Měl se věnovat politickým vědám, ale začal si přivydělávat psaním do novin a nějak se to zvrtlo… Známý český publicista, novinář, spisovatel a moderátor Jan Fingerland se do povědomí křesťanské obce dostal především svým projektem Předvařená Bible.

Kvalifikací jste politolog, filosof, religionista. Pracujete jako zahraničněpolitický komentátor Českého rozhlasu, publicista, novinář, moderátor, jste spisovatel. Čím se cítíte být nejvíc a proč?

Dnes asi nejvíce novinářem, nebo spíše komentátorem. Moderuji prostě proto, že to tak na mě vyšlo a nikdy jsem nebyl akční reportérský typ, spíš takový reflektivní.

Byl byste raději, kdyby „to vyšlo“ jinak?

Myslím, že jsem spokojen s tím, co jsem. Mohl bych ale mít více času a peněz. (úsměv)

Nelze přehlédnout vaši mistrovskou práci s českým jazykem. Asi jste musel nějaké vlohy projevovat už v dětství… Jak jste se k jednotlivým profesím dostal? Děkuji za kompliment. Sloh byla skoro jediná věc, která mi ve škole šla, tím spíše, že jsem vzhledem ke své nesoustavné povaze nebyl příliš schopen se školou přátelsky spolupracovat. Byla do ale také doba, kdy školy moc přátelsky nespolupracovaly s žáky.

Studoval jste v Jeruzalémě a vaší specializací v ČRo je především Blízký východ. Zdá se to jako přímá cesta, ale studoval jste i ve Stockholmu a v Yorku, takže si vás musel Blízký východ něčím přitáhnout. Čím?

Vzděláním jsem politolog, se zaměřením na politickou filosofii, a původně jsem mířil k akademické kariéře v tomto oboru. Pak jsem si začal přivydělávat ke studiu a psaní do novin mě chytlo. Má totiž výhodu, že vidíte výsledek velmi rychle, je to návykové. Zájem o Blízký východ i o Bibli mě ale provázel už tehdy, poprvé jsem byl v té oblasti v roce 1991 jako devatenáctiletý. Je to kolébka naší kultury.

Jak je toto pouto pevné?

Myslím, že mě už nepustí.

Jak dlouho vaše orientace na Blízký východ trvá a co nového vám přináší v čase?

Řekl bych, že se vyvíjí, od postupného zájmu staršího dítěte až po dnešní postoj, kdy mám k oblasti blízký emocionální vztah, třeba i jen k tamním vůním, koření, travinám a podobně, ale současně zaujímám pozici „biologa, který pitvá žábu“. Snad to nezní moc odtažitě. Všímám si, že zejména Blízký východ, podobně jako teď Rusko a Ukrajinu, mí kolegové prožívají snad až moc osobně, nemají nad tím kontrolu.

Snažím se vžívat do toho, kdo se aspoň snaží pod čilým povrchem vidět ty větší, pomalejší pohyby.

Rusko a Ukrajina jsou tématem, které se výrazně promítá do praxe velké většiny redakcí. V týmu ČRo připravujete pořad „Názory a argumenty“. Ve světě se toho za poslední roky mnoho změnilo. Když se před dvěma lety mluvilo o jaderné bezpečnosti, drtivou většinu lidí napadla bezpečnost jaderných elektráren. Dnes je napadne Putin a jeho hrozba jadernými zbraněmi. Jak moc se za poslední roky změnila témata vašeho pořadu?

Náš pořad, jako všechny publicistické pořady, kolísá mezi tím, co lidé očekávají, že bychom měli řešit, a tím, co my jako jeho autoři zrovna považujeme za důležité. Třeba ani ne v tu konkrétní chvíli, ale z hlediska éry, do které – jak se třeba domníváme – kolektivně vstupujeme. Někdy jde o to zkusit teprve zaznamenat věci, které nepatří k dennodennímu zpravodajství, detaily, které člověk spíše tuší a někde v novinách by třeba přes editora neprošly.

Snažím se vžívat do toho, kdo se aspoň snaží pod čilým povrchem vidět ty větší, pomalejší pohyby. Jsem hrdý na to, že jsem asi jako první psal o počátcích občanské vzpoury v Tunisku už na konci roku 2010. Do loňského 24. února jsme řešili covid a rozhodnutím svých nadřízených pracovali z domova. Úderem jediné minuty se vše změnilo, přesunuli jsme se fyzicky do opuštěných kanceláří a začali řešit válku. Covid se skoro vytratil. Taky to něco říká o mediálním provozu. V zásadě platí, že média nemají ráda malá témata.

Máte v redakci názorovou shodu? Mohou v redakci vedle sebe pracovat lidé s naprosto odlišným názorem na pomoc Ukrajině?

Pracujeme v rámci redakce Názorů a argumentů ve vzájemné shodě a máme velkou svobodu ze strany nadřízených. Co se otázek Ukrajiny týče, náš názorový rozptyl není tak velký.

Covid a poté i válka na Ukrajině (a nedávno i prezidentské volby) zasáhly každého, a co se týká různosti názorů, se tyto problematiky mnohdy agresivně probily až do rodin. Jak vy sám řešíte přátelství s lidmi, kteří mají v těchto směrech naprosto odlišný názor než vy?

Byl jsem překvapen, že i mě rozdílné názory s bližními v otázce prezidenta, minulého i nastávajícího, často rozhodily. Je to asi přirozené, ale nebezpečné pro stabilitu společnosti. Svědčí to nejen o odlišných perspektivách, ale i o velkých rozdílech ve východiscích jednotlivých lidí, v tom, co považují za správné nebo důležité. A ukazuje se, že je to velmi osobní.

Prezentovat veřejně svůj názor znamená v dnešní době víc než kdy jindy (a názor na politiku zvláště) jít s kůží na trh. Máte vy sám nějaký vlastní osvědčený postup na tvorbu názoru, aby v čase i v nátlaku obstál?

Já jsem v zásadě analytický typ a vědomě i přirozeným sklonem lnu k tomu mít nad věcmi nadhled. To neznamená, že někdy nepřemýšlím o tom, jak na mé názory někteří lidé zareagují. Bohužel nebo naštěstí, ti, kdo se mnou nesouhlasí, přímo nebo jen někde na sociálních sítích, nejsou lidé toho druhu, abych mohl brát jejich nesouhlas vážně. Jinak mě kritika zajímá. Zní to jako fráze, ale kritikou se opravdu můžeme posunout vpřed. Ostatně jsem na řadu věcí během života změnil názor.

Na co například?

Týká se to blízkovýchodní politiky i otázek, které by se dnes řadily k naší politice nebo zavedeným „kulturním válkám“. S přibývajícím věkem jsem konzervativnější. Ale také mám čím dál menší nutkání si o všem něco myslet. Prostě některé věci nechávám běžet kolem.

Pořád mluvíme o názorech. Co je odvaha a co zbabělost?

Asi nejsem schopen odpovědět v krátkosti na takovou zásadní otázku. Trochu ji obejdu. Zaprvé: Churchill říkal, že odvaha je nejzásadnější ctnost, protože garantuje všechny ostatní. A za druhé: odvaha a zbabělost mají různé podoby. Někdo je třeba udatný voják, ale bojácný manžel nebo manipulovatelný politik. Důležité asi je, aby správní lidé byli ve správný okamžik na správném místě.

Jaký vliv na vaše současné názory a postoje mělo vaše dětství?

Myslím, že mohu ocenit svobodomyslnost mých rodičů, zážitky z dlouhodobého pobytu v cizině, své válčení se vzdělávacími institucemi, vliv sportovního oddílu, do kterého jsem chodil, včetně jeho trenérů, většinou férových mužů z lidu s přirozeným sklonem k fair play a takovému starosvětskému chlapáctví. Bude to znít legračně, ale ovlivnila mě postava Vinnetoua, Robinsona Crusoe, a snad také Pipi Dlouhé Punčochy. Ti mě provázejí stále.

V souvislosti se vzdělávacími institucemi už jste zmínil svou nesoustavnou povahu. Byl jste problematický žák, nebo bylo to „válčení“ otázkou přístupu ze strany institucí?

Myslím, že jsem byl složitý žák, který byl nucen vzdělávat se v atmosféře, která přála standardním žákům a žákyním, a odchylky těžko snášela. Takže vina je asi tak půl na půl.

Vystudoval jste religionistiku, věnujete se židovství i křesťanství. Čím je pro vás osobně jedno a čím druhé?

Vlastně jsem formálně religionistiku nestudoval, sám bych se tak neoznačil, spíš jsem se jí na různých institucích nepravidelně věnoval. Židovství a do určité míry i křesťanství, i když jinak, jsou součástí mé identity, ale také předmětem mého zájmu, ke kterému jsem schopen se vztahovat poměrně chladně, jako k té pitvané žábě.

Čím si vás svět věřících přitáhl natolik, že ho zkoumáte, přemýšlíte nad ním, popisujete, věnujete mu tolik času?

Myslím, že mě fascinuje z důvodů, které nejsem schopen sám identifikovat. Největší pozornost ale věnuji Bibli, tedy textu, nikoli žitému náboženství nebo jeho aktérům. Ale i ti mě zajímají.

V rodině máte věřící členy a hodně toho víte o judaismu. Jak daleko je podle vás od intelektuálně racionálního přístupu k náboženské tematice k samotné víře?

Myslím, že je to věčný problém. Tedy do jaké míry člověk tím, že věci z vnějšku „rozumí“, je schopen ji také prožívat. Já to praktikuji jako průzkum bojem, žádnou teorii na to nemám.

Hodně (a specificky) pracujete s Biblí. Vypadá to, že tu knihu máte rád. Čím pro vás Bible je?

Bible mě fascinuje, nevím přesně čím. Už od teenagerských let cítím, že to není jen tak nějaká další kniha, i když Iliada nebo Bhagavadgíta a, muslimové odpustí, Korán mají jistě také nějaký appeal, ale – pro mě – nesrovnatelný s Biblí. Část tohoto postoje (jen část) ilustruje údajný výrok prvního izraelského premiéra Davida ben Guriona, který říkal, že nevěří v Boha, ale věří v Bibli.

Už od teenagerských let cítím, že Bible není jen tak nějaká další kniha.

Jedním z vašich známějších projektů je Předvařená Bible. Můžete ho sám nějak výstižně představit?

Snažím se brát téma za tématem počínaje knihou Genesis a upozornit na nenáboženské aspekty, což neznamená, že amputuji tu duchovní stránku. Je to zcela osobní projekt, který se rozrostl více, než jsem plánoval. Jsem u osmnácté kapitoly, a teprve jsem vyhnal Adama a Evu z Ráje. V zásadě je to plod mého vlastně amatérského zájmu o Bibli jako historický, kulturněhistorický dokument. Píšu a načítám texty, které bych si rád přečetl od jiných. Když to neudělali oni, musel jsem já. (smích)

Čím jste u jeho zrodu zamýšlel, aby tento projekt byl? Naplnila se vaše představa?

Ten projekt mám v hlavě tak patnáct let, možná víc. Napsal jsem několik pokračování pro dnes již neexistující přílohu Mladé fronty DNES Kavárna, kterou tehdy řídil Josef Chuchma, který byl tak laskav a texty tiskl a byl by publikoval další, kdybych nepolevil. Ve stejném okamžiku jsem teď, kdy jsem dokončil pro pražské JCC (Jewish Community Center) osmnáctý díl Předvařené Bible během zhruba roku a musím si dát přestávku, protože to vedle práce, rodiny a dalších aktivit už nezvládám. Každý má asi 15 minut a vyžaduje studium stovek stran.

Pracujete na dalších dílech, nebo je to uzavřený projekt?

Doufám, že se k podcastu vrátím, už teď se mi stýská. Snad se bude stýskat i některým posluchačům. Je to projekt polouzavřený, taková Schrödingerova podcastová kočka. Jsem zvědav, zda bude živá, až krabici zase otevřu.

Z vaší tvorby je zřejmá hluboká přemýšlivost nad tématy, se kterými pracujete, pečlivá rešerše, přemýšlení nad souvislostmi a dobovým a kulturním kontextem. Letos vám vyšla kniha opět se zaměřením na biblický obsah s názvem „Hebrejky: Biblické matky, démonky, královny i milenky“. Proč zrovna biblické ženy?

Vzniklo to prozaicky jako zadání od tehdejšího redaktora Reflexu Dana Hrubého, který tehdy editoval rubriku Femme fatale. Strefil se ale do mého zájmu i mých tehdejších úvah. Přistihl jsem se, že psaní o biblických ženách mě baví a motivuje mnohem více než psaní o mužích. Asi i proto, že jsou to postavy potlačené do pozadí, na okraj mužského světa, ale přitom často hrají výraznou roli. Sama Bible hraje tuto hru – zatlačí je do stínu, ale nechá je jednat, dělá z nich důležité aktérky. Je pak dobrodružství to nějak rozklíčovat. Neplatí to ale o všech ženách, některé mají zcela jiné parametry.

Která biblická žena je vám nejbližší a proč?

Je to na dlouhé povídání. Kdybych měl být stručný, tak Eva, Judita, Ester. Velmi osobní vztah jsem měl k „obětem“, jako je Jeftova dcera. Negativní postavy jsem měl instinktivní sklon bránit, třeba zlou královnu Jezábel.

Co jste se při psaní této knihy dozvěděl o ženách jako takových nového?

Nemůžu říci nic konkrétního, vlastně jsem studoval literární postavy, někdy snad i trochu historické. Myslím ale, že jsem se hodně snažil vidět svět ženskýma očima. Zjistil jsem, že výraznou většinu mých čtenářů představují čtenářky, ale neprotestují obvykle proti tomu, jak jsem jejich část lidstva popsal. Vlastně jsem nepsal o ženách obecně, ale o jednadvaceti konkrétních ženách, sice literárních, ale přece jen jsem se snažil o nich přemýšlet jako o reálných osobách – s city, pocity, potřebami, slabostmi i ctnostmi.

Zrála ve vás tato kniha dlouho, nebo šla na svět rychle?

Vznikala mnoho let jako časopisecký seriál, dva díly vznikly také pro Novou orientaci časopisu Forum 2000. Pak jsem byl ale nepříjemně překvapen, kolik času mi sežralo redigování něčeho, co už bylo kdysi definitivní. Časy se mění a naše texty s nimi.

Proč by i nevěřícímu člověku stálo za to začíst se do Bible?

Protože je to největší literární, možná i umělecké, duchovní i intelektuální dílo, o kterém vím. A protože se u toho pobaví, poučí, setká se s vlastní identitou Evropana, a možná i se sebou samotným. Bude se možná divit!