitou, tedy silně působícím očekáváním z okolí, nechá vlastně znovu manipulovat, jakkoli pod vlivem normálních osobnostních mechanizmů. U starší generace ještě hraje roli jakýsi percepční stereotyp, tedy sklon přijímat informace o světě a porozumění smyslu světa a společnosti pod vlivem návyků a mechanizmů z minula.

Jedinec má velmi komplikovanou situaci v tom, že málokdy umí zformovat vlastní názory úplně izolovaně. A je to tak funkční a správné, člověk je přece tvorem sociálním. Náš svět skutečně není izolovaný nebo „neutrální“, ovšem kromě vnitřního duchovního života, kde platí jiná pravidla. Ale ani tam není přirozeně člověk sám. Nikdy není bez Boha, a jestliže dochází k nějakému rozhodnutí, pak proto, že Jej přijal, nebo odmítl.

Jistým problémem ale může být stereotyp sžití se s totalitou, aby byla snesitelná. Tak si v minulosti člověk osvojil omezující stereotypy – co smím, co nesmím. A ty do jisté míry omylem a chybně přetrvávají dodnes. Jde zejména o prožívání a jednání těch, kdo výrazně přijímají kompromisy.

Ve společnosti také převládá sklon ke konformitě, jako prvek vyvarování se už jednou zažitému stresu. Nacházíme desítky metod a cest, jak takovou situaci sami sobě alibizovat. Je snazší si říci, že všichni kradou, než ukázat na to, že někdo konkrétní něco opravdu ukradl.

Je velmi těžké bojovat proti tomu, co se začne ve společnosti šířit jako negativní, ale bohužel už poměrně stabilizovaný prvek, třeba právě kompromis – základ umožňující lež a později totalitu. Naprosto ale nemá smysl nad takovou věcí naříkat. Je to důsledek, nikoli něco nového, a nikdo z nás to v masivním rozměru neovlivní.

Ale stejně tak bývá známo, že někdy stačí jeden jediný člověk a jeho vliv na nejbližší okolí, aby pravdou, která má skutečnou váhu, začal ovlivňovat stále větší množství lidí kolem. Dokud se ve společnosti nenajde někdo, kdo hlasitě řekne „Můj šéf je nadutý hlupák“, nikoho nenapadne, že je vlastně docela jednoduché jej vyměnit. A žijeme s pocitem, že je nám dán nějaký osud a nic jiného nezbývá.

Závěr

Vždycky a za všech okolností se prokáže, že zhoubě se zamezí, pokud začneme označením lži ve vlastním životě. A tak vlastně jednou z nejsilnějších cest, jak se jednou vypořádat s totalitou v sobě i u svého okolí, je nalezení a pojmenování pravdy. Protože totalita vždy potřebuje ke svému přežití lež, bez ní neumí fungovat. V období nejtvrdší totality se mezi hlavní představitele nepřátel dostali nejen agenti imperialismu, všichni bohatí, ale také věřící. Nejen proto, že měli jiné názory nebo v lepším případě že byli nepochopitelní diktatuře, ale proto, že se životně snažili nelhat a nedělat zlé věci. A bez zla se totalita vytvořit nedá. Proto se nikdy pro totalitu prostě nedali použít.

Tento dar věřícím nesmírně zkomplikoval život, ale na druhé straně je vybavil vírou, láskou a také odmítnutím lži a zla. Toto odmítnutí je silnější než všechna velká slova. Může nás totiž chránit před totalitou.