Vánoční povídka

Seděl jsem v práci u počítače a s kolegy jsme už ani nepředstírali, že děláme něco užitečného pro firmu. Prostě jsme hledali, co bychom koupili našim blízkým, a když jeden z nás na něco přišel, hned svolával ostatní, aby mu ten nález zhodnotili. „No, to je super! To se bude Lence určitě líbit. Určitě to hned kup! Víš, jak je pošta v prosinci zasekaná. Budeš rád, když ti to do Vánoc dovezou.“ Na kolegyni Janu byl v tomhle ohledu vždy spoleh. Všechno pochválila, všechno bylo super a hned se to mohlo přesně takhle udělat nebo zařídit. „No, Martine, já ti nevím…“ vymačkával ze sebe kolega Oldřich po několika vteřinách hlubokého ticha. „Vážně si myslíš, že by se tohle mohlo Lence líbit, že by o to vážně stála? … Já kdybych tohle koupil Grétě…“ „Gréta přeci není Lenka! Martine, určitě to kup!“ Popravdě, když to vezmu kolem a kolem, tak kolegové nebyli moc nápomocní. Jana byla příliš optimistická a Oldřich příliš skeptický. Nechal jsem to ještě uležet do oběda, a po kávě „svět uvidím jinýma očima.“ To byl reklamní slogan, na kterém jsem právě pracoval.

V práci jsme měli kuchyňku, takže s jistou nevolí našeho šéfa jsme si mohli vařit. A když jsme ho pozvali, byl za to rád. Je pravda, že jsme to občas přeháněli a obědy měly až tříchodové menu. Na druhou stranu jsme tam vedle rodinných a osobních věcí probrali od shora dolů i všechny pracovní záležitosti, na které jsme potřebovali znát názor druhých. Toho dne se k nám přidal, a tak se u oběda sešla celá kancelář.

„Ty, Martine…“ začala Jana konverzaci, když prvními sousty zaplašila nejhorší hlad. „To musí být super, když pro vás Vánoce mají i hlubší smysl.“ To „pro vás“ znamená pro křesťany. V práci jsem byl jediný křesťan, pokud ovšem nepočítám Oldřicha. Ten byl pokřtěný jako dítě u katolíků, ale to bylo asi tak naposled, alespoň podle jeho slov, kdy v kostele byl. Tuhle debatu jsme vedli skoro každý rok. Nevím, jaká byla přesně motivace Renaty, aby kladla takovéto otázky. Snad že se to hodilo, snad protože nejhůř snášela ticho. Snad proto, že mě měla ráda a tušila, že to má pro mě docela jiný význam, než pro ně. Během studií jsem vystřídal množství zaměstnání a brigád a skoro všude, kde jsem byl, jsem byl jediným křesťanem. Vedl jsem spoustu rozhovorů o křesťanství, o Vánocích, o jiných náboženstvích, ale popravdě nevím, jaký to mělo smysl. Rozumové argumenty ještě nikdy nikoho nepřesvědčily o víře. Víra se musí zrodit v srdci. Roky jsem se snažil vysvětlovat, že pro křesťany mají větší význam Velikonoce, že Vánoce jsou toho jen takovou předzvěstí. Ale darmo mluvit. Vánoce mají prostě lepší marketing. Asi je to i v tom, že během Vánoc jsme na chvíli lepšími, hodnějšími, štědřejšími, zatímco o Velikonocích se připomíná pravá povaha lidského rodu.

„Ano,…“ odpověděl jsem jí. „Je to super. Nám dárky nenosí Ježíšek, nám se daruje sám Bůh. Daroval se všem, i vám. Dárky jsou jen odpovědí na tento nepochopitelný zázrak. Je to, jako když bys svému malému bratrovi rozbila bagr a on ti odpustil. A ty bys pak z té radosti, že je všechno zase dobrý, rozdávala ze svých tajných zásob všechny sladkosti ostatním dětem, ne bráchovi, ale jiným, kteří o rozbitém bagru a odpuštění nemají ani tušení.“

„No, Martine…“ řekl po několika vteřinách Oldřich. „To snad abys své ženě koupil hodně velkou bonboniéru. Jestli to má tedy s tou štědrostí podobně jako ty…“ všichni se rozesmáli. „No, když už jsme u toho…“ vyndal jsem z pod stolu krabičku čokoládových bonbonů. „Tady mám něco ke kávě, pak uvidíte svět jinýma očima.“ „Ty, Martine..“ začal zase Oldřich, „ten tvůj slogan není vůbec špatný.“ „Já to říkala hned.“ přidala se Jana.

V novém roce jsme zase sešli v kanceláři. Plní dojmů, cukroví a dobré nálady. „Nedívejte se na mě.“ Pozdravila nás Jana. „přibrala jsme nejmíň pět kilo. Tady máte cukroví. Já už se toho nemůžu ani dotknout.“ Jana se nechala několikrát ujistit, že to na ní není vůbec vidět, a že jí ta nová halenka moc sluší. Pochlubila se ještě kabelkou a botami a teprve, když jsme všechno schválili a pochválili, tak si sedla k počítači a začala pracovat.

„Ty, Martine…“ začal nesměle Oldřich. „jaký jsi měl vlastně Vánoce?“ „Jo, moc hezký. Lenka tě pozdravuje. Ahhh, kruci. Zapomněl jsem to. Mám pro tebe doma krabici cukroví. Měl jsem ti to přinést…tak zítra!“ „To nevadí. Víš, přemýšlel jsem o tom, co jsi nám před Vánoci říkal… to o tom bagru a tak. Víš, na Štědrý den jsme si sedli se ženou ke stolu, snědli jsme kapra. Pak jsme šli ke stromečku. Rozdali dárky. A to bylo všechno. Je tohle všechno? To, na co se celý rok těšíš? To, na co připravujeme kampaně už někdy na jaře? Všechno je to, víš, takový prázdný…“

Už si ani přesně nepamatuji, co jsem na to Oldřichovi odpověděl. Dali jsme si pak kávu a ještě dlouho jsme si povídali. Nicméně jsem si uvědomil, že i sám často podléhám dojmu, že nejdůležitější na Vánocích je to, aby všechno proběhlo podle předem připraveného scénáře, abychom v naklizené domácnosti plné cukroví snědli kapra a rozdali si právě ty dárky, po kterých každý z nás touží, a tudíž mu udělají velkou radost. Návštěva bohoslužebného shromáždění je jen jakýmsi šperkem toho všeho.

Mnohem později, po několika letech, byl jsem již tehdy v jiné práci, jsme očekávali se ženou dalšího potomka. Když nás lékař informoval, že očekávané datum porodu bude 24. prosince, přivedlo nás to na myšlenku, že potomkovi dáme jméno Jozue (hebrejsky Ježíš). Osobně mi to přišlo jako skvělá myšlenka. Ženě jsem řekl, že tenhle rok už pro mě nemusí balit nic jiného. K její radosti se z potomka vyklubala nakonec holčička a narodila se o pár dní dříve. Ale i tak to byly Vánoce a především advent jako žádný jiný. Velmi jsme se těšili, že požehnání, které nám Bůh daroval, dostane konkrétní tvář, bude mít svůj hlas a s každým měsícem, s každým rokem bude stále větší. Těšili jsme se, že se náš život změní, že v něm bude víc lásky, že se naše srdce zas o trochu rozrostou.

Určitě je mnoho rodin, ve kterých nemají děti. Buď je nemohli mít, nebo se už odstěhovaly. Mnoho mých známých nemá ani partnera, jsou sami. Ale i tak věřím, že každé Vánoce jim mohou přinést jedinečnou zprávu: Že jejich život nemusí být prázdný, osamělý a bez naděje. Že všechno, čím si dosud prošli, může získat smysl, pokud svůj život otevřou myšlence, že je tu ještě cosi většího, cosi mocnějšího než všechno zlo světa. Pokud uvěří, že přichází Bůh, který přemůže utrpení, války, nenávist a hrabivost mocných. S novým členem naší rodiny jsme tuto víru vnímali silněji než jindy, bylo to, jako kdybychom už žili v jiném světě, který má teprve přijít, ve světě plném lásky, radosti a naděje. Bylo to světlo z jediného lidského dítěte. Jaké však muselo být světlo té vánoční noci, kdy oním jasem zářilo dítě božské? Najednou ne jedna rodina, ale spousta lidí uviděla svět jinýma očima.