Čtěte a nezapomínejte!

[h2]Do konce života. [/]

Političtí vězni padesátých let –- trauma, adaptace, identita

Klára Pinerová, Ph.D. (1982) historička, působící v Ústavu pro studium totalitních režimů, napsala studii o událostech po roce 1948, kdy bylo zatčeno několik desítek tisíc lidí z politických důvodů. Mezi nimi bylo mnoho jedinců, kteří se necítili být vinni a často ani neměli tušení, čeho se měli dopustit. Dostali se do situace, na kterou se nemohli vnitřně připravit. Co tedy prožíval člověk, který byl po roce 1948 zatčen?

Ihned po zatčení se s vyšetřovanými jednalo jako se zločinci, kteří jsou vinni a u nichž je jen otázka času, než se sami přiznají. Pracovníci Státní bezpečnosti si byli dostatečně vědomi asymetrie postavení a dávali vyšetřovaným jasně najevo jejich podřízenost, hrubě jim nadávali a neštítili se už v této fázi fyzického násilí… Všichni vyšetřovaní byli převezeni do jedné z věznic Státní bezpečnosti, kde prodělali osobní prohlídku, byly jim odejmuty všechny jejich osobní věci, a dostali často špinavé a nepadnoucí oblečení. Byli umístěni na samotku a tam podrobeni dalším postupům, které měly zvýšit stres ze zatčení. Cely byly navrženy tak, aby do nich vstupovalo pokud možno co nejméně denního světla, což vedlo ke zvýšení dezorientace v čase. Nebyl jen omezen výhled ven, ale umělé světlo svítilo neustále i během spánku. V cele byl zaveden přísný režim a jakékoliv odchýlení bylo trestáno. Zatčení museli po cele neustále chodit, případně spát pouze v předepsané poloze směrem ke světlu a s rukama na přikrývce, někteří navíc byli omezeni v pohybu svázáním rukou. To vše s nedostatkem spánku a chladem v cele vyvolávalo v zatčeném strach, pocit bezmoci a později frustraci a depresi, jež mohla vést až k halucinacím a pokusům o sebevraždu. Podle Hinkleho a Wolffa byl každý vyšetřovaný během tří až šesti týdnů zlomen…

Pinerová, Klára. Do konce života: političtí vězni padesátých let – trauma, adaptace, identita. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů : NLN, 2017. s. 96–97.

***

Byly jsme tam taky

Dagmar Šimková (1929–1995) byla roku 1952 zatčena v souvislosti s ukrýváním dvou vojenských zběhů a v politickém procesu odsouzena na 15 let. Vězněna byla až do roku 1966. Po okupaci Československa roku 1968 emigrovala do Austrálie. V exilu se zapojila do činnosti organizace Amnesty International, vystudovala dvě vysoké školy, mimo jiné se věnovala terapeutické práci ve věznici. Svou vězeňskou zkušenost zachytila v autobiografické knize. Kvůli své víře odmítala v neděli ve vězení pracovat, za což se mnohokrát ocitla na samotce, kde vězňové dostávali jídlo jen každý třetí den. Po propuštění jí stát z platu vydělaného v sodovkárně strhával peníze za neděle, které ve vězení neodpracovala.

Jednou v Dubčekově éře ptal se mě jeden advokát:

„Proč jste na sebe měly tak přísná měřítka a dělaly si všechno těžší, proč jste se nepodrobily předpisům, abyste snáze přežily?“

„Chtěli jsme si udržet morální integritu,“ odpověděla jsem popravdě.

„Cože?“ vykřikl. „V době, kdy ten, kdo měl ruce, kradl, a kdo měl smysly pohromadě, kolaboroval, vy žebračky, jste si chtěly zachovat morální integritu? Šílenství!“ Zahleděl se na mne soucitně a také trochu podezíravě, jako hledíte na obraz blázna, který se s vypjatou hrudí představí jako Napoleon Bonaparte. Ale naše bláznovství nám pomohlo přežít. Bláznovská čapka je odolnější než bronzová přilba…

Začaly jsme hromadně věřit, že nás Pán Bůh nezatížil nadarmo něčím, co bylo nad naše síly. Nerozhodl o nás mimovolně, ale protože věděl, že obstojíme, vyvolil nás k záměru, který byl tajemný, a svůj život jsme začaly chápat jako moudrý úradek. Každá z nás, nepovšimnutá a neznámá světu, měla místo určené shora, kde nebude zapomenutým ošlapkem. A tak jsme věřily, že neprožíváme tragickou epizodu života, ale jeho nejdůležitější část, kde nám je nabídnuto poznat zblízka všechno, co lidský život obsahuje, od vrcholu až k temným pádům, jsme na pouti, která nás vede cestami lidského myšlení a chování, cítění, krásy a zla všeho, čeho je člověk schopen.

Šimková, Dagmar. Byly jsme tam taky. Praha : Monika Le Fay, 2018. s. 91–92.

***

Babylonské zajetí církve

RNDr. Jan Štěpán (1932–2017) po sametové revoluci věnoval velkou část svého života historii Církve bratrské. V knize Babylonské zajetí církve shromáždil fakta a příběhy křesťanů, kteří byli nuceni žít v totalitním režimu za železnou oponou. Jedním z nich byl i Jaroslav Kvasnička.

Svobodomyslný a nezkrotný duch trpěl v zemi sevřené železnou oponou a s rozpoutaným třídním bojem. Krátké pedagogické působení na školách bylo pro Jaroslava, klasického a moderního filologa, a zejména radostného křesťana, spojeno s mnoha útrapami a šikanováním. V roce 1952 byl vyhozen ze školních služeb a nesměl pracovat ani jako kreslič v Chemoprojektu. Uchytil se jako pomocná síla u ČSD. Následoval nezdařený pokus o útěk na Západ, soud, vězení a potom pomocná, nekvalifikovaná těžká práce. Když jeho zesláblý organismus onemocněl a bratr Kvasnička nemohl dále vykonávat nejtěžší práci, odbor pracovních sil národního výboru mu téměř tři čtvrtě roku nabízel zase jen nejtěžší práci. To stačilo, aby byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen pro příživnictví k vězení na Borech. Zde utrpěl při těžkém pracovním úrazu poranění páteře a poškození míchy s ochrnutím dolní poloviny těla. Po 12 měsících utrpení jej nebeský Otec odvolal z pozemského života… V poslední čtvrtině svého života nesl těžký kříž. Přesto se i v utrpení radoval z toho, že patří svému Spasiteli. Vyjádřil to i ve slovech písně v Křesťanském kancionálu: Pán je blízko, záhy přijde, přijde den a muk již není, kříž tvůj v plesání se změní, v příslibů všech naplnění. Pán je blízko, přijde Pán!

Štěpán, Jan. Babylonské zajetí církve. Praha: vydal autor vlastním nákladem ve studiu CreoPress Ing. Vlastimila Čejchana v Náchodě, 2015. s. 61.

***

Ostrov v souostroví

Jaromír Šavrda (1933–1988) spisovatel, disident a chartista. Během normalizace se věnoval brněnské odnoži samizdatové edice Petlice. Za tuto aktivitu byl v roce 1978 zatčen a odsouzen k 55 měsícům vězení. Po návratu z výkonu trestu se aktivně zapojil do Charty 77. V září 1982 byl zatčen znovu, tentokrát za pobuřování, a vězněn do roku 1984. V té době napsal knihu Ostrov v souostroví, kterou tajně vynesl z vazební věznice v Ostravě jeho advokát. Jaromír Šavrda zemřel v roce 1988 na následky věznění.

Na této knize se mi nepracuje ani lehce, ani vesele, přestože se denně obracím k Všemohoucímu přibližně těmito slovy:

„Bože můj, můj Všemohoucí Bože a Pane, dej mi pro moji práci, již konám pro své bratry a sestry a pro to, abych jim ukázal cesty pravé a nepravé, dej mi pro tuto práci poctivá, pravdivá, upřímná a účinná slova, a dej mi také, aby tato slova došla ke sluchu mých bratří a sester, jimž jsou adresována.“

Tato poslední část prosby (Vševědoucí to jistě ví) se týká hlavně fyzického zachování rukopisu a jeho dopravy z vězení do světa knih, literatury a čtenářů. Vím, že kdyby u mne tento rukopis našli (a kdyby se jim podařilo rozluštit mikroskopicky drobné písmo, rozmazávané měkkou tužkou), že by mi šlo o velmi mnoho. Z toho hlediska je tato reportáž nejen dobrodružstvím literární tvorby v žánru, v němž jsem v životě neměl žádnou zkušenost, i když jsem už nějakou tu knížku napsal; je to dobrodružství lidské v nejširším slova smyslu: jde v něm o léta lidského života a možná i o tento život sám, neboť tady, na iksku, na jednom z ostrůvků celého rozsáhlého souostroví, se nejen živoří, trpí a kouří taras bulba, tady se také umírá.

Šavrda, Jaromír: Ostrov v souostroví. Praha: Pulchra, 2009. s. 87.