První republika (1918–1938)
Na život Jednoty českobratrské, dnešní Církve bratrské, si velmi dobře vzpomínám od začátku 30. let. Evangelium zasáhlo mé rodiče v Pozlovicích, malém městysu u Luhačovic. Veškeré stopy práce historické Jednoty bratrské a novoluterských kněží tam zničila protireformace.
Až v roce 1918 přinesl do silně katolické obce zvěstování evangelia tehdy ještě rakousko-uherský voják, darbysta Fojtík. Obrátila se celá rodina Václavíkova a postupně zde vyrostla stanice se 60 členy. Shromáždění se konala u Václavíků, kteří k tomu účelu uvolnili na příštích 45 let místnost a chodbu vlastního domu. Noví věřící se scházeli po domácnostech a z dnešního pohledu byli až neuvěřitelně obětaví. Nelitovali námahy ani peněz na sborovou činnost. I po těch bezmála sto letech působí vzpomínka na tehdejší život probuzeneckých církví jako odlesk něčeho prvokřesťanského.
Ze vsetínského sboru na Jasence jako jediný místní kazatel přijížděl posilovat Pozlovické Josef Cvrček. Vzdálenost 33 kilometrů obvykle jezdil na kole, málokdy autobusem, spoje byly nedostatečné, maximálně dvakrát denně. A když už vyjel, hned neodjel. Přespával na místě, sborečku se věnoval déle a důkladně, pastoračně a velmi osobně. Vyrazit a obstarat jen hodinové shromáždění, to by bylo nemyslitelné. Žil s námi. Bratr Cvrček pokřtil v potoce mého otce Čeňka Matulíka, který se vrátil z války a bojů s Maďary na Slovensku až koncem roku 1919 nebo začátkem roku 1920.
Probuzení si všiml i kazatel Alois Adlof a také on sem zajížděl. Dodnes udivuje mobilita tehdejších lidí. To vše probíhalo v ovzduší značného nepřátelství ze strany katolíků. Kněží kázali, aby se domu Václavíkových lidé obloukem vyhýbali, jinak by je to tam mohlo „vtáhnout“. Ono je tam totiž evangelium opravdu vtahovalo, a pak zase posílalo dál.
Celkově mohu říci, že pozlovické probuzenecké hnutí produkovalo lidi, kteří se rozběhli po celé republice a všude kam přišli, působili dál, ať v Brně, nebo Praze.
Můj otec s ženou Ludmilou, mnou a bratrem Bronislavem opustil rodnou ves na podzim 1926 a zamířil za prací do Zlína. V Pozlovicích se tehdy báli, že jeho víra zlínskou trojkombinaci „zábava, sport a práce“ nepřežije. On ale hned na jaře 1927 v baťovském dvoupokojovém čtvrtdomku začal pořádat shromáždění. Pozvánky se netiskly, vše se vyřizovalo ústně.
Základem shromáždění bylo několik věřících sester ze Zlína. Ihned začal dojíždět z Jasenky bratr Cvrček a z Kroměříže baptista Burget. Domácnost tehdy ještě nebyla zařízena, otec použil bedny, které pobil voskovaným plátnem – a lidé mohli chodit. V tomto provizoriu proběhla celá sborová dvacátá léta.
Silný přísun evangelíků z Valašska do Baťových závodů pak vedl ke vzniku sboru ČCE, který se scházel – opět improvizovaně – ve velké boudě na místě dnešního zlínského Velkého kina. Věřící si napříč církvemi vypomáhali. Tatínek to uměl s dětmi, a tak nějaký čas vyučoval nedělní školu u evangelíků. Až v roce 1930 si členové ČCE koupili rodinný dům na Hluboké ulici, a v roce 1937 stihli ještě před válkou postavit kostel. Do něj jsme velkou oklikou a po mnoha peripetiích na podzim 1959 dorazili i my, Jednota českobratrská.
Naše rodina se na podzim 1932 přestěhovala do větších prostor baťovského půldomku. Tam se v dolní největší místnosti konala shromáždění až do roku 1943. Lidé sedávali i na schodech, břímě služeb leželo na otci a úklid na mamince. Teprve za války továrník Koukol zajistil veřejné prostory, které nechal pronajmout a rekonstruovat. Tehdy také začaly společné sbírky, do té doby většinu nákladů hradil štědře můj otec.
Ilustrační foto: Autor neznámí, vyfoceno 21.6.1921