Žalm 22,2–3.12–20
Mnozí psychoterapeuté upozorňují, že zásadním problémem moderního světa je osamělost, kterou lidé zakouší navzdory výdobytkům moderní komunikace. Pro osamělého člověka je svět nepřátelský a stává se v něm zranitelný. Žalmista tuto zranitelnost osamělosti zakouší a popisuje ji mnoha obrazy. Připadá si opuštěn od Boha a volá po jeho blízkosti. Čemu on byl vystaven fyzicky, může člověk zakoušet neméně intenzivně ve svém nitru.
Když je člověk v pohodě, rád si i samotu dopřeje. Řekne si: „Vystačím si dobře sám.“ A když je přece jen třeba, jednoduše vyhledá společnost. Sám si vybere, komu zavolá. Vždycky se najde někdo, kdo s ním někam vyrazí. Přijdou-li ale těžkosti, promítne se to i do sociálního potenciálu jedince. Přestane být zajímavý. Marně čeká na telefon. Když někomu zavolá, tak slyší častěji výmluvy. Je citlivější na odmítnutí, tak dalších pokusů raději zanechá. Až v těžkostem si teprve uvědomuje, že blízkost je to nejcennější. Když se člověk ocitne v sociální izolaci, tak se stává snadnějším terčem různých „šmejdů“, kteří čekají na příležitost. Navenek jsou přívětiví, ale přemýšlí, jak by z člověka strhali i šaty (v. 19) V takových situacích je třeba si dát pozor, komu dáme důvěru, a, pokud máme možnost, to konzultovat s někým, na koho je možné se spolehnout. V této praktické oblasti může dobře posloužit církev. Je třeba se nenechat odradit strachem ani nepropadnout myšlenkám, že obtěžuji, a poradit se. Když je člověk v těžkostech sám, snáz se stane kořistí „psů, kteří kolem nás stahují svou smyčku“ (v. 17). Ztrácí kontakt s rychle měnící se realitou, cítí se ohrožen. Vnitřní nejistota paradoxně často vede k tomu, že člověk má důvěru k těm, kdo si ji rozhodně nezaslouží.
Jsou chvíle, kdy více než jindy potřebujeme mít Boha blízko sebe a mít oporu ve společenství víry! Žalmista na pomoc nikoho neměl (v. 12). Je mnoho důvodů, jak se můžeme ocitnout ve stavu, který za nás popsal Žalmista. Z jeho úst slyšíme autentickou modlitbu, která se občas ozve i v našem srdci. Neodvažujeme se ji však modlit nahlas a během bohoslužeb ji už vůbec neuslyšíme. Člověk by řekl, to je skvělé, nikdo se necítí být bytostně opuštěn. Pravdou spíše je, že se někdo může bát tato slova vyslovit. Přijdou mu nepatřičná, až „nekřesťanská“. To je přece jen Starý Zákon a jako křesťané jsme jinde a bryskně vysype z rukávu verš o Boží neustávající blízkosti.
Kdyby to bylo s námi takto jednoduché. Snadno bychom mohli zredukovat pastorační rozhovory. Lidé ale nepotřebují v dané chvíli jen verš, jakkoliv si ho Pán může použít. Potřebují zakusit blízkost. Prožít, že mohou důvěřovat někomu, kdo při nich stojí. Snáz se potom spolehnou na Boží blízkost, která zůstává i tehdy, když není nikdo na blízku. Další důvod, proč tuto modlitbu neuslyšíme ve shromáždění, nejsou jen pochopitelné obavy se svěřit se svým niterným zápasem, ale i to, že dotyční často nebývají přítomni. Ať již se jako raněné zvíře skrývají, aby druhým nebyli na obtíž, eliminovali možnost dalšího zranění, nebo byli od shromáždění odděleni nemocí apod. Možná i čekají, zdali k nim přece jen někdo nenajde cestu.
Často klademe důraz na závazek při křtu, že nebudeme zanedbávat společná shromáždění (Žd 10,25). Dobře, ale jak je to s naším závazkem společenství, že budeme o daného bratra a sestru pečovat, na kolik to bude v našich možnostech? Ono je snadné se schovat za společenství nebo kazatele, kteří to za nás obstarají. Je to i náš závazek a poslání.
Ne vždy si plně uvědomujeme, nakolik nám společenství zprostředkovává, a někdy i supluje, Boží blízkost. Zajisté je třeba se více učit spoléhat na Boha a jeho blízkost, ale nepomůže rada začínající slovem „Musíš!“ Bůh sice může nahradit absentérství společenství, ale to nás neomlouvá. Konkrétně „zanedbání společného shromáždění“ u lůžka „jak mnozí mají ve zvyku“ (Žd 10,25). Blízkost dokáže divy!
Je ostudou naší společnosti, že lidé staří a nemocní, jsou ve svých krizích stále často opuštěni, vehnáni do spárů lidských hyen a nenalézají zastání. Zajisté je ostudou, že dnes i v takzvaně civilizovaném světě umírají lidé v nemocnici izolovaní od blízkých či odborné pomoci a zakouší samotu bez jakékoliv útěchy.
Bylo by smutné, pokud by lidé i v našich sborech zůstávali sami ve svých problémech, když jsme byli povoláni duchovně i prakticky o sebe navzájem pečovat. Zde je nutno říct, že je stejně nepřípustné pomoc jakkoliv zneužívat, ať již se jedná o manipulaci, citové vydírání a jinak neurvalé chování. To člověka uvrhne do ještě hlubší propasti opuštěnosti. Je nezbytné si uvědomit, že klíčovou bolestí Žalmisty není opuštěnost od lidí, ale přímo od Boha. Cítí se být opuštěn od Boha a zároveň zakouší nepřátelství a odcizení od společnosti. Krize ve vztahu ke společenství (i společnosti) často jde ruku v ruce s krizí duchovní.
Za pocit opuštěnosti si někdy může člověk i sám, hříchem, nenávistí, neodpuštěním, zanedbávání duchovních disciplín jako je modlitba, rozjímání nad Božím slovem, společná shromáždění, služba aj. Může být dílem tvrdých okolností života, může to ale také být cesta, kterou nás vede Bůh, abychom opustili falešné představy a očekávání. Potřebujeme se učit naslouchat Boží řeči i uprostřed Božího mlčení a pomáhat druhým této řeči rozumět. Někdy musíme projít krizí a prožít pocit osamělosti, abychom se mohli přiblížit k Bohu a vážili si Jeho blízkosti nade vše! Překonání krize může mít za následek, že Boží blízkost budeme zakoušet opravdověji a lépe se dovedeme vžít do situace druhých.
Velikonoční zvěst vyniká právě na pozadí Božího odmlčení během Ježíšova umírání na kříži. Bůh sám do svého mlčení promluvil v Kristu, když celá tíže Božího mlčení dopadla na Jeho hlavu a zvolal „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“
Nejen během Velikonoc se můžeme postavit u pomyslné paty Kristova kříže, když staneme třeba u nohou lůžka nemocných. Přímluvné modlitby nás zase mohou přivést ke Kristu zápasícímu v Getsemane s vidinou kalichu hořkosti, který kvůli nám měl vypít do dna.
Na pozadí ticha se může rozeznít hlas milosti. Skrze nás, skrze modlitbu a zvěst evangelia chce vstoupit do naší osamělosti.
Bože, nebuď nám v naší opuštěnosti vzdálen! Buď nám, vzdáleným, vždy na blízku! Buď nám nadějí a pomocí v naší bezradnosti! Kéž i v tichu modliteb zanechaných bez odpovědi můžeme zaslechnout Tvůj láskyplný hlas. Ty sám Bože, který jsi v Kristu promluvil do ticha své odmlky, promluv i uprostřed prázdnoty našich srdcí, obnov je a naplň je svou přítomností, abychom dokázali být trpícím na blízku! Amen!
Jakub Škarvan
kazatel sboru Církve bratrské v Novém Městě nad Metují a předseda výboru Pražského Tyrannos Hall. Muž jedné ženy a otec dvou šikovných dcer. Absolvent ETS.
Žalm 22 patří k liturgickým textům, které se tradičně čtou v období Velikonoc – obzvláště během tridua (Velikonočního třídenní). Je považován spolu s Izajášovým „trpícím služebníkem“ za nejvýraznější starozákonní předznamenání velikonočních událostí a mesiášského utrpení. Nepřekvapí nás proto, že nalézá řadu ozvěn v pašijovém příběhu. Ve svém kázání jsem se především zaměřil na nejvýraznější výrok „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ Tato slova zazní i z úst Ježíše jako čtvrtý ze sedmera slov z kříže. Dohromady tyto výroky tvoří testament umírajícího Spasitele.
Perspektiva, ze které jsem k textu přistupoval, byla především pastorační. Boží slovo se zde staví na stranu těch, kteří si připadají nepatřičně, opuštěni a dusí v sobě temné myšlenky. Sám jsem mohl učinit zkušenost s tím, jaké to je, když člověk před svými myšlenkami a zápasy chrání druhé a dusí je uvnitř sebe. Ničivá energie se v nás hromadí a páchá v nás škody. Bylo osvobozující, když jsem nalezl odvahu před Bohem i někým blízkým svou duši doslova odtemnit. Žalm vnímám také jako pozvánku k odvaze vstupovat do potemnělého světa utrpení druhých, stejně jako Kristus sestoupil do naší temnoty a prozářil ji slovem milosti.
Kristus do Božího mlčení nejen promluvil a vstoupil, ale jeho osten vzal na sebe a zlomil jeho hrot. Díky tomu nezní nepatřičně kánon temného blues žalmisty s radostným chvalozpěvem „Nikdy nás neopustí a nikdy se nás nezřekne!“ (Žd 13,5). Ani smrt Ho nezastavila a není místa, kam by Jeho láska nedosáhla.