Psycholog PhDr. Jindřich Kabát

Nestojí dvě tvoje specializace, tj. klinického a sociálního psychologa, proti sobě?

Začínal jsem na psychiatrické klinice, myslím, že je v zásadě vždy dobré v blázinci začínat než končit. To až pak jsem běžným konkurzem dostal místo učitele na DAMU a tam učil léta, až do období revoluce. Také jsem byl psychologem Národního divadla a pracoval ve výzkumu Národní galerie. Takže na jedné straně vždy klinika a psychopatologie, na straně druhé kultura a umění. A to jsem si udržel celý život. To také ukazuje, že v rámci jednoho oboru se můžete octnout na zcela odlišných koncích.

Na DAMU jsi působils jako učitel psychologie. Co se herci mohou a mají naučit o psychologii člověka?

Herci na DAMU jakož i v divadle samozřejmě psychologii nesmírně potřebují. Podstata jejich činnosti je, že vytvářejí vlastně umělé obrazy lidského chování a prožívání. Mnoho divadelních škol se o psychologii velmi úzce opírá. Pro mne byl největší dar mít možnost pracovat s velkými herci jako Jana Hlaváčová, Radovan Lukavský, ale i s těmi začínajícími, dnes už zase oni jsou těmi velkými herci. Dodnes mne k nim váže velké přátelství. S Ivanem Trojanem jsem vlastně spolupracoval v Dejvickém divadle minulý rok. A pak mi zůstávají ve vzpomínkách Miroslav Hanuš, Bára Hrzánová, Simona Postlerová, Martin Dejdar, vlastně celých několik ročníků herců, kteří prošli Pražskou DAMU.

Je doba míru, prosperity, nežijeme v diktatuře, už dvě generace nemáme traumata z války. Co vážného dnes především řeší psychologové?

Je paradoxní, že právě války vždy posunuly psychologii dopředu, protože potřebují výzkumy a peníze. Dnes je ale větší akcent na klinickou oblast. Nezapomeňme, co říkával nestor moderního českého lékařství prof. Charvát: „Všechna lidská onemocnění jsou tak z jedné třetiny řešitelná chirurgicky, z druhé třetiny prostřednictvím psychiky a ten zbytek je něco mezi.“ A pak sociální psychologie, zvládání konfliktů, vývoj rodiny, vývoj mezirasových vztahů…, to vše jsou živá témata.

Psycholog není psychiatr, nemůže tedy předepsat léky ani nikoho hospitalizovat. Někdy se může zdát, že psycholog je zpovědník nevěřících. Vnímáš to tak? Jak velký podíl tvé práce tvoří aktivní naslouchání?

Spolupráce psychologa a psychiatra je stejná i jako spolupráce mezi dvěma psychology, z nichž jeden je např. přesvědčeným obdivovatelem Freuda a nevnímá cestu jinak než dlouhodobým rozpoznáváním našeho podvědomí a tím, kdo věří jen naměřeným hodnotám. A najednou jsem zažil, že je možné s někým totálně a naprosto životně nesouhlasit, ale že není problém s ním spolupracovat, jsou-li plně ctěna pravidla dialogu.

Spolupráce psychiatra a psychologa je klíčová. Psychiatr studuje 6 let vše o člověku, ale strašně málo se specializuje na psychiku. Psycholog studuje mnohonásobně více poznatků o psychice, ale také v kontextu medicíny, filosofie, etiky, obecné metodologie.

V praxi se to prohodí. Psychiatr se až do atestace musí prudce a razantně doučit zásadním pravidlům psychopatologie a psycholog naopak pokračuje ve studiu svých již získaných znalostí, např. v rámci diagnostiky. Tak se z nich během asi 2 let stávají partneři. Jeden zná kontext psychiky a fungování těla, druhý kontext osobnosti a světa a diagnostiku detailů. Pokud se doplňují, je to malý zázrak, co se dá objevit. A v tomto směru jsem měl štěstí. Měl jsem štěstí dostat se na psychiatrickou kliniku v době, kdy mým prvním šéfem byl doc. Skála na protialkoholním odd., pak jsem přešel na hlavní kliniku a tam jsem ještě zažil pana prof. Vondráčka. Nemyslím, že to byl oslňující psychiatr, ale byla to osobnost. Svérázná.

Velmi podstatná je jakási životní moudrost a schopnost vhledu do druhých lidí. Tu může mít moudrý pastýř oveček, který zná přírodu, filosof či duchovní, ale i dobrý spisovatel, a to více než tupý, ale dobře studovaný psycholog. A zpovědníkem psycholog bezesporu je. Tím hůře, je-li to špatný zpovědník. Jde o to respektovat osobnost druhého, nevnucovat mu svůj pohled na svět, své vidění.

Liší se návod „jak být v pohodě“ pro křesťany a nekřesťany?

Není návod. Ale křesťan má obrovský dar. Není na věci sám. Co je schopen předat v modlitbě a najít v Písmu i v kontaktu s lidmi, to je dar, bez kterého naprosto nic nefunguje.

Když vidíš, že problém klienta je duchovní, směruješ klienty k duchovním východiskům? Je ti víra v práci výhodou, nebo musíš zůstat na poli dostupné psychologické vědy? Mluvíš někdy v práci s lidmi o Ježíši?

Psycholog má přísně ohraničenou roli v tom, že nesmí nikdy budovat názor u druhého člověka, přesvědčovat jej anebo mu vysvětlovat, co je a není správné. A tak tam, kde jednám s někým, kdo je věřící, nás toliko spojuje společná cesta, která neuvěřitelně rozšiřuje možnosti obou.

PhDr. Jindřich Kabát, psycholog, spisovatel, vysokoškolský učitel a křesťan o sobě říká:

Nikdy jsem psychologem být nechtěl. Připadalo mi strašně namyšlené, že by se někdo mohl o sobě domnívat, že rozumí druhým lidem. Když jsem skončil školu, zažil jsem životní šok. Pan Dr. Urban, jeden z našich nejpřísnějších učitelů, mi zavolal a nabídl mi své místo na Psychiatrické klinice FVL UK, protože se chystal do důchodu. Rodina mi k rozhodování moc nepomohla. Maminka měla obavu, že se s platem 1.800 korun neuživím a měla pravdu, tatínek mne nutil studovat práva. Ještě, že jsem je neposlechl. Zázemí jsem měl vždy v mé ženě a dětech. Jediná škoda je, že jsem jim nikdy jako psycholog naprosto ničím neuměl pomoci. Prostě doma to nejde. Ale nepřestanu být vděčný za jejich laskavou trpělivost se mnou.

Jaký případ (samozřejmě ne jmenovitě) z tvé praxe nikdy nezapomeneš a proč?

V prvních letech mne naplňovalo úzkostí, jestli jsem třebas něco nepodcenil. Zda pacient, který se na víkend jel podívat domů, se opravdu vrátí. Pak se přiznám, že nezapomenu na momenty, kdy jsem k někomu musel jet a našel tam připravenou oprátku na oběšení. Mnohem více bylo zážitků naprosto radostných. Jenže který nejvíc?

Připadne mi, že je to jako s našimi dětmi. Když se mělo narodit druhé, bál jsem se, že to nějak ovlivní můj vztah k prvnímu, že se to rozdělí a umenší. Pak jsem poznal, že je to láska a právě láska, která se dělením nemenší, ale nějak neuvěřitelně mohutní. Tak jsme to prožívali a prožíváme u všech pěti dětí. No a když teď přemýšlím o této otázce, uvědomuju si, že vlastně každý člověk, se kterým jsem se kdy setkal v psychologické praxi, byl nějak výjimečný a jedinečný. Je to velký dar a díky za něj: uvědomit si, jak příjemná může být nakonec obyčejná, každodenní práce psychologa.

Jsou chvíle, kdy bys to nejraději „zabalil“? Co je na práci klinického psychologa nejtěžší a co tě při ní naopak drží?

Asi nejsou. V každém povolání se člověk nějak v podstatě naučí určité harmonizaci. Asi je to právě ten pocit, že věc má smysl a někam vede, pak dělá radost.

Co ve své práci děláš rád, a co nerad?

Já jsem vystudoval dvojí specializaci, tou druhou je psychologie sociální, tedy psychologie mezilidských vztahů, skupin, kultury, společnosti. Obojí mne stále a bez únavy baví. Strašně nerad dělám věci jen formálně, ze slušnosti, anebo že si to situace žádá.

Je pro tebe psaní určitý druh auto-psychoterapie?

Největší psychoterapie je pro mne moje rodina. Nechápu, kde na to berou energii a onu zmíněnou trpělivost se mnou. Ale psaní, psaní je hned na druhém místě.

Psycholog

Psychologie je velmi široká oblast, kde společným prvkem je zkoumání osobnosti člověka. Např. při jeho posouzení zdravotního, mentálního stavu, vhodnosti zaměstnání, ale také v praktické psychologii vzdělávací, pracovní, ale nejvíce klinické.

Práce psychologa je různorodá, přesto může být i rutinní. Uvidíme to na příkladu zadání, které psycholog dostane jako kterýkoli zdravotnický pracovník přijímající pacienta. Např. žádost o obecný přehled všeho, co můžeme o psychice pacienta zjistit. Druhá varianta byla diferenciální diagnóza, tedy rozlišit ze dvou možností, např. jedná se o schizoafektivního psychopata, který se snaží o simulaci, anebo o psychotika, který je mimo realitu? Poslední varianta byla dodat podrobnější informace k již zjištěné diagnóze, např. jedná-li se o demenci, pak s jakým rozsahem a rychlostí progrese? Jiná oblast, např. psychoterapie, je nesrovnatelně živější.