Pavel Plchot, kazatel CB Praha 6 – Dejvice

Reálná možnost jednoty – to je velká výzva. Nevím, jestli je to reálné, ale pokud se máme sunout aspoň trochu pozitivním směrem, klíčové vidím začít přistupovat k druhým jako ke křesťanům, pokud se tak vnímají. Nemít rovnou vnitřní postoj, že nejsou opravdoví křesťané (že jsou vlastně heretici, sektáři, fundamentalisti, liberálové, fanatici, modláři, zákoníci, bez pravého poznání či zkušenosti, honí se jen za zkušeností či „rádobyzjevením“, mají znalosti, ale neznají Boha, jsou – prostě jsou „mimo“). A nezačíná to při setkání s nimi, ale v našem postoji a rozhovoru o nich bez nich. Pokud v rozhovoru „o nich“ mluvíme s pohoršením a odsouzením, těžko pak budeme napříč denominacemi budovat vztahy, kde by se projevovala Kristova láska. Ještě jednou tedy jako první krok vidím v tom, abychom si ve vlastním srdci vybojovali postoj, který je otevřený přijmout druhého jako křesťana, protože jsme díky křtu sourozenci, máme jednoho Otce, přestože v mnohém spolu nesouhlasíme. ´

A nevidím to tak, že by to mělo vést k smíchání všech v jedné velké „sjednocené denominaci/církvi“, ale spíše první krok v tom, abychom byli schopni docenit požehnání a duchovní dědictví, které náš nebeský Otec svěřil do různých křesťanských tradic. A možná potom zjistíme, že ještě více vynikne, co dobrého svěřil nám. V poslední době mám dojem, že, co se týče denominací, tak se „láskyplně ignorujeme“. Většinou si jdeme každý svou cestou a snažíme se spíše vyhýbat společné cestě, protože se obáváme bolesti či nepříjemností, které by kvůli tomu mohly nastat. Pokud jsme ale sourozenci v Kristu, není smutné, když nemáme zájem o svoje bratry a sestry? A nejde jen o to „získat drby“, co je tam u nich špatně, ale o to, že mi záleží na tom, aby se jim vedlo dobře, podobně jako mi jde o to, aby se měl dobře můj rodný bratr.

Kateřina Hodecová, BJB Brno, redaktorka Rádia 7 TWR-CZ

Myslím, že jednota dnes obecně není vnímána jako důležitá hodnota. Ceníme si dobrých a zajímavých řečníků, kteří mají tah na bránu a umí zaujmout současného posluchače. Ceníme si viditelných obdarování a jejich uplatnění. Soutěživost a výjimečnost se zkrátka v kurzu i v církvi.

Jednota znamená věrnost. Lásku v praxi. Navzdory rozdílnostem a jiným životním etapám. Zdá se mi, že se musíme naučit sladit pravdu a lásku, protože buď přetěžujeme jedno nebo druhé. Ve svém okolí vidím rozdělení často právě v okamžiku, kdy někdo prostě „má pravdu“, anebo „ví, jak na to“ a ti, kteří to vidí jinak, se stávají břemenem. Umíme velmi málo, pokud vůbec, pracovat s jinými názory a čerpat z nich pro dobro věci.

V práci mám kolegyni, se kterou se velice špatně debatuje. Až na výjimky vidí věci diametrálně jinak než já. Když řeknu A, ona řekne B. Když se horko těžko dopracujeme k nějakému rozhodnutí, ona vždycky přijde a ještě to zpochybní. Trvá to dlouho a mě to štve a často jsem z toho unavená. Ale horko těžko se pořád učím to nakonec vzít jako pozitivum. Už několikrát se totiž stalo, že její pochybnosti zastavily jinak jednomyslné rozhodnutí, kterého bychom později asi litovali. A jindy položila otázky, které byly nepříjemné, ale nikoho z nás ostatních do té doby nenapadly. Konečné rozhodnutí to nakonec nezvrátilo, ale bylo moudřejší, protože jsme to víc a hlouběji promysleli. Kdo chce zachovat jednotu, měl by upouštět od obrany sebe sama, nenechat se ovlivnit únavou a připomínat si lásku a věrnost jako důležité hodnoty. Být zajedno znamená zachovávat obraz vztahu Krista a Boha Otce.

Daniel Pastirčák, kazatel Zboru Cirkev bratskej v Bratislava – Kaplnka

Rozkol v církvi jen kopíruje rozdělení společnosti. Ze společnosti se vytratia kultura dialogu. Kulaté stoly nahradila zákopová válka konzervativců s pokrokovými. Mentalira rozdělování bohužel není křesťanům cizí. Ve jménu absolutní pravdy jsme se navzájem proklínali a zabíjeli. Tady je potřeba začít. Pravda není naše, je Boží. Žádná skupina lidí ji nevlastní. Můžeme na ni jen hledět v pokorném dialogu.

„Naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné,“ napsal Pavel, „až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ Je jen jedno poznání, které nás může spojit. „Ať Kristus skrze víru přebývá v našich srdcích. Abychom zakořeněni v lásce mohli se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání.“ Neomylné poznání nás nespojí. Spojí nás pouze poznání Kristovy lásky.

„Proč soudíš bratra? A ty, proč pohrdáš bratrem?!“ píše Pavel křesťanům do Říma. Spor těch, kdo o sobotě jedli všechno a nesvětili žádný den, s těmi, kteří dodržovali předpisy Písma o jídle i sabatu řeší překvapivě: „Ať je každý plně přesvědčený o svém.“ Ve jménu své svobody však nepohrdej druhým, ve jménu své podřízenosti zákonu neodsuzuj druhého. Je třeba vyjít ze zákopů a tvořit most. Jedni chtějí uchovat staré pravdy, druzí jsou otevření tomu novému, c se právě vynořuje. Boží duch nerozděluje. V tvořivém napětí spojuje staré s novým: „Každý zákonník, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze svého pokladu vynáší staré i nové věci.“

Foto: Tomáš Vyskočil