Pro všechny se otevírá Boží náruč, v Ježíši zpřítomněná náručí komunity církve.

Někteří lidé se jeví jako křehčí a jiní odolnější. Nemyslím tím dvě jednoznačně oddělené množiny, ale škálu od výrazné slabosti po překvapující odolnost. Mezilidské rozdíly se v této oblasti nejzřetelněji projeví v období osobních a vývojových krizí (v dospívání, při odchodu z domu, po rozchodu atd.). Křehčí a slabší lidé hůře snášejí změny, ztrácejí orientaci a naději. Není lehké opustit cyklus negativního myšlení a prožívání. Trvá jim déle najít směr a přijmout svou slabost. Odolnější lidé životem očividně proplouvají s větší lehkostí. Důvodů, proč je jeden člověk osobnostně, psychicky i fyzicky a potažmo duchovně slabší než druhý, může být celá řada a nejde ukázat prstem na konkrétní z nich.

Pro všechny se otevírá Boží náruč, v Ježíši zpřítomněná náručí komunity církve. Ne-mocní i mocní jsou náchylní k odlišným hříchům a opakovaně potřebují Boha, jeho pevnost, milost, citlivost, povzbuzení, výzvy, napomenutí i odpuštění. To vše přijaté skrze Bibli, modlitbu a komunitu. Pavel dokonce o církvi překvapivě říká: „Naopak ty údy těla, které se zdají být slabší, jsou nezbytné.“ (1Kor 12,22)

Silný člověk se od slabších a křehčích učí to, že jeho vlastní soběstačnost a odolnost je dočasná iluze a někdy modla. I on bytostně potřebuje Krista a bližní. Připomíná si, že základní síla, odolnost a sebeovládání není zásluhou, kterou by se mohl chlubit. Vždyť kdo dal křehkost či sílu nervové soustavě? Kdo dal rodiče, kteří naučili kázni? Pokud jsem dnes silný, je má síla Božím darem a projevem lásky ke slabšímu, kterého podepřu. V těle Kristovy církve tak slabší slouží silnějším a silnější slabším. Oba jsou nezbytní.

Křehký, mladý člověk bojující s hříchem má příležitost podílet se na spoluvytváření církve i pro slabé. Jak může vypadat?

1) Jsou v ní slyšet i svědectví o zápasech a prohrách, nejen o uzdravení a vítězství. Vždyť jediný opravdu hrdinský příběh je ten o Ježíšově smrti a vzkříšení.

2) Člověk zažije, že církev je poslední místo na zemi, kde by se musel dlouho stydět. Zastydí se za hřích. Stud ho vede k Bohu a k druhým, protože ví, že se nemusí bát pohrdání a odsouzení. Ostatní mu zvěstují odpuštění, zpřítomní přijetí a stud okamžitě ztratí sílu.

3) Najde v ní alespoň pár blízkých bezpečných přátel a širší rodinu. 4) Církev připomíná, že lidská záchrana se opírá o smlouvu, jejímž garantem je Bůh, a ne o proměnlivý pocit blízkosti či vzdálenosti od Boha. Lidé občas potřebují vědět, že se nedrží Boha svou vlastní vírou a zbožností, ale drží je Boží moc a přímluvy druhých.

Co mohu pro dospívajícího dělat jako kazatel, vedoucí nebo pastorační pracovník? 1) Chci si zachovat citlivost na jeho přítomné obtíže a zároveň nadhled. Změny v životě se nevyhnutelně dějí, jen ne s rychlostí lusknutí prstů. Zvláště když jde o témata zrání, vývoje a závislostí vázané na změny v mozku. Mladého člověka nebudu utěšovat tím, že to za pět let bude lepší, to mu naději nedodá. Nadhled dodá naději mně k tomu, abych s ním dnes a zítra byl a nezlomil nad ním hůl. Moje lidská přítomnost dnes zase dodá naději jemu. 2) Ptám se sám sebe i jeho, co dnes z Boží milosti a síly může udělat. I kdyby to byla maličkost. Každá modlitba, každý pohled na Boží slávu v přírodě a každé, byť nepatrné omezení hříchu je dětským krůčkem ke zralosti. Dnes ani zítra nebude u cíle. Ale ani já ne.