A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou…“ Gen 22,2

Bůh si vyžádal dětskou oběť! Jde to proti všemu, co kdy lidem říkal – že je to ohavnost (Dt 12,31), není to správné (2Kr 16,2). Proč to udělal?

Musíme si uvědomit, že jen o několik veršů dříve Bůh Abrahama ujistil, že právě Izák bude dědicem požehnání. Abraham nejprve vyslechl Boží zaslíbení o tom, že jeho syn Izák bude mít množství potomků – a vzápětí mu bylo řečeno, že ho má obětovat. Nedávalo to smysl. Tento příběh není především o lidské oběti, je o bolestném zápase věřícího člověka, který nerozumí Božímu jednání. Člověka, který má dojem, že to, co Bůh dělá, vůbec nedává smysl. Takové situace někdy zakoušíme všichni.

Jak si mohl být Abraham jist, že k němu mluví Hospodin?

Vyprávění v knize Genesis nám nedává nahlédnout do Abrahamova uvažování. V rámci příběhu, tak jak ho v Bibli čteme, je jasné, že to byl skutečně Hospodin, kdo Abrahama vyzval, aby svého syna obětoval.

My jsme si jisti, protože je to v Písmu. Ale byl si tehdy jist i Abraham? Proč to Sáře neřekl?

Asi si umíme představit, že kdyby Abraham vyprávěl Sáře, že mu Bůh přikázal, aby jejich milovaného synka obětoval na oltáři, Sára by jako správná maminka řekla: „Kdo ví, cos to slyšel, nikam nepůjdete!“ Nepřítomnost Sáry v celé té dramatické situaci je opravdu nápadná. Možná Sára nebyla do záležitosti zasvěcena proto, že nebylo třeba ji zbytečně znepokojovat. Šlo totiž především o proměnu Abrahamova srdce. Sára buď podobnou zkoušku nepotřebovala, nebo měl pro ni Hospodin nějakou jinou.

Je zřejmé, že příběh o obětování Izáka máme číst jako zátěžový test Abrahamovy důvěry v Hospodina. Abraham byl vyzván, aby ten vzácný dar, který vděčně přijal z Božích rukou, vrátil Dárci. Nešlo v první řadě o Izákovo usmrcení obětním nožem. Šlo o to, jestli se ho Abraham dokáže „vzdát“.

Můžeme se jen dohadovat, co přesně se dělo v Abrahamově nitru. Jistou odpověď nabízí list Židům. Tam se praví, že Abraham tehdy ve víře poslechl Boží pokyn, protože věřil oběma Hospodinovým výrokům. Tedy jak tomu, že Izák je dědicem zaslíbení, tak tomu, že ho má obětovat. Podle listu Židům Abraham spoléhal na to, že pokud by Izáka usmrtil, Bůh ho vzkřísí z mrtvých, aby mohl splnit své zaslíbení.

Kdyby dnes někdo jednal jako Abraham, tedy poslechl ten hlas, byl by za zločince nebo za blázna, a to i mezi věřícími. Jak by na něj dnes hleděly církevní autority?

Kdyby někdo v dnešní době na základě „vnitřního hlasu“ usmrtil své dítě, byl by souzen jako vrah nebo hospitalizován jako šílenec. Příběh z knihy Genesis se ale netýká otázky, zda rodiče smějí na základě duchovního vnuknutí zabíjet své děti. Je to příběh o vnitřním boji věřícího, který sbírá odvahu odevzdat Hospodinu úplně všechno. Nejen to špatné, ale i to dobré.

Bůh volá člověka na cestu duchovního růstu. Součástí této cesty je ochota vzdát se i toho, co je nám nejdražší.

Příběh o obětování Izáka je o nás, o našich každodenních zápasech. Není to kuriózní historka o podivné rituální vraždě. My věřící ochotně odevzdáváme Bohu své hříchy, zlozvyky, špatné vlastnosti. Ale máme-li být skutečně proměněni, Bůh nás dříve či později povede k tomu, abychom mu odevzdali nejen všechno špatné, ale také všechno dobré, co máme. I naše dobré vlastnosti, naše přirozená nadání a hmotné i nehmotné statky.

Můžeme to ilustrovat příkladem: Má-li se stát kazatelem člověk, který je od přírody vynikající řečník, nadaný herec a skvělý bavič, musí se toho všeho nejprve vzdát, má-li být pro Pána Boha „použitelný“ a nemá-li působit víc škody než užitku. Musí to tak říkajíc přinést pod kříž a nechat umřít. Pánu Bohu někdy překáží naše genialita. Všechna svá obdarování musíme nejprve odevzdat, „vzdát se jich“. A Hospodin nám je pak vrátí proměněná. A některá nám možná nevrátí. Tohle znamená „obětovat Izáka“.

Byl Abraham na tuto nejtěžší zkoušku nějak v životě připravován? Lze se vůbec na takovou zkoušku připravit?

Ve vyprávění o praotci Abrahamovi pozorujeme jeho duchovní růst, jeho zrání v opravdového hrdinu víry. Na počátku se v důvěře v Boží zaslíbení vzdal zajištěné existence bohatého občana Uru a vyrazil do pouště. Ale tím to nekončilo. Duchovní růst je běh na dlouhou trať, je to celoživotní zápas. Abraham dostával nové a nové příležitosti, aby se učil spoléhat na Hospodina, aby nebral události do vlastních rukou, aby se nepokoušel dosáhnout svatých cílů nesvatými prostředky.

Hospodinova výzva, aby obětoval Izáka, byla další příležitostí k růstu, dalším vnitřním zápasem, ve kterém se Abraham učil odevzdávat Bohu úplně všechno.

Aby se jeho srdce skutečně proměnilo, nemohlo to být „jenom jako“. Musel projít utrpením ztráty, musel si prožít, že se Izáka vzdává. Teprve potom mu ho Hospodin mohl vrátit zpátky.

Příběh obětování Izáka je tedy lekcí odevzdanosti. Říkáte, že je to příběh o nás. Jak se můžeme dopracovat k odevzdanosti, jakou měl Abraham?

Musíme být ochotni „obětovat Izáka“.

Zlomové okamžiky Abrahamova života jsou postavené na přímé komunikaci s Bohem – nejen obětování Izáka, ale i setkání nad Sodomou, přijetí andělů a zaslíbení, vyhnání Hagar. Je i pro nás přímá komunikace s Bohem tak zásadní, když máme Bibli?

Vyprávění o Abrahamovi je pozváním pro nás pro všechny, abychom tak jako on každý den hledali Boží tvář. Nejde o několik minut ztišení ráno mezi koupelnou a snídaní. Hledání Boží tváře je způsob života. Začíná ráno, když otevřeme oči, trvá sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodin denně. Cesta víry není přijetím nějakého světonázoru nebo život podle nějakého kódu dobrých mravů. Cesta víry je životem před Boží tváří. Věřící člověk „myslí v dialogu“. Když apoštol Pavel říká „ustavičně se modlete“, nijak nepřehání. Nemyslí tím, že se máme modlit často a dlouho. Myslí tím, že naše vědomí má mít povahu rozhovoru. A právě toto ustavičné hledání Boží tváře v důvěře, lásce a naději vidíme v Abrahamově příběhu. Jeho život byl rozhovor s Bohem.